Archív kategorií: Nezaradené

reformator Fico poucuje Tsiprasa

https://dennikn.sk/182920/reformator-fico-poucuje-tsiprasa

IVAN MIKLOŠ
8. JÚL 2015 17:22

Diskusia 99
Robert Fico v posledných dňoch viackrát zdôraznil potrebu reforiem v Grécku, čo je samo o sebe pozitívne, no napriek tomu pozoruhodné. Najmä jeho výrok z utorkového summitu európskych lídrov je povšimnutiahodný. Citujem: „Rovnako som povedal gréckemu premiérovi pred ostatnými členmi, že Grécku a Grékom sa ani nesnívalo o tom, čím muselo prejsť Slovensko, čo to je robiť skutočné reformy, čo to je prejsť skutočnou privatizáciou.“

Pravda pravdúca, tie slová by sa dali tesať aj do kameňa, ale predsa len… Neviem, či mu išli z úst ľahko, či sa pri nich aspoň trochu zapýril a zahanbil, alebo nie, ale každopádne stojí za to zastaviť sa pri nich a pripomenúť si nielen iné slová toho istého Roberta Fica, ale najmä jeho činy.

Slovensko muselo prejsť ťažkými reformami v dvoch vlnách. Jedna po roku 1989, druhá po roku 1998, obe v dôsledku dedičstva komunistického režimu a tá druhá aj v dôsledku dedičstva mečiarizmu. Vzťah Fica ku komunistickému režimu je verejnosti známy, bol aktívnym členom komunistickej strany a november 1989 si nevšimol. Po ňom bol členom SDĽ (právnej nástupkyne KSČ), ktorá bola vždy (aj počas prvej Dzurindovej vlády, ktorej bola súčasťou) viac prekážkou ako nositeľkou reforiem.

Najhlasnejší kritik zmien

Najreformnejším obdobím Slovenska boli roky druhej Dzurindovej vlády (2002 – 2006). Fico sa vypracoval na lídra opozície a celá jeho politická agenda bola postavená na zásadnom odmietaní všetkých reforiem, najmä na útokoch proti privatizácii. Sľuboval zrušenie všetkých reforiem a revíziu privatizácie.

Keď v roku 2006 vytvoril vládu (spolu s Mečiarom a Slotom) zrušil dve privatizácie (bratislavské letisko a Cargo), reformy však v zásade nerušil a tešil sa z rekordného ekonomického rastu, ktorý vygenerovali ním kritizované a nenávidené reformy. Žiadne nové, potrebné reformy nerobil a v časoch krízy (2008 – 2010) enormne zvýšil verejný deficit a dlh.

Po návrate k moci v roku 2012 už došlo aj k rušeniu niektorých reforiem (Zákonník práce, daňová reforma, dôchodková reforma), pričom žiadne nové robiť nezačal.

Špeciálne pikantnú príchuť majú Ficove slová o tom, že Slovensko muselo prejsť „skutočnou privatizáciou“. Naozaj neviem, čo mal na mysli. Či rozdávanie podnikov za Mečiara kamarátom zadarmo (ktoré mu neprekážalo), alebo predaje cez transparentné medzinárodné tendre v prospech strategických západných investorov za Dzurindu (proti ktorým útočil a nazýval ich ekonomickou vlastizradou), alebo jeho nesúťažný, priamy predaj akcií Slovak Telekomu Nemcom.

Ak mal na mysli posledne menovanú transakciu, potom naozaj nechápem, prečo sa k tomu neprihlásil ako k „skutočnej privatizácii“, pretože vo vládnych dokumentoch sa táto transakcia nenazýva privatizáciou, ale „zmena formy štátnych aktív“.

Možno mu krivdím

Možno je však všetko inak, možno mu krivdím. Možno na príklade Grécka pochopil, že skutočné reformy sú naozaj potrebné a že ak by na Slovensku od roku 1989 vládol len on (a prípadne ešte Mečiar zvaný LenOn), tak by dnes Slovensko bolo na tom ešte horšie ako Grécko. Dokonca určite horšie, pretože by nebolo v Európskej únii a ani v eurozóne, takže by na tom bolo asi ako dnes ťažko skúšaná Ukrajina.

Uvidíme, Robert Fico ešte stále má možnosť robiť „skutočné reformy“ a dokonca by sa ešte našlo aj niečo na „skutočnú privatizáciu“. Napríklad letisko. Good luck!

Reportéri Denníka N boli na srbsko-maďarskej hranici, ktorú mesačne prekročia tisíce utečencov. Čakajú na správnu chvíľu, aby sa mohli dostať na Západ. V lese a vo fabrike tam dočasne žijú Sýrčania, Afganci aj Iračania.

https://dennikn.sk/170865/boli-sme-za-utecencami-utekam-lebo-doma-mam-na-ranajky-bomby/?ref=weeklynewsletter

V deň návratu reportérov Denníka N zo srbsko-maďarskej hranice, v
stredu tohto týždňa, zadržali maďarskí policajti na hranici 1141
ilegálnych migrantov  z Afganistanu, Pakistanu a zo Sýrie. Umiestnili
ich v dedine Röszke, ktorá sa spomína aj v tejto reportáži. Utečenci sa vo štvrtok vzbúrili, zasahovať musel vrtuľník a vyše dvadsať policajných vozidiel. Rodiny utečencov s malými deťmi rozviezli po táboroch v Maďarsku.

Klesajuca uroven diskusii – aktuality

http://www.aktuality.sk/clanok/278085/komentar-problem-je-vzdy-medzi-klavesnicou-a-stolickou/

Vážení čitatelia, do schránky nám každý deň posielate spravidla dva typy e-mailov; jeden v duchu, že sme idioti: poplatní Západu, svetovému židovskému spiknutiu alebo ukrajinským fašistom, a v tom druhom nás zase obviňujete, že sme cenzori, na ktorých sa nehrabe žiadne ministerstvo propagandy z čias Tretej ríše.

Nebudem Vás presviedčať o tom, že čo i len jedna z týchto domnienok sa míľami vyhýba pravde ako Fico odpovedi na pobyt v nehnuteľnosti na Vazovovej.

Faktom ale zostáva, že mnohí z Vás zabudli alebo účelovo ignorujú význam pojmu diskusia.

To, čo tam neraz niektorí jednotlivci predvádzajú (a hneď v úvode podotýkam – česť výnimkam) má ďaleko od kultivovanej polemiky. Niektoré diskusné príspevky napĺňajú skutkovú podstatu trestného činu, ich gramatika je na úrovni nedokončenej ZDŠ-ky a úroveň nepresahuje piatu cenovú skupinu.

Takéto diskusie zakazujeme. Prečo?

Stačí, keď je predmetný článok o Rómoch, homosexuáloch, Ukrajine, Rusku, Putinovi, USA – najnovším trendom sú prisťahovalci – a hneď sa rozsvecujú komentáre hodné mladého gestapáka.

V redakcii sa často snažíme vyhodnotiť rizikovosť témy a podľa toho diskusiu buď ponechať, alebo zrušiť.

V uplynulom čase je to však jedno. Aj v článku o rekonštrukcii lavičky v parku v Ličartovciach sa objavia komentáre, ktoré vyháňajú utečencov do „špinavej diery, z ktorej prišli“, pochopiteľne, trochu inými slovami.

Homegrown Extremists Tied to Deadlier Toll Than Jihadists in U.S. Since 9/11

Non-Muslim extremists have carried out 19 such attacks since Sept. 11,
according to the latest count, compiled by David Sterman, a New America
program associate, and overseen by Peter Bergen, a terrorism expert. By
comparison, seven lethal attacks by Islamic militants have taken place
in the same period.

If such numbers are new to the public, they are familiar to police
officers. A survey to be published this week asked 382 police and
sheriff’s departments nationwide to rank the three biggest threats from
violent extremism in their jurisdiction. About 74 percent listed
antigovernment violence, while 39 percent listed “Al Qaeda-inspired”
violence, according to the researchers, Charles Kurzman of the
University of North Carolina and David Schanzer of Duke University.

http://www.nytimes.com/2015/06/25/us/tally-of-attacks-in-us-challenges-perceptions-of-top-terror-threat.html?_r=1

Rozhovor s Ivetou Radicovou v roku 2015

O jej vzdelani, o jej aktivitach v mimovladkach
http://odviati.com/iveta-radicova/

Základom stability spoločnosti je stredná vrstva, ktorá má tri charakteristické črty. Je ekonomicky nezávislá v rámci generácií, teda moje dieťa musí byť ekonomicky nezávislé odo mňa, ja musím byť nezávislá od mojich rodičov. To je základná črta strednej vrstvy. My zvykneme hovoriť o príjme. Nie. Samotný príjem nestačí, keď vás nerobí nezávislým od vašich rodičov. Druhá črta je už spomenutá pozitívna sloboda pohybu. Tretia črta, ktorá k tomu neodmysliteľne patrí, je racionalita. Rozhodovanie sa na základe poznania a rozumu, teda odolnosť voči dogmám a ideológiám. No a cez tieto tri charakteristiky musíme skonštatovať, že máme veľmi slabú strednú vrstvu. Ak vôbec. V dnešnej dobe máme vymenené fakty za informácie. Prísun nových informácií má obrovské plusy, ale aj neskutočné riziká. Informácia môže byť tak pravdivá, ako aj nepravdivá. Toto je obrovským testom práve pre zachovanie racionálneho rozhodovania. Sociálne médiá, ktoré sú dnes konkurenciou spravodajským médiám, prinášajú 95 percent lživých informácií, 3 percentá sú polopravdy a len 2 percentá sú založené na pravde. To sú výsledky politologického výskumu sledujúceho aktivitu médií a putovania informácií po streľbe na strednej škole v New Yorku. Keď sa tak nad tým zamyslíme, ak je toto tá umelo vytvorená, nepravdivá realita, korú ľudia prijímajú, ako sa potom môžu objektívne rozhodovať? Momentálne sociálne médiá neponúkajú možnosť triedenia nepravdivých informácií od tých pravdivých, je to beznádejná situácia. Keď máte na svete jednu miliardu bloggerov, je skoro nemožné dokázať rozlíšiť pravdivé a nepravdivé informácie. Ruská propaganda platí diskutérov a bloggerov aby manipulovali verejnú mienku, a toto sa, samozrejme, deje aj v iných krajinách a v iných odvetviach ako v politike. Považujem to za jednu z najvačších hrozieb demokratickej spoločnosti. Dokonca aj politici sa začínajú riadiť tým, čo odznieva na sociálnych sieťach. Ratio v tomto prípade je dôležitejšie ako kedykoľvek predtým a malo by byť poznávacím znakom strednej vrstvy. Skutočnosť je však iná. Ľudia sa rozhodujú na základe emócií. Myslím, že toto je pre Slovensko veľká hrozba.

    Najjednoduchšie nástroje politika sú sľuby a nepriateľ. Sľuby potrebujete na to, aby ste si získavali nových voličov a nepriateľa na to, aby ste si vlastných voličov udržali.“
„Nikto nesľúbi to, čo politik. Čokoľvek. Pretože po prvé, ľudia majú krátku pamäť. S tým kalkulujú politici. Občania si už nepamätajú, čo bolo pred štyrmi rokmi. Po druhé, voliči sa rozhodujú emotívne, podľa charizmy. Aj preto je niektorým politikom odpustené úplne všetko, možu urobiť čokoľvek a je to ospravedlnené. Iným neodpustíte ani preklep. Záleží na type voličskej základne. Tak to skrátka funguje, sú to overené nástroje politiky. Mne sa ale nepáčia. Machiavelli vo Vladárovi napísal kopec vecí, pod ktoré sa nikdy nepodpíšem, ale napísal aj pár úvah, ktorých význam si treba uvedomiť, a síce že politik, ktorý sa bráni byť populistickým politikom, zničí seba aj svojich prívržencov. Je to pravda. Len nájdite tú hranicu.“

Vo videu Českej televízie s názvom „Utajená data“ je toľko nezmyslov, že sa všetky ani nezmestili do Zdravotnického deníku

https://www.facebook.com/bezpecne.ockovanie/photos/a.147311735463064.1073741828.146752628852308/367237616803807/?type=1
Vo
videu Českej televízie s názvom „Utajená data“ je toľko nezmyslov, že
sa všetky ani nezmestili do Zdravotnického deníku, tak doplníme aspoň
niektoré:

1. MUDr. Gandalovičová, matka chlapca s autizmom,
lamentuje nad tým, jak to médiá tutlajú, že na iCNN to zatrhli.
Nezatrhli, antivax články tam stále visia. Ale v celku je to jedno,
pretože samotné CNN o tejto štúdii napísalo článok. Gandalovičová
sa topí v konšpirácii s názvom „bigfarma“. Čo sa týka našich – českých
alebo slovenských – médií, nepovažujeme sa síce za médium, ale na našich
stránkach Neverím mýtom o škodlivosti očkovania a Lovci šarlatánov sme zverejnili na túto tému pomerne rozsiahly článok, antivaxermi nepovšimnutý.

https://www.facebook.com/bezpecne.ockovanie/posts/283107691883467

https://www.facebook.com/LovciSarlatanov/posts/354684011374848

2. Potom je tam záber na diskusiu v snemovni, kde si antivaxeri lámu
hlavu nad tým, prečo narastá výskyt autizmu. Je to hlavne preto, lebo sa
zmenila jeho diagnóza.

https://bezpecneockovanie.wordpress.com/2014/07/05/autizmus-s-ockovanim-nesuvisi/

3. ČT komentuje, že kombinované vakcíny nie sú dobré pre kojencov, že
im to rozvráti imunitný systém. A to zaklincuje pavedkyňa Strunecká tým,
že sa podáva veľmi veľa, až 30 ! antigénov v rámci očkovania, že „dřív
to nebylo“. V minulosti to bolo viac než 3000 antigénov v DTP vakcíne.
Celé je to však nezmysel, pretože dieťa je už od narodenia vystavené
oveľa viac antigénom v jeho okolí alebo napr. v rámci jeho mikroflóry v
čreve – tam by sa tých antigénov nedopočítala.

http://pediatrics.aappublications.org/content/109/1/124.full

4. Kolegovia z Kanady Struneckej našli v mozgu dievčat, ktoré zomreli
po očkovani HPV vakcínou, hliník s DNA HPV vírusu. Hliník? To je ale
prekvapenie, ten tam je už pred narodením. DNA HPV vírusu? S tak
citlivými metódami, ktoré použili autori, ho nájdete aj tam, kde nie je.
Hovorí sa tomu falošne pozitívny výsledok. A ževraj to bol dôkaz toho,
že HPV vakcína bola príčinou tých úmrtí. Kolegovia z Kanady nič také
nedokázali.

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1474938/

http://www.nzdoctor.co.nz/media/2003295/response_to_theories_by_lee_and_shaw_final_180912.pdf

5. Strunecká: „adjuvanty se nikdy neužívali v takovém rozsahu“.
Užívali. Stará DTP vakcína mala viac než dva-krát viac hliníka ako
dnešná hexavalentná vakcína.

http://www.ockovacienoviny.sk/wp-content/uploads/2013/09/Hliník-vo
vakc%C3%ADnach.pdf

6. Gandalovičová: „vyhrané soudní spory“ 83 prípadov autizmu v USA –
tie prípady neboli odškodnené za autizmus z očkovania, ale za
encefalitídu alebo encefalopatiu po očkovaní podľa definovaných kritérií
Amerického odškodňovacieho programu.

http://www.medscape.com/viewarticle/742471#vp_2

7. A pani Candigliota zase ide svoje… hlásia sa len dve percentá
nežiaducich účinkov, a že teda o očkovaní nevieme nič. To je však tzv.
pasívny surveillance, okrem toho sa robí mnoho štúdií, už pred zavedením
vakcíny, kde sa hlási úplne všetko.

http://www.hbockovanie.blogspot.cz/2014/02/sme-pokusnymi-kralikmi-farmafiriem.html

8. Risk vs benefit – odporúčame pani Candigliote, nech si načíta niečo o
tom, proti čomu sa očkuje, a príbalové letáky a nech si to porovná. Ak
je to komplikované, existujú porovnávacie tabuľky vytvorené odborníkmi,
ktoré sú voľne dostupné na internete. Benefit vs risk je jednoznačne v
prospech vakcín.

http://www.msss.gouv.qc.ca/sujets/santepub/vaccination/index.php?id=197%2C239%2C0%2C0%2C1%2C0&tableausynthese_en

9. Candigliota sa ku koncu zamýšľa nad tým, či má jednotlivec
potenciálne ohroziť svoje zdravie očkovaním v prospech celku. To je
ďalší bullshit. Očkovanie je prospech nielen pre celok, ale aj pre
jednotlivca, nikto nikoho nenúti, aby ohrozoval svoje zdravie. To je argument postavený na hlavu.

Viac viz ZD:

http://www.zdravotnickydenik.cz/2015/06/jak-hluboko-klesla-ceska-televize-az-ke-konspiracnim-teoriim-o-zdravi/

Celá relácia Českej televízie: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10782831463-nedej-se-plus/

komunizmus – ako bolo

Babičko, povídej
9.6.2015 · Martin Malý ·
http://www.misantrop.info/babicko-povidej

Komunisti rozjeli na webu „zanechme předsudků vůči komunistům“ nechutnou dezinformační kampaň. Začali článkem „Babičko – povídej….„, kde jako že důchodkyně vypráví, jak se měla za socialismu dobře. Bába má zjevně sklerózu jak čepici, a navíc silně selektivní, protože zapomíná půl reality a ze vzpomínek si vybírá jen to, co se blýská… Pojďme si to tedy říct celé, ano?

A tak jsem si posadila vnoučata kolem sebe a začala…

Když jsem se narodila, bydleli moji rodiče ve státním bytě, kde platili 70,- Kč měsíční nájem. Žádný fond oprav se neplatil, když se něco pokazilo a nebo byla potřeba větší oprava, šla jsem na národní výbor a podala žádost. Nemohla jsem si objednat pana instalatéra Kalendu, to musel udělat národní výbor, a objednal ho přes OPBH, kde tehdy byli všichni ti řemeslníci, a ti věčně neměli čas, takže když se něco pokazilo, tak jste čekali třeba půl roku, než někdo přišel. No a pak třeba přišel, ale neměl těsnění, protože zrovna nebylo. Takže jsem musela jít za panem Kalendou a šoupnout mu flašku a krabičku Spart, aby přišel dřív a přinesl si i to těsnění, jenže to se nesmělo, protože kdyby na to panu Kalendovi přišli, tak by měl problémy a přišlo by se na to, že to těsnění krade jinde na stavbě.

Jesle, školku, základní, střední i vysokou školu jsem měla zcela zdarma. Všechno to platil stát, který ty peníze měl z daní. Lidem dal za jejich práci to, co někdo na vládě naplánoval. Řeklo se: Ty jsi účetní, ty budeš mít 800 Kčs měsíčně, a měli jste 800 Kčs, bez ohledu na to, jestli jste byli lajdáci, nebo dříči. Pracovali jste vlastně pro stát, a stát vám pak trochu peněz dal, a ze zbytku platil různé dotace. Pěkné zimní kozačky stály 190,-, zimní bunda 250,- a vstupné třeba do kina 3,-. Do divadla to bylo 15,-. Pobyt na letním táboře, který trval 3 týdny s celým zabezpečením i s výletem stál 200,- tedy čtvrtinu platu. Dneska jsou ceny sice vyšší, ale taky vzrostly příjmy, a tak je jen málo věcí, kterých si dnes můžete dovolit míň. Zase je aspoň můžete koupit, dřív se běžně stávalo, že prostě nebyly k dostání. I když jste na ně měli peníze, tak jste si je koupit nemohli.

Chodila jsem do “pionýra” – měl řadu kroužků – turistický, výtvarný, pěvecký, pohybový, divadelní – kde jsme se mohli vyžívat zcela zdarma ve svých zájmech a zálibách a rodiče měli jistotu, že je o nás dobře postaráno. Musela jsem tam chodit, protože kdybych tam nechodila, tak by moji rodiče měli v kádrových materiálech napsáno, že se neangažují, a pak bychom třeba na tu opravu nečekali půl roku, ale rok, a já bych se taky třeba nedostala na střední školu, i kdybych měla samé jedničky.

Když jsem ukončila vysokou školu, musela jsem si vybrat z několika nabídek, kam nastoupím do práce. Dvě byly přímo v místě, kde jsme bydleli, další mimo náš okres. Ti, kteří se angažovali, vstoupili do KSČ a chodili do průvodů, tak mohli být blízko, ti ostatní dostali práci někde bůhvíkde a stěhovali se.

Rodiče měli naprostou jistotu v zaměstnání, vždy věděli, že mají zajištěnou práci i výdělek, nikdy se nestalo, že by nedostali v určitý termín výplatu a nebo, že by je propustili a oni nemohli najít další práci. Všichni totiž museli mít práci, a tak se dělaly i úplné nesmysly a zbytečnosti, jen aby byla pracovní místa. Bylo úplně jedno, jestli jste šikovný pracant, nebo lempl – vždy jste dostali své peníze, protože jste na ně měli nárok, a vyhodit vás nemohli. Snad jen když jste kradli materiál ve velkém. Krást v práci drobnosti, to bylo normální.

Vzpomínám si, že se tatínek nepohodl se svým vedoucím – a ten mu to pak kádrově polepil, takže musel jít dělat popeláře. Kádrově polepit znamenalo že do takového spisu, co si tehdy na každého vedli, napsal třeba že otec nadává na režim a že neschvaluje to, že sem vtrhli Rusáci s tankama, a to stačilo k tomu, že o slušnou práci v oboru nezavadil a vzali ho nanejvýš tam, kde to bylo jedno. Naštěstí to bylo už v době, kdy jsem měla vystudovanou VŠ, jinak by mě z ní klidně vyhodili.

Ono to nebylo tak, že byste dělali to, co umíte, že byste třeba pekli housky, a že byste měli pekárnu a lidi by k vám rádi chodili, protože máte nejlepší pečivo. Pokud jste chtěli péct, tak jste museli pracovat pro státní podnik. Soukromé podnikání bylo zakázané.

Do svých 35 let jsem se nesetkala s bezdomovcem (režim je všechny ukryl do psychiatrických léčeben a léčeben dlouhodobě nemocných), s nezaměstnaným (když někdo nepracoval 3 dny, odsoudili ho a zavřeli, proto všichni chodili do práce, i když třeba neměla žádný smysl), s tím, že by v nemocnici nebo v lékárně rodiče a později ani já jsme něco platili – jen za recept 1,- Kč. Zato jste měli jen jeden druh sádry a jeden lék a pokud jste chtěli lepší, nešlo to. Nemohli jste si doplatit. Museli jste ho přes známého lékárníka sehnat, říkalo se tomu „mít pod pultem“, a za to jste mu neoficiálně taky něco zaplatili. Anebo jste zase pomohli vy jemu. Jen jste museli dávat pozor, protože kdybyste někde řekli, že máte lék z dovozu, tak by vás někdo udal, a měli byste problémy vy i ten lékárník.

V obchodech bylo všechno, co jsme potřebovali, akorát to někdy neměli. Potraviny a dětské zboží bylo dotované státem, proto stát neměl peníze na jiné věci. Za 1,- byly tři rohlíky, litr kvalitního mléka, na kterém se než jsem jej přinesla domů z obchodu usadila nahoře centimetrová vrstva smetany a bylo zcela bez konzervantů stálo 3,- Kčs. Za tři dny zkyslo a byla v něm občas nějaká ta jedovatá příměs, jako PCB a podobné. Kvalitní máslo stálo 10,- a za 100,- jsem udělala nákup pro 4 člennou rodinu na tři dny. Zálohu na výplatu jsem měla 400,- a s tím jsem v pohodě vydržela 14 dnů. Dobírku dalších 400 Kčs, takže jsem brala krásných 800 Kčs, a to bylo nějakých peněz. Knihy stály kolem 20,- Kčs, Leninovy sebrané spisy i 5 Kčs, a krásná pohádková obrázková kniha 38,- Kčs, ale to už byl luxus. Některé knihy se ale nesměly prodávat vůbec. Ale hodně jsme i ušetřili, třeba když nebyl toaletní papír, tak jsme nakrájeli noviny a utírali jsme se těma. Nebo tehdy, když nebyly vložky, tak jsme si je samy šily a po použití praly. Neutráceli jsme za pomeranče, ty byly v obchodech jednou do roka, a většinou si je rozebral přímo zelinář, takže na nás nezbyly a když jsme je chtěli, museli jsme mu dát nějaký úplatek, a on nám je pak prodal.

Za popelnice jsme neplatili nic, město je uklízelo zdarma, a taky to podle toho vypadalo. Občas popeláři nepřijeli, protože třeba slavili, a nebo byla zima a nechtělo se jim, takže jsem šla a stěžovala si, a na em en vé mi řekli, že mám jít domů a nedělat problémy.

Nikdy jsem tenkrát neslyšela slovo exekutor, nucená aukce, slovo milionář se nepoužívalo vůbec, protože bohatým lidem komunisti sebrali majetek a vyhnali je někam do pohraničí a pak se ještě dlouho starali, aby se nemohli mít dobře oni ani jejich děti. Ti, co měli našetřeno, o svoje úspory přišli při takzvané reformě. Kdo měl víc peněz, než se komunistům zdálo v pořádku, tomu je sebrali. V Československu sice oficiálně nebyli chudí, ale každý dvanáctý měl plat nižší než polovina průměrného platu. Ale já jsem o tom tehdy nikdy neslyšela. V novinách se to psát nesmělo, a ono bylo lepší takové věci neříkat a nezajímat se o ně. Radši mlčet a do ničeho se nemíchat. Jakmile jste se o něco takového zajímali, tak jste měli problémy.

Peníze se počítaly maximálně na tisíce. Náš nový dům, který jsme si postavili, stál se vším všudy necelých 300 000,- a to jsme ještě dostali bezůročnou půjčku od státu a dotaci. Musela jsem obíhat úřady a podmazávat – tenhle láhev, tomuhle kýtu, tamtomu obálku. Novomanželská půjčka byla 30000,- bezúročná, pořídili jsme za ni vše potřebné do domácnosti – nábytek, vybavení, spotřebiče. Na ledničku jsme čekali třičtvrtě roku, ale ta radost, když jsme ji nakonec dostali! Za každé narozené dítě se nám pak snížil dluh o několik tisíc, dostali jsme porodné, za které se dal pohodlně pořídit kočárek i s celou výbavičkou. Když jsme ve dvě hodiny ukončili svoji práci, v půl třetí už jsme byli doma i s dětmi, které jsme cestou vyzvedli ze školky a celé odpoledne jsme pak jako rodina měli jen pro sebe. Seděli jsme a koukali na televizi, nebo jsme chodili na procházky, protože se nic jiného dělat nedalo. Ani nadávat na poměry, protože za to by vás zavřeli a vaše děti by nemohly na školu. No a v té televizi byly krásné pohádky a slovenské inscenace. Jinak to bylo stále o úspěších kubánských kolchozníků a o návštěvách delegací, takže jsme byli rádi, když Dietl napsal seriál o normálních lidech a mezi řádky zkritizoval, jak se v OPBH šmelí.

Na dovolenou jsme jezdili přes ROH – na tři týdny v Luhačovicích na hotelu Rudý říjen dva dospělí a dvě děti za 270,- Kč – stvrzenku jsem vnoučátkům ukázala, protože ji mám léta schovanou.
Když onemocněla babička, postaral se o ni bezezbytku a zdarma v nemocnici. Já jsem šla a šoupla jsem primáři a sestrám kafe a štrůdl, takže babičku dali na lepší pokoj. Naštěstí to bylo v dobré nemocnici, tam primář dokázal sehnat i teploměry a neměli tam čtyři na oddělení! Když zemřela v šedesáti osmi letech, což bylo v té době normální, protože se kvůli zdevastovanému životnímu prostředí lidé dožívali kratšího věku, bez potíží a půjček jsme mohli vypravit důstojný pohřeb a pořídit jí místo odpočinku i s náhrobkem. Měli jsme vždy všeho dost a protože jsme nemohli nikam jezdit a za co utrácet, tak bylo z čeho šetřit peníze tak, abychom si nikdy nemuseli na nic půjčovat. Bydlení, studium, zdraví, stáří seniorů, pěstování “koníčků”, Vánoce, narozeniny a svátky, dovolená, výlety, oblečení, zařízení domácnosti, auto – všechno se dalo pořídit, pokud jste měli známé, konexe a „tlačenku“. Na auto se čekalo i několik let a byly pořadníky. A nebylo to tak, že byste přišli a řekli, jaké chcete. Prostě jste vzali to, co zrovna měli. Nebo že byste si vybírali z dvaceti značek televizí – měli tři. Buďte rádi, že je vůbec měli.

Když náhodou někdy někdo něco ukradl, lidé se od něj distancovali a z jejich společnosti byl vyloučen, protože se nechal chytit. Jinak se normálně kradlo pořád, hlavně „ze státního“, tedy v podniku. Takový řezník, zelinář, prodavač, ten se měl nejlíp, případnou ztrátu vždycky nějak zakamufloval. Když ho ale chytili, měl smůlu. Ještě horší než kradení ale bylo nadávání na režim. Když jste si stěžovali, že něco není k dostání nebo že předseda národního výboru nějak podezřele rychle staví dům, i když v půlce republiky přeci „nejsou cihly“, a že ty na jeho stavbě jsou nápadně podobné těm, co se ztrácejí na stavbě místního obchodu, tak vás zavřeli taky. Nebo když jste náhodou chválili Ameriku a Západ, nebo když jste řekli, že jsou Rusáci kurvy. Proto museli být všichni opatrní na to, co říkají. Hlavně před dětma a před sousedama. Jeden náš známý, on byl profesor filosofie, měl doma nějaké zakázané knížky a chodili k němu lidi, kterým vysvětloval tu filosofii. A to se nesmělo! To, že jej bez velkých průtahů okamžitě zavřeli, to bylo automatické. Profesor se pak musel odstěhovat a nesehnal nikde práci.

Na poli jsme pěstovali všechno a věčně se nám něco ztrácelo, ale my zase vzali jinde, a tak to nikdo nehlásil. Brambory jsme sklízeli tam, kde jsme je zasadili, taktéž všechnu zeleninu – bez oplocení a hlídání. Museli jsme si pěstovat, co šlo, protože v krámě to bylo buď nekvalitní, nebo napuštěné pesticidama a hnojivama… Na hektar se tehdy hnojilo dvakrát větším množstvím hnojiv než dneska! Trnky v klidu dozrály až do úplné zralosti, nemuseli jsme je sklízet téměř zelené ve strachu, aby nám je někdo ze stromů neukradl. To jsme se spíš báli, že přijde zase nějaká emise a ony seschnou a zajdou. Doma jsme zamykali jen na noc, jinak byly dveře neustále otevřené pro nás i pro sousedy, kdyby něco potřebovali. Nikdo vás nezastřelil – teda kromě pohraničníků, když jste chtěli z téhle skvělé země utéct na zbědovaný západ. No a každý, kdo byl podezřelý, třeba tím, že měl dlouhé vlasy nebo zpíval anglické písničky, byl automaticky vyobcovaný, a tehdejší policie, které se říkalo Bezpečnost, si s ním mohla dělat co chtěla. A když snad náhodou takový živel pípnul něco o tom, že má třeba právo na obhájce nebo na spravedlivý soud, tak se příslušníci vébé smáli, až se za pendreky popadali.

Sousedé si pomáhali a měli k sobě blízko. Dokonce když jste chtěli jet k moři, nebo když jste chtěli, aby vaše děti šly na lepší školu, tak je soudruzi obešli a ptali se jich na vás, na to, jak žijete, jestli nemáte protistátní řeči, a když náhodou nějaký soused řekl, že nevyvěšujete vlaječky a večer posloucháte zahraniční rádio, tak jste nejeli nikam. A když už jste někam jeli, tak si vás moc dobře hlídali, abyste neutekli. Museli jste odevzdat vojenskou knížku a občanku a dostali jste jen tolik peněz, kolik vám dovolili, a za ně jste v té cizině mohli tak akorát koupit dětem zmrzlinu. Jedlo se tedy to, co jste si přivezli s sebou.

Je nová doba – a já ráda zapomínám a vyprávím dětem “pohádku”, které nechtějí věřit. Příště tu o strejdovi Arnoštovi, co se nevrátil z Jáchymova a o babičce Anežce, které komunisti sebrali barák a tři krávy… Tomu taky nebudete věřit!

Pár detailov – Dôchodkový systém v Nemecku

https://dennikn.sk/blog/dochodkovy-system-v-nemecku
Peter Cmorej

Nemecký dôchodkový systém je postavený na troch pilieroch. Prvý pilier je štátny priebežne financovaný systém. Druhý pilier v nemeckej terminológii znamená zamestnávateľské penzijné schémy. Zakladá sa na iniciatíve zamestnávateľov. Účasť na systéme je obyčajne dobrovoľná, zriedkavo sa vyskytujú povinné systémy založené na kolektívnych zmluvách. Napríklad vo verejnom sektore sú týmto systémom krytí všetci zamestnanci. Tretí pilier znamená rôzne formy individuálneho sporenia.

Na celkovom dôchodku súčasného dôchodcu sa tretí pilier podieľa asi 22%, podiel 8% má druhý pilier a dominantný význam má prvý pilier, 70%[1] [2]. Existenčná závislosť dôchodcov od štátneho pilieru je problém, ktorý si nemecká vláda uvedomuje. Nemecký systém je už niekoľko rokov technicky v stave bankrotu: už v roku 2001 musela byť zhruba pätina jeho výdavkov dotovaná príjmami z dane z pridanej hodnoty[3]. Výdavky na dôchodkový systém sú vo výške 11,3 % HDP[4] a miera náhrady príjmu sa dlhodobo znižuje. Naopak, odvodové zaťaženia sa zvyšuje. Nemeckí politici už dlho hovoria o vybudovaní dodatočného piliera na kapitalizačnom základe.

Podľa prieskumov je drvivá väčšina mladých Nemcov zmierená s faktom, že budú mať nízky štátny dôchodok. Vlastné finančné zabezpečenie je tak  pre mladých občanov veľmi dôležité[5]. Aj preto je miera úspor nemeckého obyvateľstva pomerne vysoká. V roku 2011 tvorili úspory nemeckého obyvateľstva 181,8 % HDP[6]. Podobné dôchodkové systémy, s rovnakými problémami nájdeme napríklad v Rakúsku alebo vo Francúzsku.
Axiómy, fakty a tézy

    Príbehy o bezstarostných nemeckých dôchodcoch sú minulosťou. Mladí Nemci od štátu veľa nedostanú.

Tento blog je súčasťou série o druhom pilieri, ktorej zámer a obsah nájdete v tomto blogu.

 

[1] spracované podľa: M.E.S.A.10 (2002): „Analýza dôchodkového systému v SR“. Bratislava: M.E.S.A.10, str. 21, dostupné: http://www.petergonda.sk/upload/pdf/analyza_doch_systemu.pdf, dňa 14.6.2011

[2] OECD (2013): „Pensions at a Glance 2013: Retirement-Income Systems in OECD and G20 Countries“. OECD Publishing, ISBN 9789264203938, dostupné: http://www.oecd.org/germany/OECD-PensionsAtAGlance-2013-Highlights-Germany.pdf, dňa 30.4.2015

[3] KOHOUT, Pavel (2004): Velký průběžný důchodový omyl, http://finweb.ihned.cz/c1-14663050-pavel-kohout-velky-prubezny-duchodovy-omyl, dňa 3.4.2011, vlastný preklad

[4] OECD (2013): „Pensions at a Glance 2013: Retirement-Income Systems in OECD and G20 Countries“. OECD Publishing, ISBN 9789264095236, dostupné: http://www.oecd-ilibrary.org/finance-and-investment/pensions-at-a-glance-2013/germany_pension_glance-2013-57-en, dňa 13.5.2015

[5] spracované podľa: GOLA, Petr (2010): Důchodové podmínky v Německu, http://www.investujeme.cz/clanky/duchodove-podminky-v-nemecku/, dňa 12.6.2011

[6] Eurostat, dostupné:  http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/File:Table_Households_financial_assets_as_a_percentage_of_GDP,_2007-2011.png, dňa 16.5.2015

Stav – ZmluvaParser

Prve zdokumentovanie stavu projektu Zmluva Parser

tento projekt som zacal priblizne pred rokom, kedy som sa zucastnil na instruktazi Aliancie Fair Play (AFP) ako tagovat zmluvy ktore generuje Slovensky Pozemkovy Fond (SPF).

Moj povodny plan bol program ktory nacita zmluvu z PDF suboru, zanalyzuje ju, a poda vystup ktory bude napomocny rucnemu parsovaniu, pripadne vystupom budu data ktore mozu ist priamo do databazy. Cielom boli tieto veci:

1) textovy vystup – prehladavatelny text rozdeleny na odseky (paragrafy) tak ako v dokumente
2) textovy vystup – bez diakritiky pre lahsie vyhladavanie
3) klucove slova – najdenie textov ako napriklad „vymera 1200 m3“ aby tieto boli priamo dostupne
4) klucove slova – nazvy miest, pretoze tie su tiez dolezite, napriklad „Solosnica, okres Malacky“
5) zvyraznenie (vyfarbenie) klucovych slov v PDF
6) ratanie plochy ktora bola vyciernena
Stav po roku je, ze sa mi podarilo pouzit kniznicu ImageMagick a Tesseract OCR na vyber textu z PDF, zmenu textu na bez-diakritikovy (pomocou ICU kniznice) parsovanie klucovych slov, a aj zvyraznenie najdenych klucovych slov v PDF, teda na splnenie bodov 1-5.

Aktualne sa snazim dokonceny nastroj pouzivat pri tagovani.
Problemom je, ze kvalita vstupnych PDF je nizka a text je casto trochu tazsie citatelny pre cloveka a o to viac pre pocitac. Preto je kvalita textu ktory ziskam z PDF velmi nizka (napriklad namiesto textu „Kupujuci: Igor Mrkvicka, Andrea Mrkvickova“ ziskam text „Kuxpujc:: Ig or M kvxcka, Amdxea Mrkxvickova“ co znizuje pouzitelnost nastroja. Jednak sa nedaju spravne najst klucove slova (napriklad v tomto pripade klucove slovo „kupujuci“), a jednak nieje nastroj pouzitelny na vyhladavanie, alebo kopirovanie zoznamu kupujucich do tagovacieho nastroja.

Dalsim planom je teda zlepsovanie procesu OCR – ziskavania textu z PDF bud automatizovanou upravou obrazkov, alebo ladenim parametrov OCR kniznice.

Program
 Miro

tags:program,afp,ocr