Všetky príspevky miro

Zavislost od liekov a alkoholu

Dám si pohár vína – cítim sa v pohode. Lenže takto vzniká veľmi nebezpečná rovnica: cítim sa v nepohode – dám si pohár vína – cítim sa dobre. Naša duša je však nastavená na to, aby sme podľa možnosti vyhľadávali stavy, keď sa cítime dobre. A ak sa pre nás táto rovnica spojí s alkoholom, potom riskujeme v prvom kole nadmerné pitie a v druhom rade možno aj závislosť.

Presne tá istá rovnica platí aj pri liekoch. Necítim sa dobre, dám si lexaurin, šesť až osem hodín po užití lieku sa budem cítiť dobre. Lenže o niekoľko mesiacov máme problém – už ten liek užívame pri každom náznaku, že sme v nepohode. A pritom to môže byť nepohoda úplne banálna, ale naša duša si už pýta chemickú látku, ktorá ten stav nepohody odstráni. Preto nepovažujem za rozumné riešiť samotný stav nepohody chemicky – či už alkoholom, alebo liekmi.

https://dennikn.sk/2311899/psychiater-zelman-zavislost-od-liekov-je-neviditelna-predpisovanie-lexaurinu-bolo-u-nas-roky-medicinskym-sportom/

Namiesto ruží môžu cítiť výkaly. Covidovým pacientom ničí porucha čuchu sociálny aj intímny život – Denník N

https://dennikn.sk/2341123/namiesto-ruzi-mozu-citit-vykaly-covidovym-pacientom-nici-porucha-cuchu-socialny-aj-intimny-zivot/?ref=mpm

Pocity na vracanie

Problémy s parosmiou má aj Kaylee Rosová. „Je to príšerný boj,“ povedala pre New York Times. Žena sa živila ako speváčka a vystupovala v baroch a reštauráciách po celej krajine, no teraz má problém čo i len vstúpiť dnu. „Bola som v Arizone, kde som mala vystúpenie. Keď som vošla do reštaurácie, skoro som sa povracala,“ uviedla.

Podľa speváčky ľudia jej zdravotným problémom nerozumejú. „Priatelia mi neustále ponúkajú, aby som ochutnala ich jedlo, pretože si myslia, že preháňam,“ povedala a dodala, že na väčšine spoločenských akcií sa pre svoje problémy vôbec nezúčastňuje, a ak na nejakú ide, nič na nej neje.

Čuchová terapia

Existuje pomoc? Podľa lekára Doležala si najviac možno sľubovať od čuchového tréningu.

Viac sa o ňom možno dočítať aj na stránke cuch.sk, ktorá sa venuje problematike poruchy čuchu a chuti covidových pacientov.

Čuchový tréning by mal prebiehať denne aspoň štyri týždne. „Tréning je dvakrát denne a stačí do päť vôní, ktoré sa od seba líšia a sú všeobecne známe, ako je citrón, vanilka, škorica či eukalyptus,“ hovorí Doležal. Esenciálne oleje by sa mali voňať v dostatočnej vzdialenosti od nosa a stačí 10 sekúnd, lebo čuch sa na vôňu rýchlo adaptuje.

„Doterajšie výsledky hovoria, že tri mesiace čuchového tréningu sú lepšie ako nič a šesť mesiacov je lepších ako tri mesiace,“ vraví lekár Doležal a dodáva, že výskum je iba na začiatku, preto v tejto chvíli nie je dispozícii viac zaručených poznatkov.

"Český kredit" je lichva, bouří se zadlužení Číňané. Home Credit zasáhla vlna kritiky

Nárůst sporů s neplatiči, nařčení z nekalých praktik i lichvy – na čínském internetu se podle monitoringu projektu českých sinologů Sinopsis množí stížnosti na českou finanční skupinu Home Credit a její postupy na poli nebankovních spotřebitelských půjček v Číně. Vyplývá to z analýzy ohlasů na působení skupiny v čínských médiích a na internetu, kterou má Aktuálně.cz exkluzivně k dispozici. Kvůli pochybným praktikám si skupina mezi některými Číňany údajně vysloužila přezdívku „král lichvářů“. Skupina Home Credit tato tvrzení odmítá.

He got Facebook hooked on AI. Now he can’t fix its misinformation addiction | MIT Technology Review

https://www.technologyreview.com/2021/03/11/1020600/facebook-responsible-ai-misinformation/

The models that maximize engagement also favor controversy, misinformation, and extremism: put simply, people just like outrageous stuff. Sometimes this inflames existing political tensions. The most devastating example to date is the case of Myanmar, where viral fake news and hate speech about the Rohingya Muslim minority escalated the country’s religious conflict into a full-blown genocide. Facebook admitted in 2018, after years of downplaying its role, that it had not done enough “to help prevent our platform from being used to foment division and incite offline violence.”

This Is Why You Don’t Succeed – Simon Sinek on The Millennial Generation – YouTube

https://www.youtube.com/watch?v=xNgQOHwsIbg

 have yet to give a speech or have a meeting where somebody doesn’t ask me the Millennial question.

What’s the millennial question?

Apparently Millennials, as a generation – which is a group of people who were born approximately 1984 and after are tough to manage, and they’re accused of being entitled, and narcissistic, self-interested, unfocused, lazy. But entitled is the big one. And, because they confound leadership so much, what’s happening is leaders are asking the Millennials: “What do you want?”

And Millennials are saying: “We want to work in a place with purpose.” love that.

“We want to make an impact.” You know, whatever that means.

“We want free food, and bean bags.” And so…

Somebody articulates some sort of purpose. There’s lots of free food, and there’s bean bags, and yet for some reason, they are still not happy. And that’s because There’s a missing piece. What I’ve learned is I can break it down into four pieces, right? There are four things, four characteristics. One is parenting, the other one is technology, third is impatience, and the fourth is environment.

Some of them got into honors classes, not because they deserved it, but because their parents complained. And some of them got “A”s not because they earned them but because the teachers didn’t want to deal with the parents. Some kids got participation medals. They got a medal for coming in last. Right? Which the science, we know is pretty clear, which is it devalues the medal and the reward for those who actually work hard, and that actually makes the person who comes in last feel embarrassed, because they know they didn’t deserve it so it actually makes them feel worse. Right?
The other problem to compound it is: we’re growing up in a Facebook-Instagram world. In other words, we’re good at putting filters on things. We’re good at showing people that life is amazing, even though I’m depressed. And so, everybody sounds tough, and everybody sounds like they got it all figured out. And the reality is: there’s very little toughness, and most people don’t have it figured out. And so when the more senior people say “Well, what should we do?” they sound like “This is what you gotta do!” And they have no clue.
Now let’s add in technology. We know that engagement with social media, and our cell phones releases a chemical called dopamine. That’s why when you get a text feels good. Right? So you know we’ve all had it, when you’re feeling a little bit down or feeling a bit lonely, And so you send out ten texts to ten friends, you know, hi. hi. hi. hi. hi. Cause it feels good when you get a response. It’s why we count the likes It’s why we go back ten times to see if… and if it’s going… and my Instagram is growing slower. I would… did I do something wrong? Do they not like me anymore? Right? The trauma for young kids to be unfriended, right?

Because we know when you get it you get a hit a dopamine which feels good. It’s why we like it. It’s why we keep going back to it. Dopamine is the exact same chemical that makes us feel good when we smoke, when we drink, and when we gamble. In other words, It’s highly, highly addictive. Right? we have age restrictions on smoking, gambling and alcohol. And we have no age restrictions on social media and cell phones. Which is the equivalent of opening up the liquor cabinet and saying to our teenagers “Hey by the way, this adolescence thing, if it gets you down…” But that’s basically what’s happening. That’s basically what’s happening, right? That’s basically what happened. You have an entire generation that has access to an addictive numbing chemical, called dopamine, through social media and cell phones as they’re going through the high stress of adolescence.

Why is this important? Almost every alcoholic discovered alcohol when they were teenagers. When we’re very, very young the only approval we need is the approval of our parents. And as we go through adolescence we make this transition where we now need the approval of our peers. Very frustrating for our parents, very important for us. That allows us to acculturate outside of our immediate families into the broader tribe. Right? It’s a highly, highly stressful and anxious period of our lives; and we’re supposed to learn to rely on our friends.

Some people, quite by accident, discover alcohol, and numbing effects of dopamine, to help them cope with the stresses and anxieties of adolescence. Unfortunately, that becomes hardwired in their brains and, for the rest of their lives, when they suffer significant stress they will not turn to a person they will turn to the bottle. Social stress, financial stress, career stress. That’s pretty much the primary reasons why an alcoholic drinks, right?

So when significant stress starts to show up in their lives they’re not turning to a person, they’re turning to a device, they’re turning to social media, they’re turning to these things which offer temporary relief. We know, the science is clear, we know that people who spend more time on Facebook suffer higher rates of depression than people spend less time on Facebook. These things balanced. Alcohol is not bad, too much alcohol is bad. Gambling is fun, too much gambling is dangerous. There’s nothing wrong with social media and cell phones. It’s the imbalance.

If you’re sitting at dinner with your friends, and you’re texting somebody who’s not there That’s a problem, That’s an addiction. If you’re sitting in a meeting, with people you’re supposed to be listening to and speaking, and you put your phone on the table, face up or face down, I don’t care that sends the subconscious message to the room that “you’re just not that important to me right now.” Right? That’s what happens. And the fact that you cannot put it away, is because you are addicted. Right? If you wake up and you check your phone before you say good morning to your girlfriend, boyfriend or spouse, you have an addiction.

Now you add in the sense of impatience. They’ve grown up in a world of instant gratification. You want to buy something? You go on Amazon; it arrives the next day. You want to watch a movie? log on and watch your movie. You don’t check movie times. You want to watch your TV show? Binge. You don’t even have to wait week to week to week. Right? I know people who skip seasons just so they can binge at the end of the season. Right? Instant gratification. You want to go on a date? You don’t even have to learn how to be like “Hey…”

You don’t even have to learn and practice that skill. You don’t have to be the uncomfortable one which says “yes” when you mean “no,” and says “no” when you mean “no,” when “yes” when you… You don’t have to. Swipe right. Bang, I’m a stud!

Right? You don’t have to learn the social coping mechanisms. Everything you want you can have instantaneously. Everything you want, instant gratification. Except job satisfaction, and strength of relationships there ain’t no app for that. They are slow, meandering, uncomfortable, messy processes.

And so I keep meeting these wonderful, fantastic, idealistic,hard-working smart kids. They’ve just graduated school. They’re in their entry-level job.

It’s as if they’re standing at the foot of a mountain, and they have this abstract concept called impact that they want to have in the world, which is the summit. What they don’t see is the mountain. I don’t care if you go up the mountain quickly or slowly. But there’s still a mountain.

And so what this young generation needs to learn is patience, that some things that really really matter like love, or job fulfillment, joy, love of life, self-confidence, a skill set, any of these things. All of these things take time. Sometimes you can expedite pieces of it, but the overall journey… is arduous and long and difficult. And if you don’t ask for help and learn that skill set you will fall off the mountain. Or you will… the worst case scenario. The worst case scenario. And we’re already seeing it. The worst case scenario is we’re seeing increase in suicide rates. We’re seeing an increase in this generation. We’re seeing increase in accidental deaths due to drug overdoses. We’re seeing more and more kids drop out of school or take leaves of absence due to depression Unheard of these are this is this is really bad.

The best case scenario. Those are all bad cases. Right? The best case scenario is you’ll have an entire population Growing up and going through life and just never really finding joy. They’ll never really find deep fulfillment in work or in life. They’ll just walk through life, and it’ll be Just, “It’s fine.” “How’s your job?” It’s fine. The same as yesterday. “How’s your relationship?” It’s fine. Like that’s the best-case scenario.

Which leads me to the fourth point which is environment, which is we’re taking this amazing group of young fantastic kids who were just dealt a bad hand, it’s no fault of their own. And we put them in corporate environments that care more about the numbers than they do about the kids. They care more about the short-term gains than the long-term life of this young human being we care more about the year than the lifetime Right?

And so we are putting them in corporate environments that aren’t helping them build their confidence. That aren’t helping them learn the skills of cooperation. That aren’t helping them overcome the challenges of a digital world and finding more balance. That isn’t helping them overcome the need to have instant gratification and teach them the joys and impact and the fulfillment you get from working hard over on something for a long time that cannot be done in a month or even in a year.

And So we’re thrusting to them in corporate environments and the worst part about it is they think it’s them. They blame themselves. They think it’s them who can’t deal and so it makes it all worse. It’s not. I’m here to tell them, It’s not them. It’s the corporations. It’s the corporate environments, it’s the total lack of good leadership in our world today. That is making them feel the way they do. They were dealt a bad hand and it’s… And I hate to say it But it’s the company’s responsibility sucks to be you like we have no choice. Right?

This is what we got and I wish that society and their parents did a better job, they didn’t. So, we’re gonna… We’re getting them in our companies, and we now have to pick up the slack. We have to work extra hard to figure out the ways that we build their confidence. We have to work extra hard To find ways to teach them social, the social skills that they’re missing out.

Relationships are formed this way: We’re waiting for a meeting to start, we go, “How’s your dad? I heard he was in the hospital.” “Oh, He’s really good. Thanks for asking. He’s actually at home now.” “Oh, I’m really glad it was really amazing.” “I know, I was really scared for.” that’s how you form relationships. “Hey, did you ever get that report done? ”Oh my god? No, I didn’t” ”I can help you out, tell me how can I help you out with that” “Really?” That’s how trust forms, trust doesn’t form at an event, in a day, even bad times don’t form trust immediately. It’s the slow, steady, consistency and we have to create mechanisms where we allow for those little innocuous interactions to happen but when we allow cell phones in conference rooms, we just, Okay, I had the meeting and then my favorite is like when there’s a cell phone there, and you go like this, It rings and go I’m not gonna answer that “Mr. Magnanimous” You know, When you’re out for dinner with your friends like, I do this with my friends when we’re going out for dinner and we’re leaving together, we’ll leave our cell phones at home. Who we calling, maybe one of us will bring the phone in case we need to call an uber or take a picture of our meal.

Tom Bilyeu: You guys are insane. Come on.

I mean I’m not. I’m an idealist, but I’m not insane. I mean it looked really good. We’ll take one phone, and so it’s like an alcoholic. The reason you take the alcohol out of the house is because we cannot trust our willpower. We’re just not strong enough, but when you remove the temptation it actually makes it a lot easier. And so when you just say don’t check your phone people literally will go like this, and somebody will go to the bathroom and what’s the first thing we do? Because I wouldn’t want to look around the restaurant for a minute and a half.

But if you don’t have the phone, you just kind of enjoy the world. And that’s where ideas happen. The constant, constant, constant engagement is not where you have innovation and ideas, ideas happen when our minds wonder and we go, and you see something and I go, “I bet they could do that” That’s called innovation Right? But we’re taking away all those little moments. Right? You should not… And none of us, none of us should charge our phones by our beds. We should be charging our phones in the living rooms.

We now have a responsibility to make up the shortfall and to help this amazing, idealistic, fantastic generation build their confidence, learn patience, learn the social skills, find a better balance between life and technology because quite frankly it’s, it’s the right thing to do.

Ak nemusí na schválenie Sputnik, nech sa neschvaľuje nič. Anekdoty o údajnom vyliečení ivermektínom nestačia, vraví chemik Szolcsányi – Denník N

https://dennikn.sk/2290224/ak-nemusi-na-schvalenie-sputnik-nech-sa-neschvaluje-nic-anekdoty-o-udajnom-vylieceni-ivermektinom-nestacia-vravi-chemik-szolcsanyi/?ref=tit

Peter Szolcsányi (1971)

Je chemik, vedec a učiteľ. Pôsobí na Fakulte chemickej a potravinárskej technológie Slovenskej technickej univerzity v Bratislave. Študijné pobyty absolvoval na univerzitách v Oxforde, Cambridgei a Zürichu. Je autorom mnohých vedeckých a popularizačných článkov, naposledy v roku 2016 vydal popularizačnú knihu Súkromný život molekúl.

How are vaccines developed?

How are vaccines developed?

image.png

8 December 2020

This article is part of a series of explainers on vaccine development and distribution. Learn more about vaccines – from how they work and how they’re made to ensuring safety and equitable access – in WHO’s Vaccines Explained series.

What are the ingredients in a vaccine?

Vaccines contain tiny fragments of the disease-causing organism or the blueprints for making the tiny fragments. They also contain other ingredients to keep the vaccine safe and effective. These latter ingredients are included in most vaccines and have been used for decades in billions of doses of vaccine.

Each vaccine component serves a specific purpose, and each ingredient is tested in the manufacturing process. All ingredients are tested for safety.

Antigen

All vaccines contain an active component (the antigen) which generates an immune response, or the blueprint for making the active component. The antigen may be a small part of the disease-causing organism, like a protein or sugar, or it may be the whole organism in a weakened or inactive form.

Vaccines topic 2 01 Vaccine Antigens

Preservatives

Preservatives prevent the vaccine from becoming …

Spravím ti zo života peklo. Pohľad do agresívneho sveta nenávisti na internete – Denník N

https://dennikn.sk/2271485/spravim-ti-zo-zivota-peklo-pohlad-do-agresivneho-sveta-nenavisti-na-internete/?ref=mpm

Príbeh fínskej novinárky ukazuje, aké ľahké je na niekoho zaútočiť na internete – a aké ťažké je proti tomu bojovať. Jessikka Aro si na vlastnej koži vyskúšala silu psychického násilia a cielenej nenávisti zameranej na diskreditáciu konkrétnej osoby.

V roku 2017, po dva a pol roku vyhrážok, nenávistných článkov a zosmiešňovania od proruských dezinformačných stránok a anonymných skupín, sa Jessikka Aro rozhodla z Fínska utiecť. Kampaň proti nej bola taká intenzívna a účinná, že dokonca aj jej známi a dávni priatelia sa jej začali vyhýbať, alebo si začali myslieť, že niečo pravdy na tom bude.

Dôvod bol jednoduchý: ako novinárka verejnoprávnej stanice Yleisradio sa zaujímala o to, ako propaganda šírená proruskými užívateľmi a stránkami v sociálnych médiách funguje vo Fínsku. V roku 2014 plánovala napísať článok o ruských trolloch na internete, a tak tému v krátkosti zhrnula a požiadala verejnosť, aby jej posielala svoje skúsenosti alebo informácie o anonymných a falošných profiloch, ktoré agresívne šíria ruskú propagandu.

Město, kde chcete hlavně přežít. V Chebu virus zabíjí i mladší ročníky

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/cheb-covid-19-zdravi-smrt.A210219_202112_domaci_kzem

https://kyberia.sk/id/8844301

V uzavřeném okresu Cheb se onemocnění covid-19 šíří neskutečnou rychlostí, navíc má většina onemocnění těžký průběh. „Neznám rodinu, kde by někdo nezemřel,“ konstatuje Jiří Černý, místostarosta Chebu. Uzavření hrozí také Tachovsku, které nemá žádnou nemocnici.

Martin, 43 let, zemřel náhle. Stanislav, 41 let, zemřel náhle. Miroslav, 57 let, zemřel náhle. Ivana, 62 let, zemřela náhle. David, 39 let, zemřel náhle. Vývěska s parte na náměstí v Chebu je plná jako nikdy. Zítra už tu budou jiná jména
Lidí tu na covid umírá denně tolik, že pracovníci pohřební služby nestíhají smuteční oznámení měnit. Ani se do vitríny nevejdou. Cheb, město, kde chcete hlavně přežít.
„Od roku 1945, když Spojenci bombardovali Cheb, tady tolik mrtvých nebylo. Tohleto už je nezastavitelné, mrtvých jsou stovky,“ vypráví správce hřbitova v Chebu a pohřebák Petr Elizeus. „Ročník 1958, ročník 1965, ročník 1966, tady je 1975 nebo 1981,“ pročítá parte.
„Měsíčně jsme měli průměrně pětačtyřicet pohřbů. Když byla chřipková epidemie, pak třeba jeden měsíc šedesát. Teď za leden to je ale sto padesát, za únor, který je v polovině, už sto pět. Je to prostě strašlivý a není k tomu asi třeba víc říkat,“ doplňuje Petr Elizeus, který pohřbívá již pětatřicet let. A to pohřební služba de Wolf Group, kde Elizeus pracuje, není jediná ve městě.
Zdravotníci převážejí z Chebu a Sokolova desítky pacientů najednou
„Lidi se nakazí a za tři čtyři dny potřebují do nemocnice na ventilátor. Žádné týdny v horečkách, doma v posteli, ale nákaza a rovnou těžký průběh,“ popisuje místostarosta Chebu Jiří Černý, který jezdí na záchrance. „Umírají čtyřicátníci, padesátníci, znám i pětatřicetiletého. V okolí už neznám rodinu, kde by někdo nezemřel nebo neměl těžký průběh,“ doplňuje Černý a popisuje, jak před pár dny nakládali pacienta, který sám došel do sanitky. Když Černý končil dvanáctihodinovou směnu, dozvěděl se, že muž zemřel. Za pár hodin.
Chebská nemocnice, kde není jediné volné lůžko pro pacienty s koronavirem a sanitky musí nemocné převážet do nemocnic po celé zemi, kolabuje. Lékaři už nemohou, sestry jsou vyčerpané, ztrhané. Bez přehánění.

„Uzavření okresu nepomohlo, virus se šíří dál z okresu do okresu. Od nás ze západu na východ. Umírají mladší, to je fakt. Na jaře tu nic takového nebylo. Jsme v tunelu a ani na jednom konci není světlo,“ popisuje jeden z lékařů.
Své jméno zveřejňovat nechce, jednoduše proto, že nechce vedení vysvětlovat, proč mluví s novináři.
Na okraji Chebu je malá sklenářská dílna. Pracovali tu čtyři chlapi, které jen tak něco neskolilo. Nemarodili. Na dveřích se teď houpe cedulka s ručně napsaným vzkazem: Zavřeno. Děkujeme za pochopení.
„Dva kluci zemřeli, pětapadesát a osmapadesát let. Třetí se léčí, snad to dej bůh dobře dopadne, a já to prodělal před třemi týdny,“ řekne sklesle majitel, devětašedesátiletý Jan Horvát. Ani on už nezná rodinu, kde by někdo nezemřel nebo nemoc neprodělal s těžkým průběhem. „Svinstvo zas.aný,“ uleví si.
Nedivte se. Přišel o nejbližší přátele a dílnu může zavřít. „Sám na práci nestačím. S klukama jsme tým. Byli jsme tým…“ odmlčí se.
Denně jen tady, na Chebsku a Sokolovsku, zemře patnáct nakažených. Za prvních pět týdnů roku tu umřelo čtvrt procenta populace. A další je budou následovat. Nemocnice hlásí děsivou statistiku: z deseti pacientů na ventilátorech devět zemře.
„Tady už lidi chápou, že to není pr..l. Politici mají jedinou šanci – všechno zavřít alespoň na pár týdnů a doufat. Za dva týdny bude to, co u nás, po celé republice. A nikdo to nezastaví,“ varuje osmapadesátiletá Marie Jiříková. Koronavirus jí zabil tchyni, zemřela jí kolegyně v práci a těžký průběh měli dva její sousedé. I proto se chrání, jak to jen jde. Nosí „dvojkový“ respirátor a přes něj ještě roušku. Do obchodů chodí jedině v jednorázových latexových rukavicích.
Oproti situaci před týdnem je v Chebu vidět obrovský posun. Tehdy tu roušku či respirátor mělo možná 70 procent obyvatel, ostatní po ulicích chodili buď bez ochrany obličeje, nebo třeba jen se šálou přes pusu. Jak vláda nasadila na silnice policii, která do okresů nikoho nepustí, lidé zřejmě pochopili vážnost situace. Nyní nosí většina respirátory nebo chirurgické roušky. Pravda, jsou tu rozhodnutím vlády povinné, látkové roušky nestačí.
„Lidi, kteří tu vyjdou bez roušek, jsou blázni. Fakt to už není sranda, nebo se tu cítíte bezpečně?“ ptá se čerpadlářka u pumpy v Evropské ulici u Gertnerových sadů, na dohled od chebské nemocnice.
Cítit se bezpečně v Chebu jednoduše nemůžete. Hlavou člověku blesknou všechna ta jména z parte, všude se vtírá pocit, že se musíte nakazit.
Derou se vzpomínky na vyprávění pohřebáka Elizeuse, jehož manželka leží v horečkách už desátý den doma a v podstatě se nedokáže zvednout z postele. Na místostarostu, jehož dvaaosmdesátiletý otec koronavirus „vyležel“ bez větších potíží, na prodavačku z potravin blízko nemocnice, která řekla jedinou větu: Umírají rodiče, kamarádi, známí i mladí, kteří si doteď mysleli, že se jich to netýká. Na vyprávění automechanika Luďka Slavíčka, který koronavirus prodělal a jako nejhorší popisoval úzkostný, trýznivý pocit, že se udusí.

Vlastně tu vůbec být nechcete. Nechcete tu na nic sahat, nic si kupovat, nechcete stát nikomu blíž než tři metry. Pro jistotu o metr dál, než doporučují epidemiologové.
„Nezachrání nás tady nic než vakcína. Kdyby vláda místo vymýšlení blbostí řekla, že prioritou jsou tyhle okresy, začala sem okamžitě hrnout vakcínu, určitě by to explozi nákazy zažehnalo. Nedokázali to dostat do tří okresů a teď se to bude šířit do dalších a to už nemůže nikdo uhasit. Do dvou týdnů bude republika na odpis,“ kritizuje Jana Bílková, obyvatelka Chebu.
Brigity se bojí každý
Uzavření okresů podle dat zbrzdilo život ve městech. Na Chebsku lidé strávili v práci o 29 procent méně času než před vypuknutím epidemie. V městské hromadné dopravě strávili zhruba o 36 procent méně času, než je běžné.
Zhoršování situace živí pravděpodobně agresivnější britská mutace viru než dosavadní cestování lidí mezi okresy. „Brigitu“, jak mutaci lidé slangově přezdívají, vykazuje 80 procent z odebraných vzorků.
„Zaregistrovali jsme snížení mobility lidí v okresech Cheb a Sokolov i mírný pokles tempa šíření nákazy, ale s upozorněním od hygieniků, že může jít jen o výkyvy. Problém ale je, že na lůžkách skutečně končí mladší lidé, větší je i míra úmrtnosti. Doporučuji uzavřít i další okresy, není na co čekat,“ říká hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek z uskupení Starostové a nezávislí.
Uzavření hrozí třeba Tachovsku v Plzeňském kraji. Zdejší hejtmanství denně eviduje přes tisíc nově nakažených. „Od soboty do středy zemřelo 49 covid pozitivních pacientů. Podíl britské mutace u nově pozitivních je téměř osmdesát procent,“ vyjmenovává hejtmanka Plzeňského kraje Ilona Mauritzová.
Tachovsko je zvláštní region. Je čtvrtým nejméně lidnatým okresem v zemi s průměrným věkem 43 let – o tři více než na sousedním Chebsku. Z jedenácti tisíc lidí je čtvrtina starší než 65 let. Do Německa odsud dojedete za pár minut, dřív než do nemocnice. Ta nejbližší česká se totiž nachází v padesát kilometrů vzdáleném Stodu. Tachov, severní okres Plzeňského kraje, žádnou nemocnici nemá.
O to větší pohroma se na něj nyní valí. Za poslední měsíc čísla a počty nakažených stoupají jako na Chebsku, kam spousta lidí dojížděla za prací nebo třeba na nákupy. Chebsko má 2500 nakažených na sto tisíc obyvatel, Tachovsko 2000.
Vláda zakázala lidem cesty do okresů Cheb, Sokolov a Trutnov a z nich
„Lidé už se lekli, i tady umírají lidé ve věku 41, 47 nebo 51 let. Doufám, že nebude potřeba náš okres také uzavřít. Pořád věříme, že nám počty pozitivních rostou i tím, že se tu nechávají testovat řidiči kamionů, kteří míří do Německa,“ chlácholí se starosta Ladislav Macák a vypráví, jak bývalému místostarostovi zemřela na koronavirus manželka. Na Vánoce.

Ministr zdravotnictví Jan Blatný považuje Tachovsko za jeden z okresů, které bude potřeba uzavřít. „Čím dřív, tím líp. Tady už jde o život. Ne o babičky a dědečky a nemocné, ale o mladé lidi. To to nikdo z vlády nevidí, že se baví o tom, co rozvolnit?“ kroutí hlavou obyvatelka Tachova Marie Korandová.
Lidi tu zároveň trápí, že nemocné z přetížených nemocnic nemohou vozit do Německa, kam to mají do špitálů sanitou pár minut. Vláda chce tuto pomoc aktivovat až v okamžiku, kdy bude v celém Česku vyčerpáno 90 procent lůžek. A tak například sanita z nejzápadnějšího okresu Cheb už jela do nemocnice v Brně.
„Zoufale volám, aby se vláda o region v kritické situaci postarala a kromě tupé uzávěry předvedla aktivní kroky směřující k účinné pomoci. Po ničem jiném netoužím, a bude-li pomoc fungovat, budu mlčet a uznale pokyvovat,“ říká starosta Chebu Antonín Jalovec.
Epidemiolog Roman Prymula ve čtvrtek odpoledne – tedy předtím, než jej premiér Andrej Babiš zbavil funkce svého poradce – MF DNES řekl, že je potřeba okamžitě minimalizovat kontakty lidí právě kvůli šíření britské mutace viru. „Zavést zákaz vycházení jen s výjimkou pro kritickou infrastrukturu. Rozvolňování povede jen k tomu, že nebudeme schopni poskytovat péči jak covidovým pacientům, tak necovidovým,“ varuje Prymula.
Jedna pozitivní zpráva se přesto Chebem šíří. Do města se na komín nad hypermarketem Albert vrátil ve čtvrtek čáp. Podle mapy birdlife.cz jako vůbec první čáp v zemi na komín pravidelně sledovaný ornitology. Lidé věří, že je to dobré znamení.

Biele Vianoce často neboli ani v minulosti, je to stereotyp z rozprávok a reklám – Denník N

https://dennikn.sk/324567/vianoce-nebyvali-snehu-minulosti-mytus-rozpravok-reklam/

Z ARCHÍVU DENNÍKA N: Podľa jednej teórie sa predstava bielych Vianoc zrodila z amerických pohľadníc so Santa Clausom, ktoré sa v druhej polovici 19. storočia posielali aj do Európy.

Televízne Vianoce už niekoľko rokov vyzerajú rovnako. Spoločnosť Kofola nasadí slávnu reklamu, kde sa otec s dcérkou vyberú kradnúť stromček. V zasneženom lese narazia na diviaka, čo má zákazníka motivovať na nákup nealkoholického nápoja.

Okrem toho má úspešná reklama ešte jeden, tak trochu nechcený dôsledok. Pomáha udržiavať predstavu, že sneh a Štedrý deň patria k sebe.

Má však každoročné očakávanie bielych Vianoc, vystriedané každoročným sklamaním, aj reálny základ? Meteorológia hovorí, že nie. Aspoň pokiaľ žijete v Bratislave či Košiciach.

„Biele Vianoce sú skutočne akýsi mýtus. Meteorológia pracuje s termínom ‚vianočný odmäk‘, ktorý sa u nás pravidelne opakuje,“ vysvetľuje Pavol Faško zo Slovenského hydrometeorologického ústavu. Laicky povedané: okolo polovice decembra môže napadnúť občas aj niekoľko centimetrov snehu. Ten sa však ešte pred Štedrým večerom stihne roztopiť.

„V menších nadmorských výškach už v posledných rokoch nejde ani o sneh. Miesto toho pár dní pred Štedrým dňom akurát husto zaprší, čo sme videli aj tento rok,“ dodáva Faško.

image.png

image.png

image.png
Pravdepodobnosť výskytu súvislej snehovej pokrývky v percentách na vybraných staniciach na Slovensku za obdobie 1961 – 2010 podľa publikácie Pavla Matejoviča Zima A. D. 1500 – 2010

Průvodce dětskou prostitucí v Brně: Citrón, Cejl, Interspar

http://prigl.cz/pruvodce/pruvodce-detskou-prostituci-v-brne-citron-cejl-interspar/

Můj kámoš je pedofil, který však nikdy nikomu neublížil a vypadá to, že se ani nechystá. Důvodem, proč ví o dětské prostituci víc než běžný Brňan je ten, že bydlí nedaleko non-stop herny U Citróna a cestou po Cejlu do Intersparu si všímá okolí víc než ostatní. Tímto mu děkuji, že si na rozhovor odskočil od hlídání dvou malých dcer jeho známého.

Prigl: Kde v Brně sis poprvé začal všímat prostituce nezletilých?
V non-stop herně U Citróna, kam jsem svého času chodil na pivo a pozoroval život.

Využívají služeb nezletilých prostitutek spíš bílí nebo hnědí?
Cigánskýho zájemce jsem nikdy neviděl, vždycky běloch. Řekl bych, že je to tím, že do Citróna se prostě chodí shánět kšefty, zatímco známí z ghetta se spolu vždycky dokážou domluvit před barákem.

Kolik je těm holkám let, co chtějí a co nabízejí?
Existuje několik skupin, často jim je dvanáct, třináct let. Nabízí pouze orál za tři stovky na záchodě nebo v nedalekým parku.

Tři stovky mi připadá dost málo na obživu.
Ony to mají jako přivýdělek. Jedna mi třeba řekla, že si chce koupit džíny, který ji nechtěl koupit táta.

Předpokládám, že těch dvanáct let je spodní hranice.
Ne tak úplně. Poté, co jsem se veřejně přihlásil k pedofilní orientaci, se o mě začaly zajímat holky okolo osmi let. Ty to podle mě nikdy nedělaly, každopádně mě sem tam nějaká doběhne se slovy: „Ahoj, Peťo!“ a dělá očička. Jednou jdu z práce a čtyři takový malý holky se srotí do hloučku, ze kterýho je slyšet: „Tak řekni tady tomu, že za dvě stovky.“ Nabídky jsem nikdy nevyužil.

Teď jsme šli smutnou cestou dolů (věkově i cenově), co ty starší?
Další skupinou jsou holky kolem patnácti. Ve svým věku už většinou potřebují piko, takže si říkají taky o tři stovky, což je cena jedné dávky.

Tak moment, kdy začíná ta profesionální hranice?
Vlastně nikdy. I poslední kategorie ženskejch od třiceti do čtyřiceti chce tři stovky. Pokud nějaká začne sama mluvit o tisícovce, je jasný, že to nemyslí upřímně – chce tě okrást. Samostatnou kategorií jsou krásný holky. Jejich specifikum je, že nenabídnou každému.

Když už se bavíme o tak malých částkách, napadá mě, jestli neberou třeba naturálie…
I to se děje. Jednou za mnou přišel kluk jestli nechci dvě hry na playstation. Pak přišla holka, jestli s ní půjdu za tři kila na záchod. Neměl jsem zájem ani o jedno, tak se domluvili mezi sebou. Byli na záchodě hrozně dlouho, snad půl hodiny. Když se kluk vrátil a vzal si ode mě s poživačným výrazem cigaretu, vtrhl do baru nabušenec a holku s řevem vyvedl. Nevím, jestli to byl pasák nebo táta. Každopádně obchodník s hrami dělal, že tam není.

Co nejhoršího si v tomhle ohledu pamatuješ?
V Citrónovi se po mě plazila hnusná bílá alkoholička kolem pětatřiceti. Nedokázal jsem ji slušně oddělat, tak povídám: „Sory, já jsem na malý holky.“ Ona na to, že má čtyřletou dceru a za litr mě s ní nechá hodinu o samotě. V takový chvíli přemýšlíš, jestli tě chce vylákat ven a nechat někým oddělat nebo to myslí vážně a máš volat policajty. Byl jsem bohužel tak ožralej, že i kdybych je zavolal, asi by mě jenom odvezli na záchytku. Tak jsem ji prostě poslal do prdele.

Jsou ještě další místa, kde děti intenzivně šlapou?
Samozřejmě na Cejlu a pak na parkovišti u Intersparu. Když se nákupák trochu vylidní, zhruba mezi sedmou a devátou, loví tři patnáctky borce, co míří k autům. Začíná to tím, že si řeknou o cigaretu a podle reakce buď pokračují nebo ne. Vždycky jedna mluví a druhá stojí opodál. Jakmile vyšleš signál, že to nepůjde, okamžitě se o tebe přestanou zajímat a začnou kecat mezi sebou nebo jdou jinam.

Myslíš, že člověk musí být pedofil, aby služeb dětských prostitutek využíval?
No, jak jsem říkal, většinou ta prostituce začíná až tak od dvanácti let, takže bychom měli používat slovo hebefil. Jeden takovej dělal v Citrónovi barmana. Vždycky za ním přišla banda holek právě kolem dvanácti a on jim všem nalíval whiskey. Vyhodili ho – ne protože nalíval nezletilým, ale protože je nechával odejít bez placení. Nad jeho hloupostí se plácala do čela i kolegyně-barmanka: „Stačilo, aby koupil tam té třináctce kofolu, a ona by si to s ním v pohodě na hajzlu rozdala!“

Dezinformácie pri epidémii tu už boli. Na konci tiekla krv. Konšpirácie a fake news z roku 1831

https://plus.sme.sk/c/22571734/dezinformacie-pri-epidemii-tu-uz-boli-na-konci-tiekla-krv.html

„Blíži sa nebezpečná nákaza, na ktorú liek nepoznali a ochrana neexistovala…. Vojaci od cestujúcich vyžadovali pasy… Dračie rohy začala vystrkovať ešte strašnejšia správa.

Začalo sa hovoriť, šepkať, šomrať, neskôr nahlas kričať, že nie nákaza sa chystá na ľud, ale že páni chcú vyhubiť poddaných! Chcú ich vyhubiť prekliatym, hrozným spôsobom… Lekári, lekárnici sú podplatení; nemožno veriť nikomu!“

Tieto slová nepochádzajú z nejakého bláznivého webu šíriacemu bludy o ochorení covid-19. Majú viac než 150 rokov a opisujú epidémiu cholery a následné ľudové povstanie v našich končinách.

Môže sa vydať, na rozvod či miesto v azylovom dome však nemá dostatočný vek – detská nevesta v USA – Denník N

Dnes 36-ročná Donna Pollardová sa v trinástich rokoch ocitla v zariadení pre deti s poruchami správania. Situácia u nich doma nebola dobrá – po otcovej smrti zostala sama so psychicky labilnou matkou, ktorá ju pravidelne bila a nemala o ňu záujem.

V štrnástich sa Donna zoznámila s mužom, čo pracoval v zariadení a mal o 15 rokov viac. Prišlo ku klasickému „groomingu“, keď si ju jej budúci manžel omotal okolo prsta tým, že si ju vôbec všímal, venoval jej pozornosť, správal sa k nej ako ku dospelej (vrátane sexu) a sľuboval jej, že spolu budú navždy.

V šestnástich Donnu a jej priateľa so súhlasom jej matky zosobášili v Tennessee. Nikto im nekládol žiadne otázky, nikoho netrápil nevestin mladý vek. „Bolo to chladné a pôsobilo to ako transakcia, úradníčka na matrike ani len nezdvihla oči od svojho počítača,“ hovorí Donna.

Jej manželstvo bolo zlé, manžel ju izoloval od priateľov aj známych, keď sa chcela prihlásiť na strednú školu, odmietli ju s tým, že aj tak ako vydatá žena asi skoro otehotnie. Nebol nikto, kto by jej povedal, že takto škola postupovať nemôže, lebo je to nezákonné.

Donnine pokusy ujsť zo vzťahu plného bitiek a škrtenia neboli úspešné. Síce sa smela vydať, ale ešte nemala 18 rokov, takže si sama nemohla prenajať byt a dokonca ju odmietli aj v azylovom dome pre týrané ženy, lebo neplnoletých tam prijímali len s matkami ako súčasť rodiny v ohrození. Dokonca ani žiadosť o rozvod nemohla sama podať pred dovŕšením 18 rokov.

Rozviedla sa ako 20-ročná, vtedy už mala takmer dvojročnú dcéru. V tomto veku aj konečne začala chodiť na strednú školu. Jej exmanžel ju prenasledoval a emocionálne vydieral ešte roky po rozvode.

Donnu do nešťastného a nerovného manželstva vohnala jej rodinná situácia; iné dievčatá zase náboženské zvyklosti (vydaj neplnoletých, dohodnuté manželstvá, manželstvá na záchranu „rodinnej cti“) alebo rodičia, ktorí nútia tehotné dievča do sobáša s nevhodným partnerom namiesto toho, aby s ním diskutovali o iných možnostiach a prípadne mu ponúkli pomoc, ak sa rozhodne dieťa vychovávať samo.