Babičko, povídej
9.6.2015 · Martin Malý ·
http://www.misantrop.info/babicko-povidej
Komunisti rozjeli na webu „zanechme předsudků vůči komunistům“ nechutnou dezinformační kampaň. Začali článkem „Babičko – povídej….„, kde jako že důchodkyně vypráví, jak se měla za socialismu dobře. Bába má zjevně sklerózu jak čepici, a navíc silně selektivní, protože zapomíná půl reality a ze vzpomínek si vybírá jen to, co se blýská… Pojďme si to tedy říct celé, ano?
A tak jsem si posadila vnoučata kolem sebe a začala…
Když jsem se narodila, bydleli moji rodiče ve státním bytě, kde platili 70,- Kč měsíční nájem. Žádný fond oprav se neplatil, když se něco pokazilo a nebo byla potřeba větší oprava, šla jsem na národní výbor a podala žádost. Nemohla jsem si objednat pana instalatéra Kalendu, to musel udělat národní výbor, a objednal ho přes OPBH, kde tehdy byli všichni ti řemeslníci, a ti věčně neměli čas, takže když se něco pokazilo, tak jste čekali třeba půl roku, než někdo přišel. No a pak třeba přišel, ale neměl těsnění, protože zrovna nebylo. Takže jsem musela jít za panem Kalendou a šoupnout mu flašku a krabičku Spart, aby přišel dřív a přinesl si i to těsnění, jenže to se nesmělo, protože kdyby na to panu Kalendovi přišli, tak by měl problémy a přišlo by se na to, že to těsnění krade jinde na stavbě.
Jesle, školku, základní, střední i vysokou školu jsem měla zcela zdarma. Všechno to platil stát, který ty peníze měl z daní. Lidem dal za jejich práci to, co někdo na vládě naplánoval. Řeklo se: Ty jsi účetní, ty budeš mít 800 Kčs měsíčně, a měli jste 800 Kčs, bez ohledu na to, jestli jste byli lajdáci, nebo dříči. Pracovali jste vlastně pro stát, a stát vám pak trochu peněz dal, a ze zbytku platil různé dotace. Pěkné zimní kozačky stály 190,-, zimní bunda 250,- a vstupné třeba do kina 3,-. Do divadla to bylo 15,-. Pobyt na letním táboře, který trval 3 týdny s celým zabezpečením i s výletem stál 200,- tedy čtvrtinu platu. Dneska jsou ceny sice vyšší, ale taky vzrostly příjmy, a tak je jen málo věcí, kterých si dnes můžete dovolit míň. Zase je aspoň můžete koupit, dřív se běžně stávalo, že prostě nebyly k dostání. I když jste na ně měli peníze, tak jste si je koupit nemohli.
Chodila jsem do “pionýra” – měl řadu kroužků – turistický, výtvarný, pěvecký, pohybový, divadelní – kde jsme se mohli vyžívat zcela zdarma ve svých zájmech a zálibách a rodiče měli jistotu, že je o nás dobře postaráno. Musela jsem tam chodit, protože kdybych tam nechodila, tak by moji rodiče měli v kádrových materiálech napsáno, že se neangažují, a pak bychom třeba na tu opravu nečekali půl roku, ale rok, a já bych se taky třeba nedostala na střední školu, i kdybych měla samé jedničky.
Když jsem ukončila vysokou školu, musela jsem si vybrat z několika nabídek, kam nastoupím do práce. Dvě byly přímo v místě, kde jsme bydleli, další mimo náš okres. Ti, kteří se angažovali, vstoupili do KSČ a chodili do průvodů, tak mohli být blízko, ti ostatní dostali práci někde bůhvíkde a stěhovali se.
Rodiče měli naprostou jistotu v zaměstnání, vždy věděli, že mají zajištěnou práci i výdělek, nikdy se nestalo, že by nedostali v určitý termín výplatu a nebo, že by je propustili a oni nemohli najít další práci. Všichni totiž museli mít práci, a tak se dělaly i úplné nesmysly a zbytečnosti, jen aby byla pracovní místa. Bylo úplně jedno, jestli jste šikovný pracant, nebo lempl – vždy jste dostali své peníze, protože jste na ně měli nárok, a vyhodit vás nemohli. Snad jen když jste kradli materiál ve velkém. Krást v práci drobnosti, to bylo normální.
Vzpomínám si, že se tatínek nepohodl se svým vedoucím – a ten mu to pak kádrově polepil, takže musel jít dělat popeláře. Kádrově polepit znamenalo že do takového spisu, co si tehdy na každého vedli, napsal třeba že otec nadává na režim a že neschvaluje to, že sem vtrhli Rusáci s tankama, a to stačilo k tomu, že o slušnou práci v oboru nezavadil a vzali ho nanejvýš tam, kde to bylo jedno. Naštěstí to bylo už v době, kdy jsem měla vystudovanou VŠ, jinak by mě z ní klidně vyhodili.
Ono to nebylo tak, že byste dělali to, co umíte, že byste třeba pekli housky, a že byste měli pekárnu a lidi by k vám rádi chodili, protože máte nejlepší pečivo. Pokud jste chtěli péct, tak jste museli pracovat pro státní podnik. Soukromé podnikání bylo zakázané.
Do svých 35 let jsem se nesetkala s bezdomovcem (režim je všechny ukryl do psychiatrických léčeben a léčeben dlouhodobě nemocných), s nezaměstnaným (když někdo nepracoval 3 dny, odsoudili ho a zavřeli, proto všichni chodili do práce, i když třeba neměla žádný smysl), s tím, že by v nemocnici nebo v lékárně rodiče a později ani já jsme něco platili – jen za recept 1,- Kč. Zato jste měli jen jeden druh sádry a jeden lék a pokud jste chtěli lepší, nešlo to. Nemohli jste si doplatit. Museli jste ho přes známého lékárníka sehnat, říkalo se tomu „mít pod pultem“, a za to jste mu neoficiálně taky něco zaplatili. Anebo jste zase pomohli vy jemu. Jen jste museli dávat pozor, protože kdybyste někde řekli, že máte lék z dovozu, tak by vás někdo udal, a měli byste problémy vy i ten lékárník.
V obchodech bylo všechno, co jsme potřebovali, akorát to někdy neměli. Potraviny a dětské zboží bylo dotované státem, proto stát neměl peníze na jiné věci. Za 1,- byly tři rohlíky, litr kvalitního mléka, na kterém se než jsem jej přinesla domů z obchodu usadila nahoře centimetrová vrstva smetany a bylo zcela bez konzervantů stálo 3,- Kčs. Za tři dny zkyslo a byla v něm občas nějaká ta jedovatá příměs, jako PCB a podobné. Kvalitní máslo stálo 10,- a za 100,- jsem udělala nákup pro 4 člennou rodinu na tři dny. Zálohu na výplatu jsem měla 400,- a s tím jsem v pohodě vydržela 14 dnů. Dobírku dalších 400 Kčs, takže jsem brala krásných 800 Kčs, a to bylo nějakých peněz. Knihy stály kolem 20,- Kčs, Leninovy sebrané spisy i 5 Kčs, a krásná pohádková obrázková kniha 38,- Kčs, ale to už byl luxus. Některé knihy se ale nesměly prodávat vůbec. Ale hodně jsme i ušetřili, třeba když nebyl toaletní papír, tak jsme nakrájeli noviny a utírali jsme se těma. Nebo tehdy, když nebyly vložky, tak jsme si je samy šily a po použití praly. Neutráceli jsme za pomeranče, ty byly v obchodech jednou do roka, a většinou si je rozebral přímo zelinář, takže na nás nezbyly a když jsme je chtěli, museli jsme mu dát nějaký úplatek, a on nám je pak prodal.
Za popelnice jsme neplatili nic, město je uklízelo zdarma, a taky to podle toho vypadalo. Občas popeláři nepřijeli, protože třeba slavili, a nebo byla zima a nechtělo se jim, takže jsem šla a stěžovala si, a na em en vé mi řekli, že mám jít domů a nedělat problémy.
Nikdy jsem tenkrát neslyšela slovo exekutor, nucená aukce, slovo milionář se nepoužívalo vůbec, protože bohatým lidem komunisti sebrali majetek a vyhnali je někam do pohraničí a pak se ještě dlouho starali, aby se nemohli mít dobře oni ani jejich děti. Ti, co měli našetřeno, o svoje úspory přišli při takzvané reformě. Kdo měl víc peněz, než se komunistům zdálo v pořádku, tomu je sebrali. V Československu sice oficiálně nebyli chudí, ale každý dvanáctý měl plat nižší než polovina průměrného platu. Ale já jsem o tom tehdy nikdy neslyšela. V novinách se to psát nesmělo, a ono bylo lepší takové věci neříkat a nezajímat se o ně. Radši mlčet a do ničeho se nemíchat. Jakmile jste se o něco takového zajímali, tak jste měli problémy.
Peníze se počítaly maximálně na tisíce. Náš nový dům, který jsme si postavili, stál se vším všudy necelých 300 000,- a to jsme ještě dostali bezůročnou půjčku od státu a dotaci. Musela jsem obíhat úřady a podmazávat – tenhle láhev, tomuhle kýtu, tamtomu obálku. Novomanželská půjčka byla 30000,- bezúročná, pořídili jsme za ni vše potřebné do domácnosti – nábytek, vybavení, spotřebiče. Na ledničku jsme čekali třičtvrtě roku, ale ta radost, když jsme ji nakonec dostali! Za každé narozené dítě se nám pak snížil dluh o několik tisíc, dostali jsme porodné, za které se dal pohodlně pořídit kočárek i s celou výbavičkou. Když jsme ve dvě hodiny ukončili svoji práci, v půl třetí už jsme byli doma i s dětmi, které jsme cestou vyzvedli ze školky a celé odpoledne jsme pak jako rodina měli jen pro sebe. Seděli jsme a koukali na televizi, nebo jsme chodili na procházky, protože se nic jiného dělat nedalo. Ani nadávat na poměry, protože za to by vás zavřeli a vaše děti by nemohly na školu. No a v té televizi byly krásné pohádky a slovenské inscenace. Jinak to bylo stále o úspěších kubánských kolchozníků a o návštěvách delegací, takže jsme byli rádi, když Dietl napsal seriál o normálních lidech a mezi řádky zkritizoval, jak se v OPBH šmelí.
Na dovolenou jsme jezdili přes ROH – na tři týdny v Luhačovicích na hotelu Rudý říjen dva dospělí a dvě děti za 270,- Kč – stvrzenku jsem vnoučátkům ukázala, protože ji mám léta schovanou.
Když onemocněla babička, postaral se o ni bezezbytku a zdarma v nemocnici. Já jsem šla a šoupla jsem primáři a sestrám kafe a štrůdl, takže babičku dali na lepší pokoj. Naštěstí to bylo v dobré nemocnici, tam primář dokázal sehnat i teploměry a neměli tam čtyři na oddělení! Když zemřela v šedesáti osmi letech, což bylo v té době normální, protože se kvůli zdevastovanému životnímu prostředí lidé dožívali kratšího věku, bez potíží a půjček jsme mohli vypravit důstojný pohřeb a pořídit jí místo odpočinku i s náhrobkem. Měli jsme vždy všeho dost a protože jsme nemohli nikam jezdit a za co utrácet, tak bylo z čeho šetřit peníze tak, abychom si nikdy nemuseli na nic půjčovat. Bydlení, studium, zdraví, stáří seniorů, pěstování “koníčků”, Vánoce, narozeniny a svátky, dovolená, výlety, oblečení, zařízení domácnosti, auto – všechno se dalo pořídit, pokud jste měli známé, konexe a „tlačenku“. Na auto se čekalo i několik let a byly pořadníky. A nebylo to tak, že byste přišli a řekli, jaké chcete. Prostě jste vzali to, co zrovna měli. Nebo že byste si vybírali z dvaceti značek televizí – měli tři. Buďte rádi, že je vůbec měli.
Když náhodou někdy někdo něco ukradl, lidé se od něj distancovali a z jejich společnosti byl vyloučen, protože se nechal chytit. Jinak se normálně kradlo pořád, hlavně „ze státního“, tedy v podniku. Takový řezník, zelinář, prodavač, ten se měl nejlíp, případnou ztrátu vždycky nějak zakamufloval. Když ho ale chytili, měl smůlu. Ještě horší než kradení ale bylo nadávání na režim. Když jste si stěžovali, že něco není k dostání nebo že předseda národního výboru nějak podezřele rychle staví dům, i když v půlce republiky přeci „nejsou cihly“, a že ty na jeho stavbě jsou nápadně podobné těm, co se ztrácejí na stavbě místního obchodu, tak vás zavřeli taky. Nebo když jste náhodou chválili Ameriku a Západ, nebo když jste řekli, že jsou Rusáci kurvy. Proto museli být všichni opatrní na to, co říkají. Hlavně před dětma a před sousedama. Jeden náš známý, on byl profesor filosofie, měl doma nějaké zakázané knížky a chodili k němu lidi, kterým vysvětloval tu filosofii. A to se nesmělo! To, že jej bez velkých průtahů okamžitě zavřeli, to bylo automatické. Profesor se pak musel odstěhovat a nesehnal nikde práci.
Na poli jsme pěstovali všechno a věčně se nám něco ztrácelo, ale my zase vzali jinde, a tak to nikdo nehlásil. Brambory jsme sklízeli tam, kde jsme je zasadili, taktéž všechnu zeleninu – bez oplocení a hlídání. Museli jsme si pěstovat, co šlo, protože v krámě to bylo buď nekvalitní, nebo napuštěné pesticidama a hnojivama… Na hektar se tehdy hnojilo dvakrát větším množstvím hnojiv než dneska! Trnky v klidu dozrály až do úplné zralosti, nemuseli jsme je sklízet téměř zelené ve strachu, aby nám je někdo ze stromů neukradl. To jsme se spíš báli, že přijde zase nějaká emise a ony seschnou a zajdou. Doma jsme zamykali jen na noc, jinak byly dveře neustále otevřené pro nás i pro sousedy, kdyby něco potřebovali. Nikdo vás nezastřelil – teda kromě pohraničníků, když jste chtěli z téhle skvělé země utéct na zbědovaný západ. No a každý, kdo byl podezřelý, třeba tím, že měl dlouhé vlasy nebo zpíval anglické písničky, byl automaticky vyobcovaný, a tehdejší policie, které se říkalo Bezpečnost, si s ním mohla dělat co chtěla. A když snad náhodou takový živel pípnul něco o tom, že má třeba právo na obhájce nebo na spravedlivý soud, tak se příslušníci vébé smáli, až se za pendreky popadali.
Sousedé si pomáhali a měli k sobě blízko. Dokonce když jste chtěli jet k moři, nebo když jste chtěli, aby vaše děti šly na lepší školu, tak je soudruzi obešli a ptali se jich na vás, na to, jak žijete, jestli nemáte protistátní řeči, a když náhodou nějaký soused řekl, že nevyvěšujete vlaječky a večer posloucháte zahraniční rádio, tak jste nejeli nikam. A když už jste někam jeli, tak si vás moc dobře hlídali, abyste neutekli. Museli jste odevzdat vojenskou knížku a občanku a dostali jste jen tolik peněz, kolik vám dovolili, a za ně jste v té cizině mohli tak akorát koupit dětem zmrzlinu. Jedlo se tedy to, co jste si přivezli s sebou.
Je nová doba – a já ráda zapomínám a vyprávím dětem “pohádku”, které nechtějí věřit. Příště tu o strejdovi Arnoštovi, co se nevrátil z Jáchymova a o babičce Anežce, které komunisti sebrali barák a tři krávy… Tomu taky nebudete věřit!
