Tak jsem opět absolvoval zážitkovou “dovolenou” v Bapské na
Srbsko-Chorvatských hranicích. Na četné žádosti se opět pokusím napsat
pár řádek, i když se mi do toho původně moc nechtělo. Ono je to totiž
strašně težké popisovat něco, co člověk, který tam nebyl, dost dobře
nemůže pochopit. Ale to není nějaké povyšování. Prostě se mi to strašně
špatně píše, no:)
Důvody mých cest “za uprchlíky” jsem už stokrát opakoval. Nemám z
migrační krize kdovíjakou radost. Dalo by se říci, že mě i trochu
zneklidňuje, na druhou stranu mě opravdu nedělá dobře vědomí, že pár
kiláků od našich teplých obýváků dost brutálně trpí tisíce lidí jenom
díky absolutní neschopnosti EU a místních vlád.
Od minule se dost změnilo. K lepšímu. Nutno podotknout, že jenom a pouze
díky neuvěřitelnému osobnímu nasazení českých dobrovolníků. Do Bapské
vozí Srbové v autobusech tisíce lidí denně. Naberou je na makedonských
hranicích, a pak s nimi deset hodin jedou k hranicím chorvatským. Tam je
vyklopí a sbohem a šáteček. Bez jediné informace. Prostě čau. Co na
tom, že ti lidé nemají ani ponožky, ti šťastnější mají boty nebo
sandály. Co na tom, že drtivá většina z nich ani netuší, kde je. Čeští
dobrovolníci se snaží jim zajistit alespoň to nejzákladnější. Ponožky,
boty, pár kusů teplého oblečení, čaj, banán, musli tyčinku. Rozhodí si
je do skupin po padesáti a odvedou asi 200m k hranicím Chorvatským.
Tenhle systém perfektně zabraňuje vytváření velkých několik set až
tisíci hlavých davů, zabraňuje konfliktům a jenom díky tomu tam za
poslední dva týdny nikdo neošetřoval polámané děti.
SYSTEM DOWN
I tento systém ovšem narazil na svoje limity. Kombinace příšerného
počasí (liják, teplota mezi pěti a deseti stupni), naschválů ze strany
Srbů (Chorvati nestíhají přistavovat autobusy, takže tam dovalíme ještě
tisíc lidí z vlaku), naschválů ze strany techniky (vypadl generátor a po
něm i ten náhradní) a lidského faktoru měla za následek to, že jeden
večer / noc vznikla velká skupina lidí a po několika hodinách čekání vše
eskalovalo ve velmi vyhrocenou situaci. Ve tmě se tlačilo několik
stovek lidí, přes dětský pláč nebylo slyšet vlastního slova a všechny
nás smáčel liják v pěti stupňové kose. Ale i to nakonec, někdy mezi
druhou a čtvrtou ráno, čeští dobrovolníci za přispění dobrovolníků z řad
uprchlíků, zvládli.
Nebudu popisovat den za dnem. Ono je to stále stejné a nepopsatelné.
Promrzlé a hladové děti, klopýtající ženy na pokraji sil. Frustrovaní
muži. Všichni do jednoho ale děkují, děkují a zase děkují. Když není
zrovna “krizovka”, vyprávějí svoje příběhy, ptají se na práci na západě,
ptají se kde jsou, jak se máme, pomáhají uklízet a zase děkují. Další
info u fotek..
CO Z HLAVY NEVYMAŽU Promrzlé děti. Ano, opakuji se stále dokola, ale sám
mám děti tři a pohled na dvouleté tříleté caparty (a je mi fakt u
prdele, jestli to jsou muslimské děti nebo děti slušných Čechů), kterak
bosky cupitají po rozbahněné cestě, v ruce žmoulají banán a zabláceného
plyšáka, je prostě síla. Nevymažu z hlavy tu obrovksou frustraci, ale
zároveň vůli jít dál. Nevymažu některé příběhy syrských rodin, které
mluví o zdevastované zemi, rozbombardovaných domech a mrtvých
příbuzných. Nevymažu naprosto nepochopitelné chování Srbských úřadů.
Jednu noc, prostě odklonili asi 9 autobusů (500lidí) a odvezli je mezi
hranice, kde je vysadili do pole. (k tomu proslavenému hřbitovu) Prostě
tak. Pět set lidí v noci, v zimě, bez ničeho na rozbahněném poli.
Nebudu vás nudit dál, je toho hodně…
PÁR POZNÁMEK PRO TELEVIZÍ ZBLBLÉHO ČECHA
Dělají nepořádek.
Ano. Na fotkách je spousta bordelu. I když už je přistaveno pár košů,
stále je to jen kapka v moři. Oni mají třeba jen dvě igelitky “z lidlu”,
ve které si nesou celej svůj život. A v situaci, kdy je policie nahání
do autobusů, se po koši nikdo neshání. Ano i já jsem často odhodil
papírek na zem. Ale když je klid, když se třeba čekalo na další busy,
uklízeli. Někdy sami od sebe. Prostě přišli a řekli si o pytel na
odpadky. To je realita.
Perou se mezi sebou. Ano. Ovšem překvapilo mě, jak málo! Za tři dny jsem
tam zažil dvě potyčky, jedné se účastnil (dav rozdělil od sebe rodinu.
Na jedné straně žena a s dítětem v náručí, dva metry od ní manžel. A dav
je tlačil od sebe) Udělejme sociální pokus. Naženeme na jednu českou
poštu padesát fanoušků Sparty, padesát fanoušků Slavie, padesát fanoušků
Baníku a padesát Bohemky. Dvěstě lidí na jednu okresní poštu. Těsno?
Ale jistě. A necháme je tam stát třeba pět hodin. A pak otevřeme jedno
okýnko. Co myslíte, že se stane? Nechám na každém…
Neváží si jídla a oblečení. Jak kdo. Zažijete lidi, kteří si vybírají,
pokřikují, že by chtěli to či ono. Ale VĚTŠINA je neskutečně vděčná za
každou ponožku, bundu nebo botu, kterou jim dáte. Většina. A za teplý
čaj a jabko jsou vděčni všichni do jednoho.
Serou všude kolem sebe. Ano. Protože není kam jinam. Dokonce i
dobrovolníci chodili za stan do pole. A ten prostor tam není dělaný na
desetitisíce lidí. “Naštěstí” pršelo:)
KONTEXT To je to, co média neskutečně prasácky vynechávají. Kontext je
asi nejdůležitější věc, která chybí každému, kdo tam nebyl a jen tupě
absorbuje informace ze sociálních sítí a televize. Projděte se po
Žižkově, podívejte se, jak to vypadá po průměrným fesťáku, najděte si
obrázky, jak dopadne ulice, když se po ní projde dvě stě fanoušků
nějakého fotbalového týmu. Vynásobte stem. Přidejte frustraci.
Uvědomil jsem si jednu věc. Soudíme je, aniž bychom je vůbec znali.
Soudíme jen na základě zkreslených a mnohdy vymyšlených zpráv (každy
hoax má desítky tisíc sdílení), chceme po nich, aby se v té situaci, ve
které jsou, a kterou si prakticky NIKDO nedokáže ani představit, aby se
chovali MNOHEM lépe, než se chováme my doma. U televize a lahváče.
A JEDNO ZAMYŠLENÍ NA ZÁVĚR
Budu se opakovat, ale ztrácíme soudnost a lidskost. Schvalujeme potápění
lodí, reagujeme slovy “tak proč sem lezou”, bojíme se. Strach. Strach
je jistě přirozená reakce, ale zároveň obrovský byznys. Nedovolme
strachu, aby nás srážel na úroveň zvířat. Bojujme se strachem, stačí jen
použít mozek.
V Evropě žije přes třicet milionů muslimů. Až do letoška se nad tím
nikdo nepozastavil. Nikdo neřešil, že nám chce někdo “řezat hlavy a
znásilňovat naše ženy” (naše ženy si přeci budeme znásilňovat sami, no
ne?:)
A jak praví klasik.. Nejhorší smrt je smrt z vyděšení. To se totiž těsně před tím poserete. Neposerme se. Díky.
Díky všem za podporu. Díky všem na místě za to, že nespali desítky hodin
a byli tam. Díky všem, kteří mi narvali auto až po střechu. Díky všem,
díky kterým jsme mohli na místě nakoupit tisíce balení vod, čaje,
ponožky, banány, jablka, musli tyčinky.. Díky za to, že se každé ráno
podíváte do zrcadla a zůstáváte lidmi…
Jo a rozhodně jsem tam nebyl naposledy:)