BBBike Map Compare shows you more than 230 maps from OpenStreetMap, Google, Bing, Esri, Here and others side by side.

OSM map compare

styling responsive web,bootrstrap,tiny basic

Dňa 1. novembra 2016 vstúpi naplno do platnosti zákon č. 305/2013 Z. z. o elektronickej podobe výkonu pôsobnosti orgánov verejnej moci (e-Government). Tento zákon dáva povinnosť obciam umožniť občanom komunikovať elektro…

DCOM, ESMAO, slovensko.sk, DEUS

Chocolatey is software management automation for Windows that wraps installers, executables, zips, and scripts into compiled packages. Chocolatey integrates w/SCCM, Puppet, Chef, etc. Chocolatey is trusted by businesses to manage software deployments.

ako "apt-get install" pre windows

ucesy na odskusanie

vlasy,hair

V květnu roku 1945 lidé v Československu oslavovali konec války. Ne všichni ale měli důvod k oslavám. Některým totiž kruté časy naopak začínaly.

V květnu roku 1945 lidé v Československu oslavovali konec války. Ne všichni ale měli důvod k oslavám. Některým totiž kruté časy naopak začínaly. S tanky osvoboditelů na naše území vnikla nechvalně proslulá NKVD, která zde pozatýkala tisíce lidí. Mezi nimi i 14letou Věru Sosnarovou z Brna.

Věra doplatila na to, že její matka byla Ruska, která po bolševické revoluci v roce 1917 opustila s českými legionáři válkou a hladem zmítané Rusko a našla nový domov v Československu. Tím se ocitla na černé listině zrádců, které chtěl stalinský režim ztrestat. Ruští důstojníci ji 17. května 1945 zatkli v jejím brněnském bytě i s oběma dcerami – 14letou Věrou a 9letou Naďou. Nejprve je odvezli na sportovní stadion v Budapešti, kde Sověti soustřeďovali zajatce určené k deportacím. Pak je nahnali do dobytčáků a odváželi na Sibiř.

Byla to dlouhá cesta plná útrap, Věru během ní dozorci několikrát znásilnili. „Nesměli jsme se skoro bavit. Když jsme mluvili, Rusové na nás řvali. Víte, kolikrát mě znásilnili, než jsme přijeli na místo? Takový hovada. Přímo ve vagóně. Hrůza,“ vypráví dnes 83letá seniorka, v níž vzpomínky na protrpěná muka i po letech vhánějí slzy do očí. „Nikdo nemohl pomoct, protože by ho byli zastřelili, což se taky stalo. Jednou se vrhli na dívku, která měla ve vagonu otce. Začali ji znásilňovat přímo před jeho očima. To víte, že se na to nemohl koukat, začal ji bránit, tak ho zastřelili,“ vzpomíná paní Sosnarová

Na Sibiř přijeli v září, kdy už tam bylo po kotníky sněhu, a tehdy – jak říká – začalo to pravé peklo. Zima, hlad, těžká dřina, špína a nemoci. Dřevěné baráky, v nichž se tísnilo na padesát lidí, byly bez oken. Věře byla neustále zima, na noc se přikrývala jen tenkou vojenskou dekou. Aby měli co pít a v čem se umývat, museli si nabrat sníh do kýble, dát ho na plotnu a nechat rozpustit. K jídlu dostávali jen čtvrtku chleba a polívku. „Vařili nám taky boršč z lidskýho masa,“ tvrdí paní Věra. „Když jsme našli prsty, tak jsme věděli, že nám to vařej.“

Pracovalo se 12 hodin denně. Hlavní pracovní náplní bylo kácení lesů. Pro mladé dívky nepředstavitelná dřina. „To byl strašnej život. Dennodenně do lesa kácet stromy. Kdo nesplnil plán, byl beze slova zastřelený,“ říká Věra Sosnarová a pokračuje: „Jak jsme přišli z práce, byli bachaři ožralí a šli po nás, po děvčatech. Křičeli, abychom se vysvlíkly. Honili nás po baráku a dělali si s náma, co chtěli. Strašné násilí.“

Věřina matka po třech měsících pobytu v gulagu zešílela. Jednou v noci obě dcery probudila tím, že nad nimi stála se sekerou v ruce. Dívky před ní utekly a později ji našly mrtvou v kalužině krve. Pravděpodobně ji zastřelili dozorci. Dívky matčinu mrtvolu zahrabaly jen do sněhu, a když na jaře roztál sníh, pohřbily ji do země. „Matku několikrát vyslýchali a mlátili. Viděla, jak jí znásilňují děti, a nemohla je bránit, protože by jí hned usekli hlavu,“ přiblížila trauma ztrápené ženy její dcera.

Tím však soužení Věry a Nadi zdaleka nekončilo. Život jim ztrpčoval také všudypřítomný hmyz, hlavně velké tělové vši, kterých se kvůli špatné hygieně nedalo zbavit. „Měla jsem na hlavě strupy, slitou hlavu bolákama a v těch bolácích tisíce vší. Zaživa vás žraly,“ popisuje Věra Sosnarová své útrapy. Kvůli špatné hygieně onemocněla ona i její sestra tyfem. Měly však štěstí, že doktoři nad nimi drželi ochranou ruku, protože byly z Československa. Jiné nemocné totiž bachaři zahnali do baráku na okraji tábora, který pak zapálili. Lide tam umírali zaživa v plamenech. Věru dodnes budí v noci jejich nářek a výkřiky.

Nadbytečných lidí se v gulagu zbavovali i tím, že je otrávili arzenem přimíchaným do kalíšku s vodkou, kterou vybraným jedincům rozdávali jako na přilepšenou. „Lidi padali jako mouchy. Ráno jich leželo někde pět, jinde deset, někde patnáct,“ líčí krutosti věznitelů Věra Sosnarová. Další zase postříleli v lese. „My jsme pak s jednou Ruskou musely chodit je sbírat a házet do jam,“ říká.

Utéct nebylo kam. Všude kolem les a v něm vlci. „Vlci vám jdou za zadkem, v celých smečkách, rysové sedí na každém stromě,“ líčí Věra Sosnarová každodenní situaci. Mnoho lidí prý v lese zařvalo. „Skočili a roztrhali vás,“ popisuje.

V táborech se Věra musela potýkat ještě s důstojníky tajné služby, kteří ji nutili, aby se zřekla svého občanství a přijala sovětské, čímž by se připravila o možnost navrátit se domů. Na to Věra nepřistoupila a vykoledovala si za to mnoh ran a jiného násilí. Na čtyři dny ji zavřeli do samotky, což byla jen díra v zemi, kde se nedalo vůbec pohnout. Po mučení ji na jedné ruce zbyla hluboká jizva a na druhé ruce jí zase chybí ukazováček.

V lesním táboře strávila Věra osm let, dalších 12 let dřela v azbestových dolech, na rybářské lodi, ve slévárně, až skončila v ruském kolchoze.

Celou tu dobu se toužila vrátit do Československa. Posílala žádosti o návrat, psala i prezidentu Novotnému, ale žádné odpovědi se nedočkala. Nakonec uprosila předsedu jednoho kolchozu, který měl kontakty na JZD na Moravě, aby se jejího případu ujal. Trvalo ale čtyři roky, než jí Češi vyšli vstříc. Když se v roce 1964 konečně dotkla nohou rodné hroudy, padla hned na kolena a zulíbala zem, jak byla šťastná, že je zpátky doma. Bylo jí 34 let a vážila 37 kilogramů.

V době komunistického režimu nesměla o svém případu s nikým mluvit. Pod pohrůžkou vězení a deportace na Sibiř podepsala slib mlčenlivosti. Nesvěřila se ani svému pozdějšímu manželovi a svým dvěma synům. O svých zážitcích se odhodlala promluvit až před deseti lety. Od státu se nedočkala žádného odškodnění, protože nemá žádné doklady, jimiž by prokázala, že byla v gulagu vězněna. Rusko tvrdí, že ve svých archivech k případu Věry Sosnarové nic nenašlo.

K tomu, jak se k ní její vlast macešsky zachovala, Věra Sosnarová poznamenává: „Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučení, mluví se o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, co zahynuli na Sibiři. Nemyslete, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“.

Věra Sosnarová je poslední žijící pamětnicí u nás. Její vzpomínky sepsal J. S. Kupka v knize nazvané Krvavé jahody s výstižným podtitulem: Krutý osud Češky, která zažila osmnáct lety ponížení v ruských gulazích.

Irena Gruberová

Kvalitné nálepky – plnofarebná digitálna tlač, výber z dvoch typov fólií a variabilné rozmery nálepiek bez príplatku pre ešte flexibilnejšie použitie na rozličných miestach nálepky, nalepky, samolepky na auto, tlač nálepiek, samolepky, nálepky na auto, samolepka, výroba nálepiek na auto, nálepka na auto, auto samolepky, nálepky, samolepky auto, nalepky

dočasné tetovačky

„Prečo by sme na nich mali prispievať? Nech začnú robiť,“ hovoria mnohí smerom k tým najchudobnejším. Ozaj, a prečo vlastne nepracujú?

minority,romovia,chudoba

Slečinka, čo by si povedala, keby som ti pomačkal tú kvetinku, vykrikoval jeden z trojice mužov stojacich na bratislavskej Obchodnej ulici na Táňu. Mala vtedy len dvanásť rokov.

obtazovanie,sexizmus,nasilie

Y generation;social media;impact on life

MIT licensed illustrations for every project you can imagine and create.

free image drawing

Ľubomíra Horváthová rozpráva, aké to je, keď sa biela žena zamiluje do Róma.

Ľubomíra Horváthová (24) zo Spišskej Novej Vsi nežije ako väčšina jej rovesníčok. V osemnástich sa prvýkrát vydala, ale po pár mesiacoch od muža odišla aj s dieťaťom, pretože ju týral. Presťahovala sa do neďalekej dediny Rudňany. Čoskoro spoznala suseda Stanislava. Bola to láska na prvý pohľad.

Okamžite vedela, že to je muž, s ktorým chce žiť. Vôbec pre ňu nebolo podstatné, že je Róm. Jednoducho – rozumeli si. Celkom inak sa na to pozerala jej rodina. Ľubomíra rozpráva, ako si prešli odcudzovaním zo strany vlastného otca a strýka, ako mali problém prenajať si byt a aký život chce pre svoje deti.

Dávaj si pozor: sú hazardní hráči a majú viac žien

Rodina zo strany Ľubomírinej mamy pochádza z veriaceho evanjelického prostredia. Hovorí, že viera v Boha ju veľmi ovplyvnila a vďaka nej sa dokáže v živote posúvať. Jej rodičia sú rozvedení a Stanislava ako Ľubomírinho nového partnera preto spoznali osve a dvoma rôznymi spôsobmi.

Mama a jej rodina ho prijali a neprekážala im jeho etnicita. Ľubomíru varovali len pred dvoma vecami: Rómovia zvyknú hrávať hazardné hry a mávajú akési háremy. Inak k nemu pristupovali ako ku každému inému mužovi, s ktorým by Ľubomíra chodila. Spoznávali ho a „oťukávali“.

Obozretná bola aj Ľubomíra. Nie pre rasistické predsudky, ale preto, že jej bývalý manžel bol tyran a nechcela to zažiť znova.

„Dávala som si pozor na jeho spôsob vyjadrovania, na to, kam a s kým chodí, oťukávala som si ho,“ opisuje Ľubomíra začiatky svojho vzťahu so Stanislavom. Potom si uvedomila, že nie každý chlap je násilník, a pri Stanislavovi sa cítila bezpečne a videla, že majú zdravý vzťah.

Oveľa horšie Stanislava prijal otec a rodina z jeho strany. Keď sa dozvedel, že Ľubomíra chodí s Rómom, udrel ju a snažil sa jej to vyhovoriť. Hovorieval, že v Spišskej Novej Vsi všetci poznajú ich rodinu a ako to bude vyzerať, keď bude chodiť s Cigánom.

„Na to som nemala čo povedať. Veď to ani nebol argument, o ktorom sa dá diskutovať. Bolo mi to veľmi ľúto,“ hovorí Ľubomíra. Vedela však, že jej láska k Stanislavovi je silnejšia ako otcove rasistické predsudky.

Ďalší šok zažila, keď prišli na návštevu k babke. Má veľký dom, v ktorom býva aj s Ľubomírinou tetou a strýkom. Po tom, čo Ľubomíra a Stanislav odišli z návštevy, volala jej babka. Povedala, že strýko má so Stanislavom problém. „Strýko vyhlásil, že jemu Cigán do domu chodiť nebude. Nemáme ich navštevovať. Proste si to neželá.“

Ľubomíra hovorí, že to obdobie bolo pre ňu ťažké. Veľa nocí preplakala, ale ako veriaca sa vždy obracala na Boha a nakoniec to prekonala.

Synovi sa v škôlke smiali, že jeho otec je Cigán

S priamou diskrimináciou sa Horváthovci stretli pri hľadaní podnájmu v Spišskej Novej Vsi. Obvolávali viacerých majiteľov. Po telefóne boli takmer všetci milí a ochotní. Zlom nastal vždy, keď sa stretli osobne a majitelia zbadali, že Stanislav je Róm.

„Vtedy nám vždy na poslednú chvíľu povedali, že nám byt nemôžu prenajať. Buď preto, že to nakoniec dajú dcére, alebo že je to už obsadené. Jednoducho si vždy našli nejakú výhovorku.“

V jednom prípade však nájomca na rovinu povedal, že Rómov si v byte neželá. Keďže priezvisko Horváth je medzi Rómami rozšírené, opýtal sa, či sú Rómovia. Ľubomíra povedala, že len manžel. Na to sa majiteľ ospravedlnil a dodal, že im byt nemôže prenajať, pretože susedia by boli proti.

Ľubomíra si spomína aj na nepríjemnú situáciu v reštaurácii. Čašníčka ich ani nepozdravila a taniere im doslova hodila na stôl. Ako psom. „Dala nám najavo, že tam nie sme vítaní. Bolo mi trápne.“

S jednou nepríjemnou skúsenosťou sa stretol aj ich starší syn v škôlke v Rudňanoch. „Jeden spolužiak mu výsmešne povedal, že jeho otec je Cigán. Našťastie, riaditeľka aj rodičia chlapca boli ochotní sa porozprávať a už sa to neopakovalo.“

Ľubomíra hovorí, že všetky tieto skúsenosti jej ublížili a veľmi ju mrzí, že ľudia odsudzujú aj tých, ktorých nepoznajú a ani im nedajú šancu. Na druhej strane priznáva, že im tak trocha rozumie. „Mediálny obraz Rómov je hrozný. Všetci vidia len osady a tých neprispôsobivých. Nečudujem sa, že majú zakorenené predsudky.“

Svokra očakávala pannu

Ani zo strany Stanislavovej rodiny nešlo všetko od začiatku bez problémov. Žil s mamou, ktorá má okrem Stanislava ďalších desať detí. Keďže boli od začiatku susedia, Ľubomíra vedela, že jeho mama žije slušne. Hovorí, že u svokry je vždy čisto, navarené a upratané. Spomína, že párkrát videla, ako k nej prišli sociálne pracovníčky a bez problémov si dali kávu, ponúkli sa jedlom, „nebridilo“ sa im to.

Ľubomíra však narazila na iný problém. Stanislavova rodina pochádza z konzervatívneho prostredia a ich zvykom je, aby nastávajúca nevesta bola panna. Keďže Ľubomíra už mala dieťa z predchádzajúceho manželstva, svokra nebola nadšená. Aj ony dve si museli k sebe hľadať cestu.

Ďalším zvykom Stanislavovej rodiny je, že nevesta musí svokru „obskakovať“, upratovať jej v dome, variť, stále jej robiť kávu. Ľubomíra jej musela vysvetľovať, že ona má vlastnú domácnosť, dve deti a u nich je to inak. Svokra sa tak časom musela uspokojiť s občasnými návštevami a pozvaniami na kávu.

Aké sú vzťahy teraz?

Horváthovci sú spolu päť rokov. Za ten čas sa takmer všetky vzťahy utriasli a urovnali. Až na vzťah s Ľubomíriným strýkom. S ním sa Horváthovci doteraz nestretávajú ani nerozprávajú. Ak chce Ľubomíra vidieť svoju babku, musí prísť na návštevu k Horváthovcom. Občas sa stretnú aj s neprajnými gestami zo strany bratrancov alebo sesterníc z otcovej rodiny.

Samotný otec si však časom zvykol. To, že Horváthovci žijú v slušnej rodine a že Stanislav pracuje a stará sa o deti, videl na vlastné oči. Neskôr ich sám pozval na kávu a Stanislava zavolal pomáhať s rekonštrukciou chaty. Postupne prelomili ľady.

Ľubomíra hovorí, že za tie roky so Stanislavom prežila všeličo, ale verí, že základ je nebáť sa. „Keď sa dvaja majú radi, zvládnu všetko. Láska prekoná veľa vecí a neskôr sa pridá aj rodina. Na všetko treba čas a len tým, že ukážete druhým, ako žijete, im môžete dostať predsudky z hlavy.“

Ľubomíra dodáva, že dôležité je pre ňu teraz to, ako vychová svoje deti. Nechce, aby vyrastali vo svete, v ktorom budú ukazovať prstom, ten je Číňan, ten Cigán a ten biely.

„Deťom hovorím, že všetky deti sú božie stvorenia a so všetkými sa majú hrať. Učím ich, aby nerozlišovali farbu pleti.“

Zrazu sa ocitnete v obmedzenom priestore a každý večer počujete, ako vás na trikrát zamknú. Vyrovnať sa s tým, ako aj s tým, že sa nemôžete kedykoľvek porozprávať s blízkymi, je vo väzbe to najťažšie.

vazenie,prison