http://zastavmekorupciu.sk/cases/intro

Nieje to asi nic nove, a vsetko uz bolo spisanie, toto je pekny sumar, zhrnac.

“ Participativní rozpočet si zaslouží naši pozornost nejen proto, že „inovace“ jsou dnes slovem módním a participativní rozpočet je považován za demokratickou inovaci. Nebo proto, že za rozšiřováním PR stojí také doporučení autoritativních mezinárodních institucí, jako jsou Organizace spojených národů (UN-Habitat) nebo Světová banka. Ty považují PR za modelový‘ příklad demokratického vládnutí.Jmenujme alespoň několik dalších důvodů, proč se o participativní rozpočet má smysl pokoušet a usilovat o jeho zavedení:
* Sociální – posílení komunit a podpora komunitních organizací
* Politický – zvyšování politické legitimity a přímé demokracie
* Manažerský – přehlednost a efektivita
* Vzdělávací, osvětový – aktivní a demokratické občanství“

http://participativnirozpocet.cz/node/75

http://www.senseaboutscience.org/pages/making-sense-of-allergies.html
http://www.senseaboutscience.org/data/files/resources/189/Making-Sense-of-Allergies.pdf

Adam Fox, Consultant Paediatric Allergist

“The influence of early use of antibiotics in infants on their microbiome and subsequent impact on the risk of allergy remains unclear. What is clear, however, is that babies are very vulnerable to bacterial infections and these must always be taken very seriously. If there is a clinical need for antibiotics, they should be used and the possible theoretical impact on allergies should not influence this decision.”

Multiple
studies, carried out in a number of countries, have found that children
who grow up on farms have lower levels of hay fever, asthma and other
allergies. This, and other work, has shown that exposure to environments
rich in microbes during childhood and whilst in the womb may have beneficial effects[25,26]. Some of this work has linked raw milk to reduced allergies, but the risks of drinking it (it could contain harmful bacteria Campylobacter, E coli O157, or Salmonella) are likely to outweigh any possible benefits.

The Old Friends Mechanism is the predominant theory among allergy specialists. However misuse of the term ‘hygiene’ has persisted and has led people to believe that reducing levels of hygiene is a good idea, such as hand washing dishes instead of using a dishwasher. This can transmit disease. Instead, the advice from more developed research and understanding is to continue targeted hygiene practices such as hand washing, food safety, and toilet hygiene, while encouraging more everyday interactions with our environment, including getting outside and getting dirty

Sally Bloomfield, Honorary Professor, London School of Hygiene and Tropical Medicine

“With people now spending up to 80% of their time indoors, the fundamental question now is ‘how can we develop an approach to hygiene which protects us against infectious diseases, but also reconnects us with the necessary microbial exposures required for the health of our immune system?’”

GENETIC DISPOSITION

Some people have a genetic tendency towards developing allergies. This is called atopy and is why being allergic can run in families. However, being atopic does not guarantee an allergy will develop, it just means it is more likely. Atopic family members frequently have different kinds of allergies to each other. Identical twins are more likely to have the same allergies[28]. Genetic factors have a role but can’t help us predict exactly who will develop an allergy.
…
Parents worry about when to introduce foods that might cause allergic reactions into children’s diets and there are no overarching rules to guide them. Researchers don’t have a good idea why early exposure to some allergens can reduce rates of those allergies.

Researchers found that peanut allergies are more common in the UK than in a genetically similar population in Israel, where peanut-containing foods are eaten at an earlier age[29]. In 2015, the results of a large study – Learning Early About Peanut Allergy (LEAP)[30] – showed that exposing young children who were at high risk of developing allergy to foods containing peanuts reduced the incidence of peanut allergy to just 3.2%, down from 17.2% in children who had not been exposed.
…

NEW AVENUES FOR RESEARCH

Research so far has tended to focus on serious allergies especially peanut allergies. New avenues of research focusing more on population level factors have started to be explored including a possible link between vitamin D deficiency and risk of anaphylaxis[32], changes in the climate of the Northern Hemisphere (leading to longer pollen seasons and changing distributions of plants), socioeconomic factors and stress. All of these can interact with our genes and change our microbial environment.
…

ALLERGY MYTHS
…
Ambivalence about the benefits of modern living seems quite strongly focused on the need to reduce ‘man-made chemicals’ and the desire for a more ‘natural’ life or diet. This has led to a demand for synthetic substances in products to be replaced by ‘natural alternatives’ made from animal and plant extracts. However, this actually increases the risk of exposure to allergens. For example, replacing synthetic compounds in soap with ‘natural’ wheat has led to more allergic reactions in people allergic to wheat.
…

tags:tracking,employee,gps

tags:emigracia,ceskoslovensko,kanada,kuba

https://dennikn.sk/182920/reformator-fico-poucuje-tsiprasa

IVAN MIKLOŠ
8. JÚL 2015 17:22

Diskusia 99
Robert Fico v posledných dňoch viackrát zdôraznil potrebu reforiem v Grécku, čo je samo o sebe pozitívne, no napriek tomu pozoruhodné. Najmä jeho výrok z utorkového summitu európskych lídrov je povšimnutiahodný. Citujem: „Rovnako som povedal gréckemu premiérovi pred ostatnými členmi, že Grécku a Grékom sa ani nesnívalo o tom, čím muselo prejsť Slovensko, čo to je robiť skutočné reformy, čo to je prejsť skutočnou privatizáciou.“

Pravda pravdúca, tie slová by sa dali tesať aj do kameňa, ale predsa len… Neviem, či mu išli z úst ľahko, či sa pri nich aspoň trochu zapýril a zahanbil, alebo nie, ale každopádne stojí za to zastaviť sa pri nich a pripomenúť si nielen iné slová toho istého Roberta Fica, ale najmä jeho činy.

Slovensko muselo prejsť ťažkými reformami v dvoch vlnách. Jedna po roku 1989, druhá po roku 1998, obe v dôsledku dedičstva komunistického režimu a tá druhá aj v dôsledku dedičstva mečiarizmu. Vzťah Fica ku komunistickému režimu je verejnosti známy, bol aktívnym členom komunistickej strany a november 1989 si nevšimol. Po ňom bol členom SDĽ (právnej nástupkyne KSČ), ktorá bola vždy (aj počas prvej Dzurindovej vlády, ktorej bola súčasťou) viac prekážkou ako nositeľkou reforiem.

Najhlasnejší kritik zmien

Najreformnejším obdobím Slovenska boli roky druhej Dzurindovej vlády (2002 – 2006). Fico sa vypracoval na lídra opozície a celá jeho politická agenda bola postavená na zásadnom odmietaní všetkých reforiem, najmä na útokoch proti privatizácii. Sľuboval zrušenie všetkých reforiem a revíziu privatizácie.

Keď v roku 2006 vytvoril vládu (spolu s Mečiarom a Slotom) zrušil dve privatizácie (bratislavské letisko a Cargo), reformy však v zásade nerušil a tešil sa z rekordného ekonomického rastu, ktorý vygenerovali ním kritizované a nenávidené reformy. Žiadne nové, potrebné reformy nerobil a v časoch krízy (2008 – 2010) enormne zvýšil verejný deficit a dlh.

Po návrate k moci v roku 2012 už došlo aj k rušeniu niektorých reforiem (Zákonník práce, daňová reforma, dôchodková reforma), pričom žiadne nové robiť nezačal.

Špeciálne pikantnú príchuť majú Ficove slová o tom, že Slovensko muselo prejsť „skutočnou privatizáciou“. Naozaj neviem, čo mal na mysli. Či rozdávanie podnikov za Mečiara kamarátom zadarmo (ktoré mu neprekážalo), alebo predaje cez transparentné medzinárodné tendre v prospech strategických západných investorov za Dzurindu (proti ktorým útočil a nazýval ich ekonomickou vlastizradou), alebo jeho nesúťažný, priamy predaj akcií Slovak Telekomu Nemcom.

Ak mal na mysli posledne menovanú transakciu, potom naozaj nechápem, prečo sa k tomu neprihlásil ako k „skutočnej privatizácii“, pretože vo vládnych dokumentoch sa táto transakcia nenazýva privatizáciou, ale „zmena formy štátnych aktív“.

Možno mu krivdím

Možno je však všetko inak, možno mu krivdím. Možno na príklade Grécka pochopil, že skutočné reformy sú naozaj potrebné a že ak by na Slovensku od roku 1989 vládol len on (a prípadne ešte Mečiar zvaný LenOn), tak by dnes Slovensko bolo na tom ešte horšie ako Grécko. Dokonca určite horšie, pretože by nebolo v Európskej únii a ani v eurozóne, takže by na tom bolo asi ako dnes ťažko skúšaná Ukrajina.

Uvidíme, Robert Fico ešte stále má možnosť robiť „skutočné reformy“ a dokonca by sa ešte našlo aj niečo na „skutočnú privatizáciu“. Napríklad letisko. Good luck!

Slovenskí branci, extrémisti

tags:vaccine

https://dennikn.sk/170865/boli-sme-za-utecencami-utekam-lebo-doma-mam-na-ranajky-bomby/?ref=weeklynewsletter

V deň návratu reportérov Denníka N zo srbsko-maďarskej hranice, v
stredu tohto týždňa, zadržali maďarskí policajti na hranici 1141
ilegálnych migrantov  z Afganistanu, Pakistanu a zo Sýrie. Umiestnili
ich v dedine Röszke, ktorá sa spomína aj v tejto reportáži. Utečenci sa vo štvrtok vzbúrili, zasahovať musel vrtuľník a vyše dvadsať policajných vozidiel. Rodiny utečencov s malými deťmi rozviezli po táboroch v Maďarsku.

http://www.aktuality.sk/clanok/278085/komentar-problem-je-vzdy-medzi-klavesnicou-a-stolickou/

Vážení čitatelia, do schránky nám každý deň posielate spravidla dva typy e-mailov; jeden v duchu, že sme idioti: poplatní Západu, svetovému židovskému spiknutiu alebo ukrajinským fašistom, a v tom druhom nás zase obviňujete, že sme cenzori, na ktorých sa nehrabe žiadne ministerstvo propagandy z čias Tretej ríše.

Nebudem Vás presviedčať o tom, že čo i len jedna z týchto domnienok sa míľami vyhýba pravde ako Fico odpovedi na pobyt v nehnuteľnosti na Vazovovej.

Faktom ale zostáva, že mnohí z Vás zabudli alebo účelovo ignorujú význam pojmu diskusia.

To, čo tam neraz niektorí jednotlivci predvádzajú (a hneď v úvode podotýkam – česť výnimkam) má ďaleko od kultivovanej polemiky. Niektoré diskusné príspevky napĺňajú skutkovú podstatu trestného činu, ich gramatika je na úrovni nedokončenej ZDŠ-ky a úroveň nepresahuje piatu cenovú skupinu.

Takéto diskusie zakazujeme. Prečo?

Stačí, keď je predmetný článok o Rómoch, homosexuáloch, Ukrajine, Rusku, Putinovi, USA – najnovším trendom sú prisťahovalci – a hneď sa rozsvecujú komentáre hodné mladého gestapáka.

V redakcii sa často snažíme vyhodnotiť rizikovosť témy a podľa toho diskusiu buď ponechať, alebo zrušiť.

V uplynulom čase je to však jedno. Aj v článku o rekonštrukcii lavičky v parku v Ličartovciach sa objavia komentáre, ktoré vyháňajú utečencov do „špinavej diery, z ktorej prišli“, pochopiteľne, trochu inými slovami.

Kultúra z dediny kde sa udiala nedávno policajná razia

List Category Posts – WordPress Plugin – picandocodigo.net – 10e
Post Expirator – http://aaron.axelsen.us/projects/ – 10e
DMSguestbook – 10e
RS EVENT multiday – dalking.de – 10e

O jej vzdelani, o jej aktivitach v mimovladkach
http://odviati.com/iveta-radicova/

Základom stability spoločnosti je stredná vrstva, ktorá má tri charakteristické črty. Je ekonomicky nezávislá v rámci generácií, teda moje dieťa musí byť ekonomicky nezávislé odo mňa, ja musím byť nezávislá od mojich rodičov. To je základná črta strednej vrstvy. My zvykneme hovoriť o príjme. Nie. Samotný príjem nestačí, keď vás nerobí nezávislým od vašich rodičov. Druhá črta je už spomenutá pozitívna sloboda pohybu. Tretia črta, ktorá k tomu neodmysliteľne patrí, je racionalita. Rozhodovanie sa na základe poznania a rozumu, teda odolnosť voči dogmám a ideológiám. No a cez tieto tri charakteristiky musíme skonštatovať, že máme veľmi slabú strednú vrstvu. Ak vôbec. V dnešnej dobe máme vymenené fakty za informácie. Prísun nových informácií má obrovské plusy, ale aj neskutočné riziká. Informácia môže byť tak pravdivá, ako aj nepravdivá. Toto je obrovským testom práve pre zachovanie racionálneho rozhodovania. Sociálne médiá, ktoré sú dnes konkurenciou spravodajským médiám, prinášajú 95 percent lživých informácií, 3 percentá sú polopravdy a len 2 percentá sú založené na pravde. To sú výsledky politologického výskumu sledujúceho aktivitu médií a putovania informácií po streľbe na strednej škole v New Yorku. Keď sa tak nad tým zamyslíme, ak je toto tá umelo vytvorená, nepravdivá realita, korú ľudia prijímajú, ako sa potom môžu objektívne rozhodovať? Momentálne sociálne médiá neponúkajú možnosť triedenia nepravdivých informácií od tých pravdivých, je to beznádejná situácia. Keď máte na svete jednu miliardu bloggerov, je skoro nemožné dokázať rozlíšiť pravdivé a nepravdivé informácie. Ruská propaganda platí diskutérov a bloggerov aby manipulovali verejnú mienku, a toto sa, samozrejme, deje aj v iných krajinách a v iných odvetviach ako v politike. Považujem to za jednu z najvačších hrozieb demokratickej spoločnosti. Dokonca aj politici sa začínajú riadiť tým, čo odznieva na sociálnych sieťach. Ratio v tomto prípade je dôležitejšie ako kedykoľvek predtým a malo by byť poznávacím znakom strednej vrstvy. Skutočnosť je však iná. Ľudia sa rozhodujú na základe emócií. Myslím, že toto je pre Slovensko veľká hrozba.

    Najjednoduchšie nástroje politika sú sľuby a nepriateľ. Sľuby potrebujete na to, aby ste si získavali nových voličov a nepriateľa na to, aby ste si vlastných voličov udržali.“
„Nikto nesľúbi to, čo politik. Čokoľvek. Pretože po prvé, ľudia majú krátku pamäť. S tým kalkulujú politici. Občania si už nepamätajú, čo bolo pred štyrmi rokmi. Po druhé, voliči sa rozhodujú emotívne, podľa charizmy. Aj preto je niektorým politikom odpustené úplne všetko, možu urobiť čokoľvek a je to ospravedlnené. Iným neodpustíte ani preklep. Záleží na type voličskej základne. Tak to skrátka funguje, sú to overené nástroje politiky. Mne sa ale nepáčia. Machiavelli vo Vladárovi napísal kopec vecí, pod ktoré sa nikdy nepodpíšem, ale napísal aj pár úvah, ktorých význam si treba uvedomiť, a síce že politik, ktorý sa bráni byť populistickým politikom, zničí seba aj svojich prívržencov. Je to pravda. Len nájdite tú hranicu.“

tags:cierna stavba,buranie

http://vitekjiri.blog.idnes.cz/c/434960/Znasilnene-Svedsko-islamem.html
Reakcia s realnymi datami: https://kyberia.sk/id/7758838

https://dennikn.sk/blog/ako-si-nastavit-ii-pilier-a-do-ktorej-dss-vstupit/
http://druhypilier.sme.sk/ – ktory fond a poistovnu si vybrat – pravidelne kontroluj
http://ekonomika.sme.sk/c/7698831/komu-sa-druhy-pilier-oplati-a-kto-ma-vystupit-ostat-alebo-vstupit.html

Babičko, povídej
9.6.2015 · Martin Malý ·
http://www.misantrop.info/babicko-povidej

Komunisti rozjeli na webu „zanechme předsudků vůči komunistům“ nechutnou dezinformační kampaň. Začali článkem „Babičko – povídej….„, kde jako že důchodkyně vypráví, jak se měla za socialismu dobře. Bába má zjevně sklerózu jak čepici, a navíc silně selektivní, protože zapomíná půl reality a ze vzpomínek si vybírá jen to, co se blýská… Pojďme si to tedy říct celé, ano?

A tak jsem si posadila vnoučata kolem sebe a začala…

Když jsem se narodila, bydleli moji rodiče ve státním bytě, kde platili 70,- Kč měsíční nájem. Žádný fond oprav se neplatil, když se něco pokazilo a nebo byla potřeba větší oprava, šla jsem na národní výbor a podala žádost. Nemohla jsem si objednat pana instalatéra Kalendu, to musel udělat národní výbor, a objednal ho přes OPBH, kde tehdy byli všichni ti řemeslníci, a ti věčně neměli čas, takže když se něco pokazilo, tak jste čekali třeba půl roku, než někdo přišel. No a pak třeba přišel, ale neměl těsnění, protože zrovna nebylo. Takže jsem musela jít za panem Kalendou a šoupnout mu flašku a krabičku Spart, aby přišel dřív a přinesl si i to těsnění, jenže to se nesmělo, protože kdyby na to panu Kalendovi přišli, tak by měl problémy a přišlo by se na to, že to těsnění krade jinde na stavbě.

Jesle, školku, základní, střední i vysokou školu jsem měla zcela zdarma. Všechno to platil stát, který ty peníze měl z daní. Lidem dal za jejich práci to, co někdo na vládě naplánoval. Řeklo se: Ty jsi účetní, ty budeš mít 800 Kčs měsíčně, a měli jste 800 Kčs, bez ohledu na to, jestli jste byli lajdáci, nebo dříči. Pracovali jste vlastně pro stát, a stát vám pak trochu peněz dal, a ze zbytku platil různé dotace. Pěkné zimní kozačky stály 190,-, zimní bunda 250,- a vstupné třeba do kina 3,-. Do divadla to bylo 15,-. Pobyt na letním táboře, který trval 3 týdny s celým zabezpečením i s výletem stál 200,- tedy čtvrtinu platu. Dneska jsou ceny sice vyšší, ale taky vzrostly příjmy, a tak je jen málo věcí, kterých si dnes můžete dovolit míň. Zase je aspoň můžete koupit, dřív se běžně stávalo, že prostě nebyly k dostání. I když jste na ně měli peníze, tak jste si je koupit nemohli.

Chodila jsem do “pionýra” – měl řadu kroužků – turistický, výtvarný, pěvecký, pohybový, divadelní – kde jsme se mohli vyžívat zcela zdarma ve svých zájmech a zálibách a rodiče měli jistotu, že je o nás dobře postaráno. Musela jsem tam chodit, protože kdybych tam nechodila, tak by moji rodiče měli v kádrových materiálech napsáno, že se neangažují, a pak bychom třeba na tu opravu nečekali půl roku, ale rok, a já bych se taky třeba nedostala na střední školu, i kdybych měla samé jedničky.

Když jsem ukončila vysokou školu, musela jsem si vybrat z několika nabídek, kam nastoupím do práce. Dvě byly přímo v místě, kde jsme bydleli, další mimo náš okres. Ti, kteří se angažovali, vstoupili do KSČ a chodili do průvodů, tak mohli být blízko, ti ostatní dostali práci někde bůhvíkde a stěhovali se.

Rodiče měli naprostou jistotu v zaměstnání, vždy věděli, že mají zajištěnou práci i výdělek, nikdy se nestalo, že by nedostali v určitý termín výplatu a nebo, že by je propustili a oni nemohli najít další práci. Všichni totiž museli mít práci, a tak se dělaly i úplné nesmysly a zbytečnosti, jen aby byla pracovní místa. Bylo úplně jedno, jestli jste šikovný pracant, nebo lempl – vždy jste dostali své peníze, protože jste na ně měli nárok, a vyhodit vás nemohli. Snad jen když jste kradli materiál ve velkém. Krást v práci drobnosti, to bylo normální.

Vzpomínám si, že se tatínek nepohodl se svým vedoucím – a ten mu to pak kádrově polepil, takže musel jít dělat popeláře. Kádrově polepit znamenalo že do takového spisu, co si tehdy na každého vedli, napsal třeba že otec nadává na režim a že neschvaluje to, že sem vtrhli Rusáci s tankama, a to stačilo k tomu, že o slušnou práci v oboru nezavadil a vzali ho nanejvýš tam, kde to bylo jedno. Naštěstí to bylo už v době, kdy jsem měla vystudovanou VŠ, jinak by mě z ní klidně vyhodili.

Ono to nebylo tak, že byste dělali to, co umíte, že byste třeba pekli housky, a že byste měli pekárnu a lidi by k vám rádi chodili, protože máte nejlepší pečivo. Pokud jste chtěli péct, tak jste museli pracovat pro státní podnik. Soukromé podnikání bylo zakázané.

Do svých 35 let jsem se nesetkala s bezdomovcem (režim je všechny ukryl do psychiatrických léčeben a léčeben dlouhodobě nemocných), s nezaměstnaným (když někdo nepracoval 3 dny, odsoudili ho a zavřeli, proto všichni chodili do práce, i když třeba neměla žádný smysl), s tím, že by v nemocnici nebo v lékárně rodiče a později ani já jsme něco platili – jen za recept 1,- Kč. Zato jste měli jen jeden druh sádry a jeden lék a pokud jste chtěli lepší, nešlo to. Nemohli jste si doplatit. Museli jste ho přes známého lékárníka sehnat, říkalo se tomu „mít pod pultem“, a za to jste mu neoficiálně taky něco zaplatili. Anebo jste zase pomohli vy jemu. Jen jste museli dávat pozor, protože kdybyste někde řekli, že máte lék z dovozu, tak by vás někdo udal, a měli byste problémy vy i ten lékárník.

V obchodech bylo všechno, co jsme potřebovali, akorát to někdy neměli. Potraviny a dětské zboží bylo dotované státem, proto stát neměl peníze na jiné věci. Za 1,- byly tři rohlíky, litr kvalitního mléka, na kterém se než jsem jej přinesla domů z obchodu usadila nahoře centimetrová vrstva smetany a bylo zcela bez konzervantů stálo 3,- Kčs. Za tři dny zkyslo a byla v něm občas nějaká ta jedovatá příměs, jako PCB a podobné. Kvalitní máslo stálo 10,- a za 100,- jsem udělala nákup pro 4 člennou rodinu na tři dny. Zálohu na výplatu jsem měla 400,- a s tím jsem v pohodě vydržela 14 dnů. Dobírku dalších 400 Kčs, takže jsem brala krásných 800 Kčs, a to bylo nějakých peněz. Knihy stály kolem 20,- Kčs, Leninovy sebrané spisy i 5 Kčs, a krásná pohádková obrázková kniha 38,- Kčs, ale to už byl luxus. Některé knihy se ale nesměly prodávat vůbec. Ale hodně jsme i ušetřili, třeba když nebyl toaletní papír, tak jsme nakrájeli noviny a utírali jsme se těma. Nebo tehdy, když nebyly vložky, tak jsme si je samy šily a po použití praly. Neutráceli jsme za pomeranče, ty byly v obchodech jednou do roka, a většinou si je rozebral přímo zelinář, takže na nás nezbyly a když jsme je chtěli, museli jsme mu dát nějaký úplatek, a on nám je pak prodal.

Za popelnice jsme neplatili nic, město je uklízelo zdarma, a taky to podle toho vypadalo. Občas popeláři nepřijeli, protože třeba slavili, a nebo byla zima a nechtělo se jim, takže jsem šla a stěžovala si, a na em en vé mi řekli, že mám jít domů a nedělat problémy.

Nikdy jsem tenkrát neslyšela slovo exekutor, nucená aukce, slovo milionář se nepoužívalo vůbec, protože bohatým lidem komunisti sebrali majetek a vyhnali je někam do pohraničí a pak se ještě dlouho starali, aby se nemohli mít dobře oni ani jejich děti. Ti, co měli našetřeno, o svoje úspory přišli při takzvané reformě. Kdo měl víc peněz, než se komunistům zdálo v pořádku, tomu je sebrali. V Československu sice oficiálně nebyli chudí, ale každý dvanáctý měl plat nižší než polovina průměrného platu. Ale já jsem o tom tehdy nikdy neslyšela. V novinách se to psát nesmělo, a ono bylo lepší takové věci neříkat a nezajímat se o ně. Radši mlčet a do ničeho se nemíchat. Jakmile jste se o něco takového zajímali, tak jste měli problémy.

Peníze se počítaly maximálně na tisíce. Náš nový dům, který jsme si postavili, stál se vším všudy necelých 300 000,- a to jsme ještě dostali bezůročnou půjčku od státu a dotaci. Musela jsem obíhat úřady a podmazávat – tenhle láhev, tomuhle kýtu, tamtomu obálku. Novomanželská půjčka byla 30000,- bezúročná, pořídili jsme za ni vše potřebné do domácnosti – nábytek, vybavení, spotřebiče. Na ledničku jsme čekali třičtvrtě roku, ale ta radost, když jsme ji nakonec dostali! Za každé narozené dítě se nám pak snížil dluh o několik tisíc, dostali jsme porodné, za které se dal pohodlně pořídit kočárek i s celou výbavičkou. Když jsme ve dvě hodiny ukončili svoji práci, v půl třetí už jsme byli doma i s dětmi, které jsme cestou vyzvedli ze školky a celé odpoledne jsme pak jako rodina měli jen pro sebe. Seděli jsme a koukali na televizi, nebo jsme chodili na procházky, protože se nic jiného dělat nedalo. Ani nadávat na poměry, protože za to by vás zavřeli a vaše děti by nemohly na školu. No a v té televizi byly krásné pohádky a slovenské inscenace. Jinak to bylo stále o úspěších kubánských kolchozníků a o návštěvách delegací, takže jsme byli rádi, když Dietl napsal seriál o normálních lidech a mezi řádky zkritizoval, jak se v OPBH šmelí.

Na dovolenou jsme jezdili přes ROH – na tři týdny v Luhačovicích na hotelu Rudý říjen dva dospělí a dvě děti za 270,- Kč – stvrzenku jsem vnoučátkům ukázala, protože ji mám léta schovanou.
Když onemocněla babička, postaral se o ni bezezbytku a zdarma v nemocnici. Já jsem šla a šoupla jsem primáři a sestrám kafe a štrůdl, takže babičku dali na lepší pokoj. Naštěstí to bylo v dobré nemocnici, tam primář dokázal sehnat i teploměry a neměli tam čtyři na oddělení! Když zemřela v šedesáti osmi letech, což bylo v té době normální, protože se kvůli zdevastovanému životnímu prostředí lidé dožívali kratšího věku, bez potíží a půjček jsme mohli vypravit důstojný pohřeb a pořídit jí místo odpočinku i s náhrobkem. Měli jsme vždy všeho dost a protože jsme nemohli nikam jezdit a za co utrácet, tak bylo z čeho šetřit peníze tak, abychom si nikdy nemuseli na nic půjčovat. Bydlení, studium, zdraví, stáří seniorů, pěstování “koníčků”, Vánoce, narozeniny a svátky, dovolená, výlety, oblečení, zařízení domácnosti, auto – všechno se dalo pořídit, pokud jste měli známé, konexe a „tlačenku“. Na auto se čekalo i několik let a byly pořadníky. A nebylo to tak, že byste přišli a řekli, jaké chcete. Prostě jste vzali to, co zrovna měli. Nebo že byste si vybírali z dvaceti značek televizí – měli tři. Buďte rádi, že je vůbec měli.

Když náhodou někdy někdo něco ukradl, lidé se od něj distancovali a z jejich společnosti byl vyloučen, protože se nechal chytit. Jinak se normálně kradlo pořád, hlavně „ze státního“, tedy v podniku. Takový řezník, zelinář, prodavač, ten se měl nejlíp, případnou ztrátu vždycky nějak zakamufloval. Když ho ale chytili, měl smůlu. Ještě horší než kradení ale bylo nadávání na režim. Když jste si stěžovali, že něco není k dostání nebo že předseda národního výboru nějak podezřele rychle staví dům, i když v půlce republiky přeci „nejsou cihly“, a že ty na jeho stavbě jsou nápadně podobné těm, co se ztrácejí na stavbě místního obchodu, tak vás zavřeli taky. Nebo když jste náhodou chválili Ameriku a Západ, nebo když jste řekli, že jsou Rusáci kurvy. Proto museli být všichni opatrní na to, co říkají. Hlavně před dětma a před sousedama. Jeden náš známý, on byl profesor filosofie, měl doma nějaké zakázané knížky a chodili k němu lidi, kterým vysvětloval tu filosofii. A to se nesmělo! To, že jej bez velkých průtahů okamžitě zavřeli, to bylo automatické. Profesor se pak musel odstěhovat a nesehnal nikde práci.

Na poli jsme pěstovali všechno a věčně se nám něco ztrácelo, ale my zase vzali jinde, a tak to nikdo nehlásil. Brambory jsme sklízeli tam, kde jsme je zasadili, taktéž všechnu zeleninu – bez oplocení a hlídání. Museli jsme si pěstovat, co šlo, protože v krámě to bylo buď nekvalitní, nebo napuštěné pesticidama a hnojivama… Na hektar se tehdy hnojilo dvakrát větším množstvím hnojiv než dneska! Trnky v klidu dozrály až do úplné zralosti, nemuseli jsme je sklízet téměř zelené ve strachu, aby nám je někdo ze stromů neukradl. To jsme se spíš báli, že přijde zase nějaká emise a ony seschnou a zajdou. Doma jsme zamykali jen na noc, jinak byly dveře neustále otevřené pro nás i pro sousedy, kdyby něco potřebovali. Nikdo vás nezastřelil – teda kromě pohraničníků, když jste chtěli z téhle skvělé země utéct na zbědovaný západ. No a každý, kdo byl podezřelý, třeba tím, že měl dlouhé vlasy nebo zpíval anglické písničky, byl automaticky vyobcovaný, a tehdejší policie, které se říkalo Bezpečnost, si s ním mohla dělat co chtěla. A když snad náhodou takový živel pípnul něco o tom, že má třeba právo na obhájce nebo na spravedlivý soud, tak se příslušníci vébé smáli, až se za pendreky popadali.

Sousedé si pomáhali a měli k sobě blízko. Dokonce když jste chtěli jet k moři, nebo když jste chtěli, aby vaše děti šly na lepší školu, tak je soudruzi obešli a ptali se jich na vás, na to, jak žijete, jestli nemáte protistátní řeči, a když náhodou nějaký soused řekl, že nevyvěšujete vlaječky a večer posloucháte zahraniční rádio, tak jste nejeli nikam. A když už jste někam jeli, tak si vás moc dobře hlídali, abyste neutekli. Museli jste odevzdat vojenskou knížku a občanku a dostali jste jen tolik peněz, kolik vám dovolili, a za ně jste v té cizině mohli tak akorát koupit dětem zmrzlinu. Jedlo se tedy to, co jste si přivezli s sebou.

Je nová doba – a já ráda zapomínám a vyprávím dětem “pohádku”, které nechtějí věřit. Příště tu o strejdovi Arnoštovi, co se nevrátil z Jáchymova a o babičce Anežce, které komunisti sebrali barák a tři krávy… Tomu taky nebudete věřit!