Všetky príspevky miro

Učiteľky z Dobšinej: Otehotnela aj naša 12-ročná žiačka, dnes už tomu lepšie rozumieme – Denník N

V Dobšinej sa za posledných sedem rokov veľa zmenilo. Namiesto chatrčí už najchudobnejší Rómovia žijú v nových bytovkách. Odišlo však komunitné centrum a aj terénni pracovníci. Zostali Eleonóra Liptáková a Erika Polgáriová známe ako učiteľky z Dobšinej. V Domčeku sa aj po rokoch stretávajú s mladými matkami a ich deťmi. Násťročné dievčatá aj staršie mamy učia, ako sa…

10 štatistík, ktoré vám pomôžu z marketingovej bubliny.

https://www.linkedin.com/pulse/10-%C5%A1tatist%C3%ADk-ktor%C3%A9-v%C3%A1m-pom%C3%B4%C5%BEu-z-marketingovej-bubliny-jaro-horv%C3%A1th/

Na sklonku roka 2018 som pre kolegov v agentúrach WPP pripravil prezentáciu, ktorá mapovala Svet a Česko v číslach, postavenú na dátach z viacerých zdrojov. (Kleiner & Perkins, ČSÚ, Wavemaker: Media Landscape, Kantar: Getting media right atď, zdroje na konci článku.)

Impulzom bola prednáška Martina Weigela z agentúry Wieden&Kennedy (agentúra roka 2018, stojaca medzi inými za slávnou kampaňou NIKE – Kaepernick). Martin na Londýnskej konferencii "On the Contrary" hovoril o tom, že marketéri sa neuveriteľne mýlia, keď si myslia, že od stola dokážu popísať cieľovú skupinu, jej potreby, návyky.

Súhlasim s Martinom a myslím, že základným problémom je, že marketéri sú poväčšine mladší ľudia, lepšie zarábajúci, žijúci v hlavných mestách, jazdiaci na novších autách, vlastniaci iPhone, "nepozerajúci" TV, zatiaľ čo zákazníci "tam vonku", ktorí masovo nakupujú produkty, sú úplne iní ľudia, často v inom veku, s inými názormi, inými návykmi, príjmami a tak ďalej. Medzi marketérmi a ľudmi tam vonku je veľká priepasť. A pritom, ak má byť komunikácia úspešná, by si mali marketéri a zákazníci rozumieť ako starí kamaráti po troch pivách.

Sokrates: "Viem, že nič neviem."

Napriek tomu, že dnes máme ako marketéri k dispozícii viac dát, než kedykoľvek v histórii, sa v brandži neustále dookola opakuje stále rovnaká pesnička, prameniaca z toho, že (chybne) veríme svojim inštinktom, ktoré sú otupené životom v bublinách hlavných miest. A tak dookola v marketingu počúvame, že:

  • TV takmer nikto nepozerá (realita: sledovanosť TV v ČR v populácii je prakticky rovnaká, ako pred 10 rokmi)
  • Mladí nepozerajú TV (realita: sledovanosť TV v ČR medzi mladými je prakticky rovnaká, ako pred 10 rokmi)
  • Facebook je mimo, Instagram je trendy (realita: Facebook je dnes v ČR väčší, než kedykoľvek predtým)
  • Je nízka nezamestnanosť a Češi majú dosť peňazí (realita: tretina domácností nemá odložených ani 10 tisíc korún)
  • Smartfón má dnes každý (realita: smartfón má v ČR 57% populácie a rast sa spomalil)

Je pravdepodobné, že mnohé z tvrdení vyššie sa raz zmenia. Zároveň je ale nezodpovedné dnes, na základe vlastnej (nepodloženej) domnienky, že napríklad "TV dnes nikto nepozerá" alebo "Facebook už nikto nepoužíva" presúvať svoju pozornosť tam, kde ani pri najväčšej snahe, nedosiahneme ani len polovičnú efektivitu investovaných prostriedkov.

Neverme svojim odhadom, pretože najpravdepodobnejšie sa mýlia. A pokiaľ sa mýlite a zároveň svoj omyl aplikujete do vašej práce, bude sa mýliť aj vaša značka, čo bude mať za následok v lepšom prípade nižšiu efektivitu, v horšom prípade vyslovene zle investované peniaze, čo sa odzrkadlí vo vašich budúcich výsledkoch. Ale poďme už k štatistikám. 

01. 85% marketérov žije v Prahe, zatiaľ čo 88% zákazníkov žije mimo Prahy.

Počas APG poukázal Martin Weigel na zaujímavý paradox – zatiaľ čo 80% britských marketérov žije v Londýne, až 87% zákazníkov žije mimo Londýn. V Českej republike je to ešte horšie, mimo pár výnimiek v podobe marketérov z Brna a Zlína, 85% marketérov žije v Prahe, ale až 88% českých zákazníkov žije mimo Prahu. 

02. Typický Čech je v produktívnom veku a má okolo 40tky. 

43% ľudí v populácii je v produktívnom veku, pričom "millenials" je len 11%. Ženy sa dožívajú 81 rokov, muži 76, čo je o 30 rokov viac, než pred storočím. 100 000 ľudí ročne vstupuje do manželstva, priemerne vo veku 31 rokov, čo je v priemere o 8 rokov (!) viac, než v roku 1989. 50% manželstviev končí rozvodom, najčastejšie po 13 rokoch. 

03. Najrozšírenejšie vzdelanie je maturita a učňák.

Napriek tomu, že máme často pocit, že hodnota titulu z vysokej školy je nulová, lebo "dnes má titul každý", v dospelej populácii má diplom z VŠ / univerzity len 18% osôb. Najviac ľudí má maturitu (34%) a len o niečo menej (32%) "učňák" .

04. Česi žijú nezdravo. V jedle, aj vo financiách.

Podľa hodnôt BMI je až 73% mužov a 55% žien obéznych. Niet divu, keď sa ročne na hlavu spotrebuje 27 kg kuracieho a 42 kg bravčového mäsa a vypije 290 (!) veľkých pív. Nezdravosť sa prejavuje aj v peniazoch. Napriek historicky najnižšej nezamestanosti, až tretina (!) domácností má problém s nečakaným výdavkom v hodnote 10 000 kč (cca 350 eur) a každý desiaty človek má exekúciu.

06. 81% rodín má doma prístup k internetu. (42% v roku 2008 )

Ako rastie dostupnosť internetu, rastie aj čas strávený na internete samotnom. Mladý človek trávi na nete 4 hodiny a 19 minút denne, človek v produktívnom veku 3:17 a seniori (až) 2 hodiny a 29 minút. Takže keď vám bude niekto tvrdiť. že mladí sú len na internete a TV nepozerajú, respektíve seniori pozerajú len TV a nevedia čo je internet…neverte mu.

A čo dôvod využívania internetu? Medziľudská komunikácia. Čo sa týka vyhľadávania, medzi najhorúcejšie témy na Google za rok 2018 patril Internetbanking S24, "MS v hokeji" a tiež témy spojené s Ruskom: "MS vo futbale" a "České prezidentské voľby". Zaujímavá je ale najmä priečka číslo tri vo vyhľadávaní a to Fortnite. Neviete čo to je? Vidíte, a v ľudia v ČR to húfne vyhľadávajú.

07. Česi trávia s klasickou TV viac času, než v minulosti. 

Mladý človek trávi s TV približne 1:38 denne (1:48 v 2007), človek v produktívnom veku 3:17 (3:08 v 2007) a seniori 5:34 (4:24 v 2007). Zároveň Netflix je stále okrajová platforma, ľudia milujú Youtube a tiež archívy TV staníc. A tiež programy z "TV stanice uložto.cz". 🙂

08. Podiel e-commerce na tržbách vo svete je 13%. V ČR je to približne 11%.

Za rok 2018 minuli Česi v českých e-shopoch približne 140 miliárd českých korún. V súvislosti s nakupovaním v e-shopoch patria Česi medzi najloajálnejších zákazníkov – prednostne nakupujú v lokálnych e-shopoch na úkor Amazonov a "Alibáb" zo zahraničia.

Lokálnosť je Českej republike špecifická, vo svete dominuje v klasickom vyhľadávaní, vo vyhľadávaní vo videách a mapách Google, v ČR má silného lokálneho protihráča a to Seznam. Vo svete dominuje ako e-commerce gigant už spomínaný Amazon, v ČR je to Alza. Vo svete dominuje Dropbox, v ČR uložto.cz a a tak ďalej.

09. Facebook je stále jednotkou medzi sociálnymi sieťami.

Napriek škandálom, ktorými si Facebook prešiel, sa v jeho používateľskej báze nič nezmenilo. Aktivita #DeleteFacebook obišla ČR, bez povšimnutia a tak tu má dnes Facebook viac než 5 miliónov aktívnych používateľov. Instagram stále rastie (pamätajte, že patrí Facebooku), ale oproti Facebooku je to, zatiaľ, stále malý hráč. Je zaujímavé, že v rámci EÚ patria ČR ku krajinám, ktoré využívajú sociálne siete najmenej. Imho, byť podpriemerný nemusí byť vždy nutne zlé.

10. Smartfón (stále) nie je samozrejmosť a iPhone je pražská špecialita.

57% ľudí v ČR má smartphone, 33% ľudí má telefón bez operačného systému, čiže niečo na úrovni legendárnej Nokie 3310. 6% nemá žiadny telefón. Aké smartfóny kupujeme? Najmä čínskej značky s Androidom ako Honor, Xiaomi, Huawei… Pozdravujeme na hrad.

Apropo, koľko ľudí vo vašom okolí vlastní iPhone? U nás v agentúre doslova každý druhý človek. Pritom iPhone je v populácii v zásade rarita, napríklad v O2 má iPhone len 5% zákazníkov. Do TOP 10 predavaných smartfónov u mobilných operátorov (6/2018) sa dostal len jeden iPhone a to najlacnejší a zároveň najstarší iPhone v ponuke – SE. Priemerná cena nového smartfónu v ČR je 7000 kč.

Praskanie bubliny okolo nás

Berte vyššie spomenuté štatistiky ako pokus prasknúť povestnú bublinu okolo nás. Zároveň dúfam, že vás zvedavosť dovedie k ďalším dátam, už konkrétnejším pre váš projekt. Keby ste potrebovali s nimi pomôcť, poradiť, dohľadať, kľudne sa mi ozvite, v samotnej prezentácii pre kolegov som použil omnoho viac dát a štatistík, avšak pre potreby článku som vybral len tie, potenciálne, najzaujímavejšie.

Najväčšou výzvou marketéra dneška je uchopiť Sokratovské: "Viem, že nič neviem" a pred štartom každej aktivity si urobiť domácu úlohu. Dať si dokopy dáta, vyštartovať za ľudmi tam vonku a skutočne porozumieť tomu, kto sú a ako žijú. Inak hrozí, že komunikácia bude neefektívna a teda odpracovaný čas, produkčné a mediálne peniaze zle investované. Do roka 2019 vám želám čo najlepšiu znalosť zákazníka a čo najefektívnejšie komunikácie. A pamätajte na Sokrata.

Jaro Horváth

Stratég, VML Young & Rubicam Praha.

fiction-theory-fiction to read

https://kyberia.sk/id/8681441/

https://thewastedworld.wordpress.com/2018/11/03/a-theory-fiction-reading-list/

Poetic Theory (Theory which foregrounds its artifice)

Søren Kierkegaard — Fear and Trembling (1843)
Georges Bataille — Visions of Excess: Selected Writings, 1927-1939 (1985)
Theodor Adorno — Minima Moralia (1951)
Paul Virilio — Speed and Politics (1977)
Maurice Blanchot — The Writing of the Disaster (1980)
Gilles Deleuze & Felix Guattari — A Thousand Plateaus (1980)
Jacques Derrida — The Post Card (1980)
Simone Weil — An Anthology (1986)
Jean Baudrillard — The Ecstasy of Communication (1987)
Lawrence Rainey, et al. — Futurism: An Anthology (2009)
Thomas Ligotti — The Conspiracy Against the Human Race (2010)
Villem Flusser & Louis Bec — Vampyroteuthis Infernalis (2012)
Claudia Rankine — Citizen: An American Lyric (2014)
Dawn Ades, et al. — The Surrealism Reader (2015)
Donna Haraway — Manifestly Haraway (2016)

Narrative Theory (Theory told through narrative form)

Lucretius — On The Nature of the Universe (55 BC)
Kamo no Chōmei — An Account of My Hut (1212)
Moses de León — The Zohar (1305)
Friedrich Nietzsche — Thus Spoke Zarathustra (1891)
Pierre Klossowski — Nietzsche and the Vicious Circle (1969)
Walter Benjamin — One-Way Street and Other Writings (1970)
Hélène Cixous — The Third Body (1970)
Klaus Theweleit — Male Fantasies (1977)
Luce Irigaray — Marine Lover of Friedrich Nietzsche (1980)
Manuel De Landa — A Thousand Years of Nonlinear History (1997)
Catherine Keller — The Face of the Deep (2003)
Michel Serres — Biogea (2012)
Anna Lowenhaupt Tsing — The Mushroom at the End of the World (2015)

Cybernetic Theory-Fiction (Theory-fiction as cultural hype)

J D Bernal — The World, The Flesh, and The Devil (1929)
Stanisław Lem — Summa Technologiae (1964)
Nick Land —Fanged Noumena: Collected Writings 1987-2007 (2011)
Arthur Kroker — SPASM (1993)
Orphan Drift — Cyberpositive (1995)
CCRU — Writings 1997-2003 (2015)
Kodwo Eshun — More Brilliant Than The Sun (1998)
Sadie Plant — Zeros + Ones (1998)
Mark Fisher — Flatline Constructs (1999)
Reza Negarestani — Cyclonopedia (2008)
Edward Keller, et al. — Leper Creativity: Cyclonopedia Symposium (2012)
Robin Mackay & Armen Avanessian — #ACCELERATE (2014)
Baylee Brits, et al. — Aesthetics After Finitude (2016)
Benjamin H Bratton — Dispute Plan to Prevent Future Luxury Constitution (2016)
Cergat — Earthmare (2017)
Nicola Masciandaro — Sacer (2017)
Elizabeth Sandifer — Neoreaction: A Basilisk (2017)

Sci-Phi (Low fiction, high theory)

Ueda Akinari — Tales of Moonlight and Rain (1776)
William Burroughs — The Soft Machine (1961)
Arkady & Boris Strugatsky — Hard to Be a God (1964)
Ursula K Le Guin — The Left Hand of Darkness (1969)
Monique Wittig — Les Guérillères (1969)
J G Ballard — The Atrocity Exhibition (1970)
Angela Carter — The Infernal Desire Machines of Doctor Hoffman (1972)
Thomas Pynchon — Gravity’s Rainbow (1973)
Samuel R Delany — Triton (1976)
Giorgio De Maria — The Twenty Days of Turin (1977)
Philip K Dick — VALIS (1981)
William Gibson — Neuromancer (1984)
Kathy Acker — Empire of the Senseless (1988)
Umberto Eco — Foucault’s Pendulum (1988)
Octavia Butler — Xenogenesis (1989)
Christine Brooke-Rose — Amalgamemnon (1994)
Alexis Pauline Gumbs — M-Archive: After the End of the World (2018)

Theoretical Fiction (1: Fiction as theory)

Margaret Cavendish — The Blazing World (1666)
Laurence Sterne — The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman (1767)
Denis Diderot — Jacques the Fatalist (1796)
Thomas Carlyle — Sartor Resartus (1836)
Samuel Butler — Erewhon (1872)
Alfred Jarry — Exploits and Opinions of Dr. Faustroll, Pataphysician (1911)
Franz Kafka —The Great Wall of China (1931)
Virginia Woolf — The Waves (1931)
James Joyce — Finnegan’s Wake (1939)
Robert Musil — The Man Without Qualities (1943)
Samuel Beckett — The Unnamable (1953)
Jorge Luis Borges — Labyrinths (1962)
Italo Calvino — Invisible Cities (1972)
Eva Figes — Light (1983)
William Gaddis — Agapē Agape (2002)
Olga Tokarczuk — Flights (2007)
Eimear McBride — A Girl Is a Half-formed Thing (2013)
Laurent Binet — The 7th Function of Language (2015)
Anne Garreta — Sphinx (2015)
Joanna Walsh — Worlds from the Word’s End (2017)

Theoretical Fiction (2: Self-writing as theory)

Augustine — Confessions (400)
Michel de Montaigne — Essays (1580)
Clarice Lispector — Agua Viva (1973)
Georges Perec — W, or the Memory of Childhood (1975)
Roland Barthes — A Lover’s Discourse (1977)
Fernando Pessoa — Book of Disquiet (1982)
W G Sebald — The Rings of Saturn (1995)
Svetlana Alexievich — Voices from Chernobyl (1997)
Chris Kraus — I Love Dick (1997)
Sara Ahmed — Queer Phenomenology (2006)
Virginie Despentes — King Kong Theory (2006)
Paul B Preciado — Testo Junkie (2008)
Laura Oldfield Ford — Savage Messiah (2011)
Maggie Nelson — The Argonauts (2015)
Simon Sellars — Applied Ballardianism (2018)

Theoretical Fiction (3: Poetry & plays as theory)

William Blake — The Book of Urizen (1794)
Sarah Kane — Complete Plays (2001)
Jena Osman — The Network (2010)
Keston Sutherland — The Odes to TL61P (2013)

Odveká dilema, či a ako diskutovať s fašistami, má po diskusnej relácii Na telo medzi šéfom ĽSNS a predsedom SaS Richardom Sulíkom o čosi jasnejšiu odpoveď.

https://dennikn.sk/1663495/ked-je-kotleba-v-uzkych/

Stručná odpoveď by mohla znieť áno, treba ich usvedčiť z klamstiev a falošných sľubov, z totálnej neschopnosti dištancovať sa od vlastných extrémistických prejavov. Má to však jednu podmienku. Musí byť dobre pripravený moderátor aj partner v diskusii. A to sa v nedeľu v Markíze podarilo.
Vyvedený z konceptu

Sulík v reparáte s Marianom Kotlebom obstál. Podal lepší výkon ako svojho času v TA3, kde to bol on, kto strácal nervy, na rozdiel od súpera. Tentoraz bol pokojný.
[ Aktivujte si Newsfilter, hlavný newsletter Denníka N. Nové vydania môžete čítať priamo v e-maili každý večer o 20:00. Odber si aktivujte jedným kliknutím. ]

Tradične suverénny Kotleba bol azda prvýkrát v priamom prenose vyvedený z konceptu, vyhrážal sa televízii žalobou, aby vzápätí priznal, že Michal Kovačič má pravdu, ak tvrdí, že onen neznámy muž na fotografii s vytetovaným hákovým krížom uprostred obrovského nemeckého kríža (o čom písal ako prvý Ján Benčík) na hrudi je ozaj okresný šéf partaje z Levíc. A moderátor si aj spomenul na jeho meno – Rastislav Jakubík.

Táto debata môže slúžiť ako didaktická ukážka toho, kde sú najväčšie slabiny zdanlivo „nepriestrelnej“ argumentácie extrémistov. V súlade s očakávaním medzi ich očividné slabé miesta patria nielen samotné extrémistické názory a prejavy, ale aj obyčajná falošnosť. Priaznivec Kotlebu si nemohol nevšimnúť, že ten človek odrazu nedokáže odpovedať na opakovane položené jasné otázky. Je vyhýbavý a zbabelý, podobne ako jeho „digitálne negramotný“ poslanec Stanislav Mizík.

Rozoberme si to v časovom slede, oplatí sa to.

Už úvod bol výpovedný. Kotleba s veľkým krížom na klope saka sa vyhol priamej odpovedi na otázku, či súhlasí s Konferenciou biskupov Slovenska, ak v súvislosti s Mariánom Kuffom biskupi tvrdia, že angažovanie sa kňazov v politike je neprijateľné. Akože kresťan sa ocitol odrazu pred neriešiteľnou dilemou. Rešpektovať cirkevné autority? Alebo popleteného farára, ktorý má vďaka svojim sugestívnym prejavom na sociálnych sieťach obrovský vplyv a ktorého na fare v Žakovciach osobne navštívil, keďže sa v témach, ako je Istanbulský dohovor či zákaz interrupcií, úplne zhodli?

Sulík potom Kotlebu a jeho národnosocialistické predstavy o zdravotníctve zadarmo či o dôchodkovom systéme (blízke, mimochodom, Ficovmu Smeru) takpovediac rozobral na súčiastky.

A na priamu otázku moderátora musel šéf ĽSNS priznať, že si k poslaneckému príjmu zhruba päťtisíc eur necháva každý mesiac na svoj účet posielať ešte tisícdvesto eur zo štátneho príspevku pre stranu. Tvrdil, že časť tých peňazí (koľko?) vzápätí posiela straníckej nadácii, ktorá dáva sociálnu výpomoc občanom. Chabá výhovorka nezmazala silné presvedčenie, že ak tu niekto parazituje na štáte, sú to práve kotlebovci.
Neriešiteľné dilemy

Skutočné „lahôdky“ prišli v závere debaty. Kotleba, podobne ako nedávno v inej televíznej diskusii, sa všemožne usiloval vykľučkovať z ďalšej neriešiteľnej dilemy. Hútal, ako o pomyselný krok ustúpiť z extrémistických názorov a zároveň nestratiť tvár pred svojimi. Jeho pokus stať sa miernou zmenou rétoriky prijateľným partnerom po voľbách však spoľahlivo vyvrátil prieskum Focusu pre Markízu. Dve tretiny opýtaných účasť ĽSNS v budúcej vláde či pri jej podpore odmietajú.

V diskusii jeho demaskovanie zašlo ešte ďalej. Kotleba najprv tvrdil, že vždy rešpektovali históriu a že iba blázon ju nerešpektuje. Očividne znervóznel, keď sa vzápätí objavila fotografia, na ktorej ešte ako predseda Slovenskej pospolitosti v gardistickej uniforme organizoval na Námestí SNP v Banskej Bystrici demonštráciu. A na transparente bolo SNP označené za boľševický puč proti slovenskej štátnosti. Ani na trikrát zopakovanú otázku moderátora, či to teda bol boľševický puč, nedokázal odpovedať.

Celé to „zaklincovala“ téma podarených okresných predsedov ĽSNS. Jeden z nich údajne spoločne s manželkou zavraždil svojho soka, druhý surovo zbil „negra“ Dominikánca, nuž a tretí nosí na hrudi vytetovaný hákový kríž. Až hrôzostrašne pôsobili Kotlebove slová o druhom z nich, Andrejovi Medveckom z Námestova. Ten vraj „prešiel obrovskou sebareflexiou“ a cudzinca mlátil preto, že mal vtedy, chudák, „ťažké životné obdobie“. Takže fašisti sú fašistami z pochopiteľnej životnej frustrácie?

Kľúčový moment bol ešte jeden. Keď sa objavila fotografia tretieho z nich z Facebooku, Kotleba načisto stratil nervy. Opakovane vyzýval moderátora, aby povedal meno, nech to môžu riešiť súdnou cestou. Na otázku, kto je muž na fotke, najprv neodpovedal. Napokon však v konfrontácii s priamou otázkou, či ide o predsedu ĽSNS z Levíc, priznal, že áno.

Diskusia presvedčivo ukázala, že Kotleba je okrem fašistu aj klamár a zbabelec. Jediný problém je, že tí, čo ho nevolia, to vedia už dávno. A tí, čo ho volia, teda mnohí z nich, to budú popierať aj naďalej. To však neznamená, že diskusia nemala zmysel. Naopak, ukázala cestu, ako na to.

Facebook se TikToku bojí. Marketéři a rodiče by měli též – Lupa.cz

https://www.lupa.cz/clanky/facebook-se-tiktoku-boji-marketeri-a-rodice-by-meli-tez/

TikTok je mobilní aplikace, sociální síť založená na krátkých vertikálních videích, webovou podobu má ale už od počátku. Prochází rychlým vývojem a doplňováním funkcí. Nabírá značky, influencery, investuje zásadní peníze do marketingu. Ostatní sociální sítě jsou ve srovnání s ním nesmírně pomalé a zaostávající.

ubuntu openvpn from windows

On windows side – the connection files are at:
C:\Program Files\OpenVPN\config
There may be files .p12 .key .ovpn
Copy them to a local folder.

On ubuntu side:
sudo apt-get install openvpn  
sudo apt-get install network-manager-openvpn  
sudo apt-get install network-manager-openvpn-gnome 
Right-click network manager, add OpenVPN connection, import .ovpn file ; then connect via network manager / VPN connections.

Disable Windows 10 Updates using Group Policies

https://www.rizonesoft.com/disable-windows-10-updates-group-policies/

Windows constantly downlods updates in the background. Here is a trick to disable Windows 10 updates and minimize Windows 10 data usage.
Group Policies
On the Configure Automatic Updates dialog, select Enabled in the left pane, in the Options section click on the Configure Automatic Updating Combo Box and in the dropdown list select Notify for download and notify for install.
No, Let’s disable Windows 10 updates: If the status for this policy is set to Disabled, any updates that are available on Windows Update must be downloaded and installed manually. To do this, search for Windows Update using Start.
If this policy is set to Disbled; when you open Settings > Update & Security > Windows Update > Advanced Options, you will find a grayed out Notify to download button and a notification reading Some settings are managed by your organization.
When this policy is set to Disabled, you will still receive a notification when updates are available from where you will be able to manually download and install Windows 10 updates.

Magda Vášáryová: Tradičná rodina nikdy neexistovala, je to len súčasť hybridnej vojny o moc – Denník N

V spoločnosti je asi len desať percent hrdinov. Netreba sa povyšovať nad tých zvyšných 90 percent, pretože chcú, aby prežili, napríklad kvôli deťom alebo rodičom. Lenže vo chvíli, keď sa rozhoduje, kam bude spoločnosť smerovať, je to zničujúci pomer, myslí si Magda Vášáryová.

Kurdi a Turecko – Martin Jaros

Kdysi jsem žil a pracoval v Istanbulu a byl to jeden z nejkrásnějších roků mého života. Úžasné město, příjemné klima, super jídlo a vůně, neuvěřitelně pohostinní lidé. Dodneška mám spoustu tureckých přátel, docela dost chytám z turečtiny, s třemi fajn Turky zrovna zakládáme cyklistický tým. Takže tohle se mi píše velmi těžce.

S tureckými kamarády jsme se v našem bytě v ulici Cevdet Paşa bavili velmi otevřeně – o islámu, o Atatürkovi, Erdoğanovi, o zahalování holek i dobývání Evropy. Jenom jedno téma bylo tabu, absolutně jsme se na něm nemohli shodnout a velmi brzy jsme ho přestali otvírat – bylo to ono slavné téma na K.

Pro ilustraci: řada mých kolegů odmítala to slovo na K vůbec jen vyslovit. Říct větu obsahující slova "Kurd" nebo "kurdský" bylo dlouhá léta v Turecku zločinem, stačilo říct "Nějaký Kurd mi zased místo v tramvaji" a mohl jste být obviněn z terorismu. Moji kolegové v práci tedy neříkali "U nás v Turecku žijí taky Kurdové", ale říkali "U nás v Turecku máme jihovýchodní problém". "Jihovýchodní problém" bylo označení, kterému rozuměla celá firma.

Když jsem do Istanbulu přišel, zaujalo mě, že naše firma byla právě na jihovýchodě mimořádně úspěšná – měli jsme tam většinový tržní podíl, i když jinak jsme v rámci Turecka byli s velkým odstupem tržní dvojka. Nedávalo mi to spát. Navrhoval jsem kolegům, abychom se tam rozjeli a vyzkoumali, čím to, že zrovna na jihovýchodě nás zákazníci mají tak rádi. Kolegové moje návrhy s podivným šklebem ignorovali, někteří se rovnou smáli – ne, do Diyarbakiru rozhodně nepojedeme dělat zákaznický průzkum, nemá to cenu. Až po čase mi jeden odvážný kolega prozradit, proč to tak je – na jihovýchodě žijí lidi na K a ti zaboha nechtějí používat našeho dominantního konkurenta – Turkcell. Protože lidi na K prostě nebudou volat s operátorem, který má v názvu "Turk", to jdou radši houfně k nám. Moje kolegy to netěšilo, ale prostě to tak bylo.

To byl můj osobní úvod do problematiky turecko-kurdských vztahů. Časem jsem pochopil – i když jsem měl jinak svoje kolegy opravdu rád – že T-K vztahy jsou naprosto patologické.

Abyste si to dokázali představit: turecká vláda dávala Kurdům sodu od prvních dnů turecké republiky. Už v roce 1930 během tzv. araratského povstání zavraždila turecká vláda desetisíce kurdských civilistů (zilanský masakr). V roce 1937 přišlo tzv. dersimské povstání – 13 000 mrtvých kurdských civilistů.

V dalších dekádách se Turci rozhodli rovnou předstírat, že Kurdové vůbec neexistují. Oficiálně se musel používat termín "horští Turci" (až do 80. let). Používání kurdského jazyka bylo nejpřísněji zakázáno. Ve městech byly v autobusech nápisy "Občané, mluvte turecky", na venkově docházelo k mučení starých mužů a žen za to, že nedokázali odpovídat na otázky projíždějících policistů v turečtině.

Politicky to Ankara udělala velmi chytře – v Turecku je zakázáno zakládat strany na etnickém základě, takže jakýkoli pokus o kurdskou politickou stranu byl ihned ústavně rozprášen. Kurdové to obcházeli tak, že zakládali obecné strany (většinou levicové), u nichž se očekávalo, že voliči budou především "jejich lidi" a pár sympatizujících Turků.

V roce 1991 se do tureckého parlamentu dostala první kurdská žena – Leyla Zana. Jako nová poslankyně musela samozřejmě složit přísahu v turečtině. Po tureckém slibu vyřkla v kurdštině větu "Budu usilovat o to, aby kurdský a turecký lid žil společně v demokratickém uspořádání." Za tuto větu v kurdštině dostala 15 let vězení. V roce 2008 byla ta samá žena za další kurdskou větu odsouzena k dalším dvěma letům v kriminále.

Protože se Kurdové nemohli prosadit politicky, zformovali ozbrojené milice PKK a další. Akce PKK a následné odvety připravily o život dalších cca 30 000 lidí. Často to byl čirý terorismus – netřeba si zde Kurdy nějak idealizovat. Na druhou stranu když je vaše menšina nekompromisně likvidována po celých vesnicích, tak se prostě k boji uchýlíte – takhle to prostě funguje.

Během svého pobytu v Istanbulu jsem nenarazil snad na jediného Turka, který by nahlas uznal, že nejlepší by prostě bylo dát Kurdům plná kulturní a jazyková práva a žít s nimi v přátelském soužití. Teda určitě si to někteří mysleli, ale asi neměli odvahu to veřejně říct. Myslím, že každý dospělý člověk chápe, že toto řešení by zabránilo desetitisícům smrtí a lidských tragédií a že majestát turecké republiky by tím nijak neutrpěl, naopak by se Turecko stalo lepší zemí. Ale tato představa byla i pro vzdělané a západně orientované Turky často nepřijatelná – tak silná je indoktrinace v tureckých školách. A když od mládí posloucháte ve zprávách jen to, kolik lidí kurdští (nebo horští) teroristé zase zabili…

Měli jsme v domě jednu starou elegantní paní, bývalou tureckou atašé v Belgii a dalších zemích. Ta si zvykla mluvit s mou ženou, někdy k nám i přišla na nedělní kafíčko. Vzdychala si – co se to s mou zemí děje? Když jsem byla mladá, nikdo z nás holek nenosil šátek. A teď jsem stará, šátek pořád nenosím, ale když vyjdu na ulici, tak ho třetina mladých holek má. Já svou zemi nepoznávám. Tato paní byla svobodomyslná kemalistka, uctívala Atatürka, byla proti dnešnímu diktátorovi, dobře se s ní povídalo – ale Kurdy měla stejně "ráda" jako další naši známí. K naší velké lítosti.

Proč to tak Turci mají? Úplná odpověď určitě přesahuje moje znalosti. Moje skromná teorie – je to projev vnitřní nejistoty a národního komplexu méněcennosti. Turci prošli pomalou agónií své osmanské říše, při níž úplně přišli o sebevědomí a získali obrovský komplex z Evropy. Celé 20. století bylo Turecko zlomená, chudá a nevýznamná země, jen stín bývalé slávy – istanbulský hüzün, tedy historická melancholie nad rozpadajícími se paláci bývalých pašů a vezírů, byla pověstná. Když nějakému raubíři nabančí ještě větší kluci (evropské mocnosti), tak se ten raubíř začne mstít na menších a slabších, než je on. V případě Turků to vedlo k naprosto otřesnému chování vůči všem menšinám, od Arménů přes Řeky až ke Kurdům. Celá mentalita moderního Turecka je postavena na zběsilé obraně "tureckosti" – podle mě prostě projev nevyzrálosti a nedostatku opravdového sebevědomí v základech státu.

Novou dynamiku do toho přinesl Erdoğan, který utrápeným Turkům nabídl kompletní návrat starých zlatých časů – tedy comeback náboženství, silné ekonomiky a mocné Osmanské říše. To je neodolatelný koktejl a podstata Erdoğanova úspěchu. Průmyslová likvidace Kurdů k tomu ovšem patří i nadále – a je o to snadnější, že Turecko je nyní strategickou zemí NATO a nikdo – ani vlastní spojenci – se ho neodváží okřiknout.

I když mám tedy své turecké přátele rád a v jiných věcech jim přeju, tady je můj názor jasný. Američané se opuštěním svých kurdských spojenců zachovali hanebně. Západ tím opět v regionu potvrdil, že se mu nedá věřit a že často nehraje za ty hodné kluky. Je to podle mě fatální strategická chyba, která otevře dveře Íránu a Rusku a možná i znovuzrození ISIS. Postoj A. Babiše, který Erdoğanovu "bezpečnostní zónu" přímo podpořil, je pak ostudný postoj bezpáteřního mimoně – tato hanba bohužel padá i na celou Českou republiku. Německo aspoň zastavilo prodeje zbraní do Turecka, to je podle mě nutné minimum.

Co s tím? Osobně bych preferoval modré přílby OSN a okamžité oddělení válčících stran a garanci bezpečnosti pro Kurdy. Dále myslím, že Evropa bude potřebovat vlastní akceschopnou armádu, a bude ji potřebovat brzo a silnou. Tzv. spojenci v NATO prostě nebudou vždycky kamarádi – černé ovce jsou přímo v alianci, ne jen mimo ni. Jako jednotlivci musíme tlačit na své politiky, aby se toto svinstvo v severní Sýrii snažili ukončit. Můžeme též přispívat kurdským nadacím a charitám – už po nějakých vhodných pátrám, věřím, že i v komentářích se nějaké objeví. Držím Kurdům palce. A osobně držím palce i Turkům, aby jim jednou došlo, že válka je vůl a že s Kurdy měli už dávno vyhulit vodní dýmku míru.

EDIT: Dozvídám se, že ČR také zastavila prodej zbraní Turecku, jsem za to rád.

Žil som v Číne 8 mesiacov: 8 pozorovaní z krajiny, kde má komunizmus práve 70 rokov – Denník N

https://dennikn.sk/1577790/komunizmus-v-cine-ma-prave-70-rokov-a-moze-oslavovat-vitazstvo-konzumu-nad-slobodou/

Ako vyzerá život Číňanov pod všadeprítomnou kontrolou vlády? Je tesne pred veľkolepou oslavou založenia Čínskej ľudovej republiky a dnešní študenti si robia selfíčka na tom istom námestí, kde pred tridsiatimi rokmi iných študentov masakrovali tanky.

Tento text je výpoveďou o tom, čo som v Číne videl a zažil ako turista, fotograf a – študent. V Číne som strávil viac ako osem mesiacov, študoval som na pekinskej univerzite v rámci duálneho programu v spolupráci s univerzitou v Dánsku. A v Číne som si vybral aj tému svojej diplomovej práce, ktorú som tam aj napísal a obhájil. Bola o tom, ako funguje čínsky systém trestu smrti.

Aj keď je moja osobná skúsenosť obmedzená, definitívne mi odhalila, že rozmýšľanie o slobode v Číne – v ponímaní, v akom máme slobodu u nás doma – je aj v dlhodobom horizonte v rovine čisto utopistickej. Čínska vláda si potrebuje udržať sociálnu a politickú stabilitu, a preto sa Čína k demokracii a slobode neblíži. Naopak, vzďaľuje sa od nej.

To je niečo, na čo by sme pri čoskoro najväčšej ekonomike sveta mali myslieť. Obzvlášť vtedy, keď nám budú chcieť jej aj naši politici nahovoriť, ako jej musíme robiť ústupky.

Nesnažil som sa o hĺbkovú analýzu a súhrnnú správu o čínskej spoločnosti. Pochopiteľne, určite som sa nevyhol istému stupňu zovšeobecnenia. V každom prípade ponúkam osem pozorovaní a epizodických príkladov, ktoré ilustrujú, aká dnešná Čína je. Osem, pretože v čínskej numerológii je osmička najšťastnejšie číslo – spojené s blahobytom a úspechom (otvárací ceremoniál pekinskej olympiády spustili o 08:08:08 večer, 8. 8. 2008).

V Číne som stretol obrovské množstvo milých a pohostinných ľudí. Blahobyt a úspech si bezpochyby zaslúžia. Bude im to stačiť?

Lepší parkování • Blogy Respektu

https://pbednargmail-com.blog.respekt.cz/lepsi-parkovani/

Celostátní politika je o kmenové identitě, všechna ostatní je z 90 procent o parkování. Města jsou hned po ohni druhý nejdůležitější lidský…

Takže jaká je TLDR verze zlepšení parkování? 

  1. Deregulace pro výstavbu nových míst v budovách – každý ať si jich postaví kolik chce.
  2. Cena za veřejné parkování nastavená tak, aby se vždy dalo zaparkovat.
  3. Okamžitě zastavět každé povrchové parkoviště ve městě – kompaktní město kde je všude blízko a dá se realisticky a příjemně přepravovat pěšky a MHD je ta nejlepší a nejlevnější dopravní politika.
  4. Prostor v ulicích věnovat na doslova cokoliv jiného než parkování, vše bude mít lepší dopad na kvalitu a hodnotu okolí.
  5. Výnosy z veřejného parkování investovat do bezprostředního okolí místa, kde parkování probíhá.

Zlobíte se že nemůžete zaparkovat? Nezlobte se na nedostatek parkování, zlobte se, že za něj platíte málo.

For the sake of life on Earth, we must put a limit on wealth | George Monbiot | Opinion | The Guardian

https://www.theguardian.com/commentisfree/2019/sep/19/life-earth-wealth-megarich-spending-power-environmental-damage

Increased spending power leads to environmental damage. It’s time for a radical plan, says Guardian columnist George Monbiot

There’s a name for this approach, coined by the Belgian philosopher Ingrid Robeyns: limitarianism. Robeyns argues that there should be an upper limit to the amount of income and wealth a person can amass. Just as we recognise a poverty line, below which no one should fall, we should recognise a riches line, above which no one should rise. This call for a levelling down is perhaps the most blasphemous idea in contemporary discourse.

But her arguments are sound. Surplus money allows some people to exercise inordinate power over others: in the workplace; in politics; and above all in the capture, use and destruction of the planet’s natural wealth. If everyone is to flourish, we cannot afford the rich. Nor can we afford our own aspirations, which the culture of wealth maximisation encourages.

The grim truth is that the rich are able to live as they do only because others are poor: there is neither the physical nor ecological space for everyone to pursue private luxury. Instead we should strive for private sufficiency, public luxury. Life on Earth depends on moderation.

(PDF) Beyond the Ivory Tower: The Scientific Consensus on Climate Change

https://www.researchgate.net/publication/8150290_Beyond_the_Ivory_Tower_The_Scientific_Consensus_on_Climate_Change

PDF |
Policy-makers and the public who are not members of the relevant research community have had to form opinions about the reality of global climate change on the basis of often conflicting descriptions provided by the media regarding the level of scientific certainty attached to studies of climate. In this Essay, Oreskes analyzes the existing scientific literature to show that there is a robust consensus that anthropogenic global climate change is occurring. Thus, despite claims sometimes made by some groups that there is not good evidence that Earth's climate is being affected by human activities, the scientific community is in overwhelming agreement that such evidence is clear and persuasive.

Sportova kariera – Denník N

https://dennikn.sk/1601432/byvala-tenistka-zivot-niektorych-hracok-hranici-s-prostituciou-spavaju-u-sponzorov-a-agentov/?ref=top

Patrila k najlepším juniorským tenistkám na svete, ale časom sa ocitla v iluzórnom svete, v ktorom sa tisíce hráčok neúspešne pokúšajú o to isté – dostať sa do najlepšej svetovej stovky. „Tisíci hráč futbalu je milionár. Tisíci hráč tenisu je bezdomovec,“ hovorí v otvorenom rozhovore Klaudia Malenovská, ktorá dnes pomáha iným športovcom zvládať koniec kariéry….