Boj proti teroru má řešení, ale nechceme ho slyšet • RESPEKT

Boj proti teroru má řešení, ale nechceme ho slyšet
Josef Bouška, 28. 7. 2016

Před těmito výzvami stojíme a zatím si s nimi příliš dobře poradit nedokážeme. Jsme ochotni pracovat na lepších životních podmínkách pro přistěhovalce místo jejich ostrakizace a uplatňování kolektivní viny? Jsme ochotni tvrdě vymezit hranice svobody slova, přestože za nimi stojí i část naší „spořádané“ společnosti? Jsme ochotni vidět umírat naše vojáky v arabské poušti? Pokud ne, hraniční kontroly ani tajné služby nás nespasí. Volíme jen ze špatných řešení, dobrá už dávno k dispozici nemáme.

https://www.respekt.cz/externi-hlasy/boj-proti-teroru-ma-reseni-ale-nechceme-ho-slyset

V neděli zastřelil bývalý mariňák tři policisty v americkém Baton Rouge. O den později zaútočil afghánský teenager na cestující v německém vlaku sekerou a nožem. Ve středu byl na doživotí odsouzen mladý Američan za vyvraždění čtyřčlenné rodiny svých českých příbuzných. Ve čtvrtek zabila Češka jinou ženu v pražském obchodním centru. V pátek postřílel Němec íránského původu devět lidí ve fastfoodu. V neděli zabil mladý Syřan německou ženu mačetou. Téhož dne se uprchlík, jehož žádost o azyl byla zamítnuta, odpálil v německém baru a zranil 15 lidí. O den později ubodal v Japonsku útočník devatenáct pacientů ústavu pro postižené. Bilance jednoho týdne v roce 2016.

Svět se změnil, říkají mnozí. „V sousední zemi se vraždí, v sousední zemi už nemůžete jet vlakem. Tohle je svět, jaký chcete pro sebe a své děti?“ ptá se školský expert ODS Václav Klaus ml. a kvůli ochraně hranic chce vystupovat z EU. Spousta lidí vyděšených televizními záznamy přikyvuje. Rozum vypíná, paměť nefunguje.

Nezměnil se svět, ale my. Teror tu s námi byl mnoho dekád ve stejné či větší podobě, jen jsme na něj byli víc zvyklí. Od 70. do poloviny 90. let zemřely tisíce lidí při útocích irských a baskických separatistů, italské mafie, ultralevicových brigád různé národnosti – a v neposlední řadě islámských teroristů. Jak ukazuje úvodní výčet, ani dnes nejde exkluzivně o Evropu a islamisty, koneckonců ani dva z těch německých útoků neměly s náboženským či politickým terorismem nic společného.

Relativně klidné období od roku 1996 představuje v soudobých dějinách Evropy spíše výjimku než pravidlo – a masakr Anderse Breivika v roce 2011 ukazuje, jak snadno tato čísla dokáže změnit jediný maniak.
Kombinace opatření

Strach je přirozenou reakcí na hrůzy terorismu, to však neznamená, že reakcí správnou. Téměř jakýkoli druh úmrtí včetně pádu ze žebříku a utonutí ve vaně (díky Peteru Lelovičovi za statistiky) je pravděpodobnější než možnost, že v Evropě padnete za oběť teroristovi. Řadu lidí takové prohlášení rozpaluje do běla, protože si do něj projektují neúctu k obětem teroru nebo jeho bagatelizaci. Není to ani jedno: každá vražda je odporný zločin zasluhující maximálně tvrdý trest, a masové zabíjení obzvlášť. Statistika má pouze ukázat stupiditu tvrzení o tom, jak se už v Německu kvůli zabijáckým islamistům nedá jezdit vlakem; pokud chcete brát Klause juniora vážně, pak se krom vlaků a vany vyhněte zejména autům, kde šance na úmrtí roste oproti terorismu cca stonásobně.

Pro věrozvěsty apokalypsy je současná vlna útoků především záminkou k výpadům proti přijímání imigrantů. Jistě, screening příchozích je zcela na místě a vstřícnost k uprchlíkům nemá znamenat rezignaci na bezpečnost. Jenže uprchlíci nejsou podstatou našeho problému – z desítek loňských a letošních útočníků přišli s loňským přílivem utečenců tři. Drtivou většinu teroru mají na svědomí lidé, kteří se v Evropě narodili nebo léta žijí.

V této souvislosti stojí za povšimnutí, jak odlišně přistupujeme k muslimským útokům oproti všem ostatním. Jakmile je pachatelem bílý křesťan či bezvěrec, nastupuje nálepka „duševně chorý“ nebo „politické důvody“. U vraždících muslimů klademe vždy vinu koránu, jako by islamismus neměl zřetelné politické cíle, a nadto zajišťoval imunitu proti psychickým onemocněním. Přestože se IRA i ETA svého času těšila významné podpoře svých krajanů, a to řádově vyšší než dnes Islámský stát mezi muslimy, nikoho vážně nenapadlo ostrakizovat Basky a Iry dle národnosti. U muslimů či imigrantů by to však velké části veřejnosti nevadilo.

Bylo by chybou interpretovat předchozí řádky jako relativizaci muslimských teroristů. Naopak – je nutno postupovat proti nim s maximální tvrdostí, ale pouze proti nim. Jakýkoliv druh kolektivní viny směřující na muslimy či imigranty jako celek zasáhne i velkou většinu nevinných, což je nejen nemorální, ale také hloupé, protože právě tak – světe div se – vznikají další teroristé.

Jak se tedy bránit? Pravdivá odpověď zní, že spolehlivá ochrana nikdy neexistovala a není ani teď. Sebedůkladnější bezpečnostní opatření nedokážou odhalit všechna nebezpečí, zejména ne osamělé fanatiky s nožem, mačetou nebo náklaďákem. Nedokáže to Izrael s mimořádně propracovaným bezpečnostním systémem, nedokážou to Američané ani Japonci; a nedokážeme to my. Nebezpečí lze jen snížit kombinací různých opatření.
Kterým směrem

Zde ovšem přicházejí další, neméně bolestné otazníky. Veřejnost a média jsou obvykle citlivá zejména na posilování pravomocí bezpečnostních složek a tajných služeb, které tvoří první linii naší ochrany. Ke zmírnění problému však musíme především pracovat na jeho příčinách.

Důvody k radikalizaci části evropských muslimů jsou v zásadě tři. Některé státy v čele s Francií a Belgií dlouhodobě hrubě zanedbaly integrování imigrantů po kulturní i sociální stránce. Ghetta zákonitě plodí kriminalitu, zatímco bílá a černá mládež bez vzdělání a budoucnosti se však obrací k běžné kriminalitě, muslimové jsou ve stejné situaci navíc vystaveni ideologickému působení radikálních učenců.

Tím se dostáváme k druhému problému. Kromě práce na začlenění a zlepšení podmínek sociálně slabých komunit přistěhovalců je nutné tvrdě zakročit proti šiřitelům náboženské nenávisti. Korán je jako většina historických textů plný nejednoznačných a vzájemně si protiřečících pasáží, které lze interpretovat mnoha způsoby: mírumilovným, jak dokazují miliony muslimů žijících s Evropany v klidu, ale také fanatickým. Muslimové na rozdíl od katolíků postrádají centrální věroučnou autoritu, což posiluje vliv jednotlivých imámů.

Zakročit proti těm z nich, kdož hlásají nenávist proti bezvěrcům a vyzývají k násilí, je životní nutností pro naši budoucnost. Dostáváme se tím ovšem na pole svobody projevu. Evropští liberálové – často paradoxně ti, kteří se nejvíce zastávají muslimů – se často zuby nehty brání proti trestání výroků. Slova nezabíjejí, zní hlavní argument. Na příkladu radikálního islamismu bohužel vidíme, že slova k zabíjení snadno vedou.

Pokud však chceme trestat muslimský hate speech, nemůžeme přehlížet identické výroky z jiných stran. Zaslouží si vězení imám očkující mladé muslimy nenávistí proti křesťanům? Pak v něm musí sedět také Konvička za hlášky o mletí muslimů do masokostní moučky. Tohle dilema nám často uniká a je zapotřebí se rozhodnout, jakým směrem se vydáme. Představa některých lidí, že budeme stíhat jen šíření nenávisti od muslimů, a ne vůči nim, je cestou do jiného století, jiného režimu a jiné civilizace.
Špatná řešení

Třetí problém se jmenuje Islámský stát. Nelze s jistotou říci, které útoky přímo organizuje a které „pouze“ inspiruje, ale jeho vliv na terorismus v Evropě je zásadní. Dokud bude tato banda hrdlořezů existovat, budou útoky na našem kontinentu pokračovat. Islamisté zaznamenali v posledních měsících několik významných porážek na vojenské frontě a další zřejmě přijdou. Za stávajících okolností však neexistuje síla, která by je dokázala zničit a vymýtit do základů. Jednotlivé strany bojující v Sýrii se soustředí na vzájemné zabíjení, irácká armáda drží pohromadě silou (americké) vůle, Rusům záleží hlavně na udržení Asada u moci.

Sílu na takový zásah by měla turecká armáda; po zbrabraném puči a následných čistkách však není v dobrém stavu a prezident Recep Tayyip Erdoğan má příliš práce s hledáním vnitřních nepřátel, než aby se zabýval taháním horkých kaštanů Západu z ohně bez další pomoci.

Má-li přijít skutečné vítězství, muselo by se do věci mnohem výrazněji vložit NATO. Evropa i Spojené státy místo toho hledají jakýkoliv způsob, jak zabránit ztrátám na životech svých vojáků a vyzbrojit kohokoli jiného, aby šel zemřít místo nás. Bez silné pozemní přítomnosti lze však jen donekonečna vyhrávat, nikdy definitivně vyhrát.

Pokud se armády NATO nezapojí do boje proti Islámskému státu výrazněji, nebezpečí terorismu v Evropě se o mnoho nesníží, ani kdyby vrahounská sekta formálně přišla o všechny oblasti, které ovládá. Ztráta kontrolovaného území by ji bezesporu ideologicky oslabila, protože bez území není kalifát a bez kalifátu mizí hlavní princip existence Islámského státu. Doteď však před svými fanatickými přívrženci dokázali ospravedlnit cokoli včetně jednoznačných porušení řady pravidel koránu, nedbaje na tvrdé odsudky drtivé většiny teologických autorit islámského světa. Lze proto předpokládat, že vliv Islámského státu by se v uvedeném případě zmenšil, ale přetrval dál.

Pouhé vyhnání jeho bojovníků do guerillové války zachová jejich schopnost rekrutovat nové přívržence a krmit je sny o velkém vítězství v budoucnosti. Vojenský zásah proto může být úspěšný jen v případě, že dokáže islamisty rozprášit, zničit jejich vedení a jejich území nejen dobýt, ale také udržet. Ani tak jejich vliv neodstraníme zcela, ale mohli bychom jej oslabit na nejnižší možnou míru, což se za stávajícího postupu v žádném případě nestane.

Před těmito výzvami stojíme a zatím si s nimi příliš dobře poradit nedokážeme. Jsme ochotni pracovat na lepších životních podmínkách pro přistěhovalce místo jejich ostrakizace a uplatňování kolektivní viny? Jsme ochotni tvrdě vymezit hranice svobody slova, přestože za nimi stojí i část naší „spořádané“ společnosti? Jsme ochotni vidět umírat naše vojáky v arabské poušti? Pokud ne, hraniční kontroly ani tajné služby nás nespasí. Volíme jen ze špatných řešení, dobrá už dávno k dispozici nemáme.

LSNS – skutečná parlamentní práce vybraných poslanců včetně předsedy Mariána Kotleby se pohybuje okolo nuly

http://csecho.eu/talisman-mlcenliveho-klubu-2/

V prvním díle
jsme se podívali na konkrétní práci poslanců LSNS v Parlamentu, kolik
se pokusili navrhnout zákonů, jejich změn či připomínek, vyšlo nám
šokující číslo, že skutečná parlamentní práce vybraných poslanců včetně
předsedy Mariána Kotleby se pohybuje okolo nuly. Abychom dokreslili
tento stav, a aby se nezdálo, že jsme zmíněné 4 poslance vybrali
náhodně, nezbývá než ve zkoumání parlamentní práce dalších poslanců za
LSNS pokračovat.

Začněme
nyní u místopředsedy strany slibujícího návrat blahobytu, pan Martin
Beluský byl stranou vyslán do hospodářského výboru, tak možná on bude
tím správným legislativcem. Začněme návrhy zákonů – jeden, je to onen
zákon, o kterém jsme informovali již v prvním díle, je to jediný zákon,
který jsme zatím z dílny LSNS našli a je pod ním kolektivně podepsáno 7
poslanců, nicméně nějaký přínos pro ekonomiku od něj nečekejme, je to
zákon o politických stranách, mimochodem se jedná o již známý
populistický návrh, aby politické strany nebyly financovány ze
soukromých zdrojů. Populistický návrh, kterého se přes slib státní
podporu vrátit nedrží ani samotná LSNS, by v praxi způsobil, že pár věcí
by mohlo fungovat ještě hůře a korupce zase mnohem lépe, pozadí tohoto
zákona v LSNS je však natolik šokující, že sbíráme podklady k zveřejnění
skutečností, které přesahují obyčejné populistické vyhlášení a
překračují dokonce i hranice korupce.

Pozměňující
návrhy 0. Interpelace 0, otázky 0, kdo se moc ptá moc se dozví, pan
Beluský se nedozvěděl nic. Vystoupení v diskusi dvě, jedna žádost o
podporu zákona, druhé vystoupení byla žádost o nepodpoření přijetí Černé
Hory do NATO, věrného to nepřítele celé LSNS a každého ľudáka. Tisková
konference žádná. Takže ani odtud se parlamentní práce a návrhu ke
slibovaným změnám nedočkáme.

Další
poslanec je pan Martin Kotleba, bratr vůdce Mariána Kotleby, nemusí to
být žádné rodinkárstvo, možná je to náš vytoužený legislativec v řadách
strany. Podívejme se na jeho parlamentní práci: návrhy zákonů – žádný.
Pozměňující návrhy – 0, interpelace 0, otázky 0. Vystoupení v diskuzi
slovy čtyři, a to ve všech čtyřech případech se jedná o pověření
předsedy výboru oznámit hlasování o zákonu, není to sice obecná
demagogie, ale do tvořivé parlamentární činosti to má daleko, ale musí
být nějaký důvod proč byl dán do popředí kandidátky strany, nicméně
důvodem nebudou ani tiskové konference 0, na druhé straně tak nevybočuje
ze stranického průměru.

Dalším
poslancem je pan Stanislav Drobný. Pan Drobný patří k méně známým
členům strany, parlamentní práce jej ale pravděpodobně také neproslaví,
počet návrhů zákonů 0, pozměňující návrhy 0, interpelace 0, otázky 0,
vystoupení v diskusi jedno, týkající se konkrétní záležitosti o
podpoření zákona o územním plánování, to ale k jeho vstoupení do
povědomí stačit nebude, tím spíše to neumožní provedení zázračných
systémových změn. Tiskové konference 0.

Dalším
poslancem je pan Ján Mora. Návrhy zákonů 0, pozměňující návrhy 0,
interpelace jedna, a to o konkrétním problému ohledně těžby pynu,
vystoupení v diskuzi jedno právě ohledně oné těžby plynu, otázky 0,
tiskové konference 0.

Paní
Jana Nehézová je druhou ženou na kandidátce, počet jejích návrhů zákonů
jeden, onen kolektivní o politických straných zmíněný již výše,
pozměňovací návrhy 0, interpelace 0, otázky 0, vystoupení v diskusi 2,
obě z pověření předsedy výboru oznámit hlasování o zákonu, tiskové
konference 0.

LSNS
v současné době sbírá podpisy pro vystoupení z EU a chce i vystoupit z
NATO, ve kterém vidí zločineckou organizaci. Ono vystoupení z EU nebude
takové jako pro Británii, která je hospodářsky silnou ostrovní zemí
neohrožovanou geopoliticky, proto by bylo dobré od LSNS slyšet proč je
lepší z EU vystoupit, než ji reformovat, a jak se případně o reformy a
jakým směrem pokusili, a co byla příčina jejich neúspěchu. Ještě
důležitější by bylo slyšet, jak si představují hospodářskou
soběstačnost, jak po uzavření hranic dokáží udržet alespoň současnou
nízkou nezaměstnanost, jak udělají zázrak, aby vypracovali tisíce nových
zákonů pro současný stav, prostě ať nám předloží cokoliv, co nám
zaručí, že alespoň ekonomika po vystoupení z EU nezkolabuje.

Nějak
se mi chce říci návrhy 0, pozměňující návrhy 0, tak tedy prosím k
důležitým a legislativně náročným tématům mlčte, a to je to, co poslanci
LSNS dělají, mlčí. To jim ale nezabraňuje slíbit vlastně cokoliv, ona
je to nyní tak trochu chucpe, když dokazují v praxi, že změnu přinést
nedokáží vlastně v ničem, ale talisman mlčenlivého klubu funguje, kdo
nic nedělá nic nezkazí, není možné mu oponovat, ale on může oponovati
všemu a říkat, abychom vše změnili a dělali ještě líp, jenže oni to ani
nechtějí a ani neumí.

Procházkov kamarát Baran si postaví penzión za milión z eurofondov – Denník N

https://dennikn.sk/517797/prochazkov-kamarat-baran-si-postavi-penzion-za-milion-z-eurofondov/

Ani nie rok stará eseročka s nulovými tržbami získala vyše milióna
eur na opravy, bazén a sauny v historickej budove Banskej komory v
Baranovom rodnom Smolníku. Európske peniaze sú pritom primárne určené
pre farmárov.

Baran uspel medzi stovkami uchádzačov, ktorí také šťastie nemali. Vo
výzve zameranej na vidiecky cestovný ruch dostala Pôdohospodárska
platobná agentúra podľa hovorcu ministerstva pôdohospodárstva Vladimíra
Machalíka 525 žiadostí o finančný príspevok. „Úspešných bolo 166 a
neúspešných 359,“ upresnil Machalík.

Európska komisia slovenskú prax dotácií pre súkromné penzióny v
minulosti kritizovala. Už v roku 2012 v takzvanom Pozičnom dokumente k
Partnerskej dohode medzi Slovenskom a Úniou napísala, že „komerčné
zariadenia cestovného ruchu, napríklad hotely, rekreačné zariadenia a
kúpele (…) tieto by mali byť financované zo súkromných prostriedkov“.

„Na druhej strane základná verejná turistická infraštruktúra,
informácie, cezhraničná spolupráca, malé zariadenia, vidiecka turistika a
tak ďalej, by mali predstavovať možné oprávnené použitie pre fondy v
niektorých oblastiach, napríklad ako prostriedok diverzifikácie a
uvoľnenia ekonomického potenciálu vidieckych oblastí,“ doplnila Európska
komisia.

Preložené z úradníckej reči: z eurofondov pre cestovný ruch by sa mali
financovať cyklochodníky či trasy pre bežkárov, ktoré budú lákať
turistov pre všetkých podnikateľov v okolí, a nie jeden penzión
konkrétneho podnikateľa.

„Ostatní podnikatelia v okolí si svoje ubytovacie kapacity museli
vybudovať zo svojho, alebo ešte častejšie z bankového úveru. Je to
nespravodlivé a navyše svojimi cenami nemôžu konkurovať podnikateľom,
ktorí dostali dotáciu,“ hovorí poslankyňa Veronika Remišová (OĽaNO),
ktorá na pokrivenú prax vo vidieckej turistike upozornila vo svojom
blogu v apríli.

Tags:Baran,Smolnik,Prochazka,milión eur na rekonštrukciu penziónu,eurofondy

Janette Motlová: Na rodičovské združenia nechodím, dcére by to mohlo ublížiť – Denník N

Smutne skusenosti romky o hlupej diskriminacii, o zivote, o vzdelani, o tom ako prijala do zamestnania cloveka ktory neprijal ju preto ze je Rom…

Čo naučilo argumentovať vás?

Knihy. Tam som nachádzala odpovede na všetky svoje „prečo“. Problém
je, že dnešné rómske deti v škole ani doma túto otázku prakticky
nepoužívajú. A ak sa aj spýtajú, dostanú odpoveď, nech sa nepýtajú, lebo
na to nie je čas.

Keď ste si v dospelosti v Prešove chceli v obchode vyskúšať
oblečenie, predavačka sa spýtala, či ste osprchovaná.  Na WC
v bratislavskom Avione pani púšťala ľudí dopredu, lebo po vás tam ísť
nechcela. V Seredi vás nechceli obslúžiť v reštaurácii, lebo ste
Cigánka, inde po vás sliedila SBS, revízor v MHD vám rovno tykal, lebo
veď vám môže. Ako dnes reagujete na také situácie?

Pred tromi týždňami som bola na WC na pumpe OMV. Vyšla som von,
všetky kabínky obsadené, čakali tam mladé baby. Jedna z nich začala
krútiť hlavou, že ona po mne dovnútra nejde. Mala možno desať rokov. Čo
som mala urobiť? Zasmiala som sa.

Podľa mňa sa na to dá zvyknúť podobne, ako si zvykne ten, čo sa
narodí bez rúk. Jednoducho pochopí, že isté veci sa nedajú a ostatných
môže len prekvapovať, ak niečo dokáže.

Z čoho to však vyplýva? Že už malé deti učíme, aká je čierna farba
zlá. Moja 3,5-ročná dcéra nechce nosiť do škôlky čierne oblečenie, lebo
je „zlé“. Dokonca sa jej v noci snívalo, že na ruku dostala čiernu
labku. Práve tak totiž v škôlke označujú deti, ktoré sú neposlušné.

Turecko, puc, prevrat 2016

15.7. https://kyberia.sk/id/8184739
Momentálně běží pokus o převrat v Turecku.
https://www.theguardian.com/world/live/2016/jul/15/turkey-coup-attempt-military-gunfire-ankara

18.7.
http://www.aktuality.sk/clanok/356749/komentar-martina-kuglu-bol-puc-v-turecku-zinscenovany/
Komentár Martina Kuglu: Bol puč v Turecku zinscenovaný?

19.7. https://kyberia.sk/id/8186336
http://www.etrend.sk/ekonomika/dozvuky-z-turecka-erdogan-slubil-ze-trest-smrti-podpise.html

20.7. https://kyberia.sk/id/8186697

The licences of 21,000 staff working in private schools were revoked, more than 15,000 employees at the education ministry were sacked, and the state-run higher education council demanded the resignation of 1,577 university deans.
http://www.telegraph.co.uk/news/2016/07/19/turkey-demands-resignation-of-every-university-dean-in-country-a/

Na občiansku frustráciu homeopatiká nepomáhajú – Denník N

https://dennikn.sk/blog/na-obciansku-frustraciu-homeopatika-nepomahaju/ Juraj Smatana

Stúpa percento frustrovaných, ktorí častokrát nevedia, čo budú o rok
robiť, kde budú bývať a s kým budú žiť. Ich život je komfortný nad mieru
predstaviteľnú pre ich starých rodičov, lenže oni svoju nespokojnosť
nemerajú od absolútnych hodnôt. Nespokojnosť vzniká porovnávaním s inými
– úspešnejšími rovesníkmi, s fiktívnym svetom reklamy a televíznych
seriálov, či dokonca porovnávaním s bašternákmi, ktorí Veyrony svojho
ega za milión vratkových eur beztrestne parkujú na miestach pre
invalidov.

Hoci dnešní frustrovaní občania majú zdanlivo neobmedzený prístup k informáciám, ich občianske vzdelávanie bolo tragicky zanedbané,
a tak veria, že ČOKOĽVEK bude lepšie, než ten súčasný SYSTÉM. Obvykle
neprežili vojnu, útlak, väzenie, vojenskú službu. Ubíjajúcu šeď
a bezmocnosť života v totalite, z ktorej sa nedalo ujsť, len rezignovať,
kolaborovať alebo klásť hrdinský odpor s tragickými dôsledkami, im
nesprostredkovali ani filmy, ani rodičia, ani učitelia. Tí starší
z nich, ktorí to prežili, podľahli stockholmskému syndrómu,
spomienkovému optimizmu alebo mlčia, lebo sami kolaborovali.

Nikto im nesprostredkoval poznanie a skúsenosť, že demokracia je
pomalý, ťažkopádny, a obvykle celkom nudný spôsob, ako riešiť konflikty
bez toho, aby sa občania vzájomne pohlušili sekerami. Nikto im
nesprostredkoval poznanie a skúsenosť, že základnou úlohou ústavného systému je zabrániť zlým rozhodnutiam demokratickej väčšiny, ktoré by menšinu neprávom pripravili o život, majetok, slobodu. Nikto im nesprostredkoval poznanie a skúsenosť, že občianska
spoločnosť je tvorená hustou sieťou inštitúcií (úradov, médií, firiem,
cirkví, spolkov, strán, združení, škôl…), ktoré sa dopĺňajú,
spolupracujú, vyvažujú sa, súperia a navzájom si konkurujú, čím
častokrát aj neúmyselne vytvárajú priestor pre individuálnu slobodu.
Nikto im nesprostredkoval poznanie a skúsenosť, že dosť dobrý je už taký štát, z ktorého sa dá bez problémov odísť, a napriek tomu v ňom mnohí zostávajú. Nevedia, že mafie sa odstraňujú voľbami.

Časť frustrovaných uteká do západných krajín, ktorých obyvatelia
dokážu demokraciu, právny štát, trhovú ekonomiku a občiansku spoločnosť
prevádzkovať oveľa zručnejšie. Najšikovnejší emigranti uspejú – a tým
klesne ich motivácia vrátiť sa domov a každý deň bojovať o veci, na
ktoré si v zahraničí zvykli, že môžu byť samozrejmé.

Menej šťastní tam pracujú v podradných pozíciách a občas naletia
niekomu, kto im ponúkne niektorú z pohodlných lží. Napríklad že tí
rozdrapení západniari sú len preto takí bohatí, lebo boli
kolonialistami, ovládli všetky zdroje a teraz vykorisťujú nás a zvyšok
sveta, aj pomocou všemožných sprisahaní a tajných spolkov. (Nepýtajte sa
ich, prečo sa slušne žije aj vo Fínsku, ktoré nikdy nemalo ani kolónie,
ani ropu – len by sa rozčúlili.)

Niektorí z nich si kompenzujú svoj pocit podradenosti pohŕdaním tými,
s ktorými nechcú, aby si ich plietli: s imigrantmi, ktorí prišli až po
nich.
Ďalší zase namiesto úvah o tom, ako po návrate domov zo Slovenskej
republiky urobiť lepšie fungujúci štát, radšej snívajú o mocnom
slovanskom Vodcovi, pred ktorého jadrovými raketami sa trasie aj ten
spupný Angličan, v ktorého krčme umývajú riad.

Internet je pre nich skvelým médiom, kde si po chvíli hľadania každý
môže nájsť skupinu ľudí, podliehajúcich rovnakému bludu, v ktorom sa
budú navzájom utvrdzovať a získavať pocit, že vlastne patria k väčšine.

Najmä medzi technicky zdatnými sa zas často šíria predstavy o tom, že
SYSTÉM demokracie, právneho štátu, trhovej ekonomiky a občianskej
spoločnosti sa nevyplatí zlepšovať používaním a postupnými reformami.
Veď sa ho snažili zlepšiť toť minulý týždeň, keď podpísali na internete
petíciu. Kamarát dokonca pár hodín postál na demonštrácii – a nič sa
nezmenilo! Pritom z osobnej skúsenosti dobre vedia, že sformátovať disk
a nainštalovať nový SYSTÉM trvá pár minút! A keď ten nový systém tiež
nebude dobrý, prípadne v ňom budú chýbať obľúbené appky, všetko sa dá
predsa obnoviť do pôvodného stavu zo zálohy… Tak prečo neskúsiť
odinštalovať štát? Prečo neskúsiť rozhodovať o všetkom PRIAMO,
elektronickým hlasovaním ÁNO-NIE?

Podstatou frustrácie však nie sú len nereálne očakávania, ale najmä
pocit bezmocnosti, neschopnosti zmeniť svoj údel. Takže, čo sa dá urobiť
ešte dnes?

1. Pozrieť si pár filmov o tom, čo sme museli na
tomto území prežiť, kým sme sa dostali do súčasného stavu. Najlepší film
o tom, čo prežíval drobný Slováčik v čase, kedy vládol Vodca, ktorý
odstránil demokraciu, aby narobil poriadky so zlodejmi v kravatách
i parazitmi v osadách, je stále Obchod na korze.
Čo sa týka červenej totality, ktorá nahradila totalitu hnedú,
neodporúčam obľúbené Pelíšky, pretože tie evokujú pocit, že komunizmus
bola skôr taká retro zábava. Poriadny film o lámaní charakterov v dobe normalizácie
nám muselo natočiť HBO a poľská režisérka. Na pripomenutie kontrastu
medzi komunistickou propagandou a stalinskými zločinmi asi stále nemáme
nič lepšie, než sú Papierové hlavy.

2. Prečítať si knihu o tom, že voľby, parlament,
ústava nie sú výsledkom práce nešikovného programátora, ale výsledkom
pokusov a omylov, za ktoré občas zaplatili životmi milióny ľudí. Keďže
napísať o tomto poriadne učebnice pre všetky typy škôl akosi doteraz
nikto nemal čas, odporúčam Erazim Kohák: Průvodce po demokracii.

3. Navštíviť webovú stránku svojho mesta alebo obce,
čo pán starosta alebo primátor aktuálne dávajú na rozhodnutie
poslancom. Práve teraz, cez dovolenkové obdobie sa najčastejšie
zverejňujú na verejné pripomienkovanie návrhy zmien a doplnkov územného plánu.
(To je taký zložito sa tváriaci dokument, ktorého odhlasovaním sa môže
napríklad časť detského ihriska zmeniť na stavebnú parcelu – a na
takejto zmene obvykle niekto parádne zbohatne. Ak sa občania spamätajú
až vtedy, keď robotníci začnú odrezávať hojdačky karbobrúskou, už s tým
nič neurobia.)

4. Už teraz uvažovať o tom, koho voliť, a ak sa naozaj nenájde nikto súcejší, využiť pasívne volebné právo – kandidovať sám. Tvrdenie “keby mohli voľby niečo zmeniť, už dávno by ich zakázali”
je paralyzujúci blud. Koľko volebných kampaní sa musel taký Fico
pechoriť, kým sa dostal k súčasnej moci? A aj taký kozák ako Mečiar po
víťazne prehratých voľbách len zaliezol do Elektry, kde opeká klobásky
a tŕpne, aby v ďalších voľbách ľudia nezvolili niekoho, kto rozviaže
ruky vyšetrovateľom.

Obľúbený je aj blud o vytrestaní politikov tým, že občan nepôjde voliť.
To sa už inteligentnejšie správa aj návštevníčka smeráckych estrád,
ktorá vymení svoj hlas za pár pesničiek z Repete, klinček k MDŽ a sľub
neznižovania dôchodkov.

Ak počúvnete moje rady, o nejakých dvanásť až dvadsať rokov sa môžete
dožiť aj nejakých drobných pozitívnych výsledkov. Zdá sa vám to príliš
pomaly? Ale tak to má byť. Deste sa života v krajine, kde by iniciatíva hŕstky ľudí behom pár týždňov stačila na závažnú zmenu.

Potrebuje demokracia propagandu demokracie?

Pri vsetkej ucte k ludstvu, kazda dostatocne rozsirena ideologia je
ciastocne alebo mozno aj prevazne kult. Neocakaval by som od radoveho
privrzenca ideologie ze jej bude rozumiet viac nez uplne povrchne. Ani
od privrzenca liberalnej demokracie.

to akoby sa Rimania v 1. storoci pozreli na rozsirovanie sa
(proto)krestanskych idei a povedali si, ze tam len chyba viac
pro-rimanskej propagandy.“

https://kyberia.sk/id/8183030/