Archív kategorií: Nezaradené

Na teste vedľa seba sedia dve deti, získajú rovnaký počet bodov. To rómske prepadne – Denník N

https://dennikn.sk/1502940/na-teste-vedla-seba-sedia-dve-deti-ziskaju-rovnaky-pocet-bodov-to-romske-prepadne/

Deti pri opakovaní ročníka diskriminujeme so Španielskom najviac vo vyspelom svete. Na Slovensku sú miesta, kde prepadne každý piaty prvák. Deti z osád majú takmer nulovú šancu dostať sa na gymnázium. Slovensko patrí medzi krajiny Európy, kde majú tínedžerky najčastejšie deti. Slovensko je rozdelené jednou hrubou vnútornou hranicou. Začína sa pri…
obrázok.png

Nejčastěji slýcháme, že jsme magoři, říkají rodiče osmi dětí | Domov | Lidovky.cz

https://www.lidovky.cz/domov/nejcasteji-slychame-ze-jsme-magori-rikaji-rodice-osmi-deti.A190601_191944_ln_domov_ele

S jakými problémy se potýkají rodiny s mnoha dětmi? Dá se vůbec v takovém případě skloubit rodina a kariéra? Lucie a Michal Stehlíkovi, rodiče osmi dětí ve věku od dvou měsíců do dvanácti let, ukazují, že mít mnohem více dětí, než je dobová norma, vás ještě nemusí vyřazovat z běžné společnosti

Pohled do propasti – A2larm

https://a2larm.cz/2019/06/pohled-do-propasti/

Pohled do propasti

Tento článek je úvodem k seriálu o klimatické krizi. Navazovat na něj bude řada reportáží o tom, jak klimatická změna zasahuje do našich životů, a textů ukazujících, kudy by mohla vést cesta z krize. Následující text se snaží ukázat rizika, kterým nyní čelíme, v jejich komplexitě.

Právě sedím ve vlaku z Brna do Prahy a z okna koukám na lesy. Zelené plochy jsou protkané uschlými smrky, borovicemi i modříny. Všude. Minulý rok mluvili lesníci o nejhorší kalamitě v dějinách českého lesnictví. Letos napadne kůrovec až desetinásobně větší plochu – takřka 500 tisíc hektarů. V brzké budoucnosti tak prakticky zničí všechny smrkové lesy. Celých dvě stě kilometrů jízdy na mě z okolních lesů zírá smrt. Smrt s tváří rezavého jehličí a mýtin na místech, kde kdysi býval les. Svírá se mi hrdlo, protože tuším, co to znamená.

Počasí se změnilo

Klimatická krize není žádná vzdálená budoucnost. Je teď. Svou roli sehrála při kolapsu Sýrie, nestabilitě v Afghánistánu, událostech arabského jara a následných krvavých konfliktech v Libyi, Tunisku, JemenuEgyptě, při nedostatku vody, půdy a jídla v Bangladéši, neúrodě v GuatemaleHondurasu. Měla svůj podíl na obří bouři, která připravila o domov na dva miliony lidí v Mosambiku. New York buduje za stovky milionů dolarů infrastrukturu na ochranu před stoupajícími hladinami oceánů. Ty pomalu zaplavují řadu světových megapolí s desítkami milionů obyvatel stejně jako pacifické ostrovní státy nebo vyhánějí z domovů obyvatele Louisiany. Jsou příčinou toho, že Nizozemí zvažuje „plánovaný ústup“ ze své vlastní země. Klimatická krize může za tání ledovců v Andách, které připravuje o pitnou vodu obyvatele Peru, ale také v Himalájích, kde nedostatek vody dopadá na populaci v Indii, Pákistánu a Nepálu. Až padesátistupňová vedra zasáhla minulý týden několik set milionů lidí v Indii, kde paralyzovaly fungování společnosti, zabily desítky lidí a vyhánějí celé indické vesnice. Kuvajt letos 8. června zaznamenal teplotu 52 stupňů Celsia ve stínu. Saudská Arábie 55 stupňů. Takové horko vás upeče zaživa. V roce 2003 zasáhla Evropu vlna veder, která způsobila úmrtí asi 70 tisíc převážně starších lidí.

Jak se ukazuje, právě na Česko globální oteplování doléhá mimořádně silně. Minulý rok u nás bylo největší oteplení v Evropě a druhé největší na světě. Díky dlouhodobému podceňování těchto hrozeb jsme přitom na klimatickou krizi fatálně nepřipraveni.

„Počasí se změnilo,“ říká v reportáži New York Times devatenáctiletá dívka Flori Micaela Jorge Santizo z Guatemaly, kde sucho a nezvykle silný vítr zničily úrodu. „A protože jsem neměla žádné peníze, moje děti zemřely.“ Lapidárně tak shrnuje jeden z hlavních důvodů, které vyhnaly množství lidí z jejich domovů, načež karavanu blížící se k hranicím Spojených států využil Donald Trump k posílení svého vnitropolitického vlivu, když uprchlíky vykreslil jako invazi obtížného hmyzu. Uprchlické vlny lidí opouštějících tropické a subtropické oblasti a stěhujících se do mírných zeměpisných šířek nám však ukazují, co nechceme vidět: budoucnost. S postupujícím oteplováním totiž bude přibývat míst, kde se nebude dát žít.

Také Spojené státy se potýkají s destruktivními dopady klimatické krize. Louisiana je jedním ze států, které nejrychleji mizí pod stoupající hladinou oceánu. Američané tak mají své první „klimatické uprchlíky“. Jak moře stoupalo, museli za desítky milionů dolarů přesídlit celé komunity. Americký středozápad postihují historické záplavy, které následovaly po nejvlhčím roce v historii USA. Letos na jaře zničily většinu úrody jedné z nejdůležitějších oblastí pro produkci potravin na světě. V Kalifornii se zase sezóna požárů rozšiřuje na celý rok, přináší rekordní ztráty a vymazává z mapy celá města. Velké americké firmy odhadují škody způsobené klimatickou krizí v následujících pěti letech na bilion dolarů. To je přitom jenom pár příkladů z tisíců jiných odehrávajících se v současném světě, kde si právě teď klimatická krize vybírá krutou daň.

Je ovšem třeba říct, že v konfliktech, krizích, válkách a hladomorech se nikdy nevyskytuje jen jedna příčina. Téměř vždy se negativní faktory sčítají. Lidské společnosti samozřejmě mají jistý stupeň odolnosti vůči krizím. Tato odolnost má ale svoje limity. Pokud jsou společnosti vystaveny hned několika problémům najednou nebo je jeden z nich příliš velký, mohou náhle zkolabovat. Role klimatické krize se přitom ve výše uvedených případech zvětšuje a kombinuje s dalšími faktory. Každopádně je zřejmé, že je tu a že má podíl na destabilizaci států po celém světě. A to při globálním oteplení o pouhý jeden stupeň za více než 150 let. Což je jen zlomek toho, co očekáváme v následujících desetiletích.

Loňský „Camp fire“ byl nejdestruktivnějším požárem v historii Kalifornie. Foto Josh Edelson/Agence France-Presse

Kolik je jeden stupeň?

Minulý rok vyšla zpráva Mezivládního panelu pro změny klimaty OSN (IPCC), která dovozuje, že bez okamžité radikální ekonomické a společenské transformace nemáme do roku 2100 šanci udržet úroveň globálního oteplení na 1,5 ani dvou stupních Celsia oproti předindustriální éře. Připomeňme, že IPCC je uskupení vědců z celého světa, které shrnuje dostupné současné vědecké poznání. Nedělá vlastní výzkum, nýbrž obří rešerši z toho, co dnes věda ví. V nové zprávě popisuje to, co je jasné všem, kteří mají o vývoji klimatické krize alespoň trochu přehled. Dohody o mezinárodním řešení této krize stojí už tři desítky let na místě. Vyvrcholily Pařížskou dohodou, která je ovšem nezávazným dokumentem, a není proto překvapením, že nepřinesla podstatné výsledky a světové emise stále rostou – v roce 2018 zlomily rekord a zřejmě ho překonají i v roce 2019. Světoví lídři se sešli, udělali show pro novináře a veřejnost, ale klima se mění dál. Devět z deseti nejteplejších let v historii měření spadá do období po roce 2000.

Hranice 1,5 či dvou stupňů se zdá relativně nízká a dopad takové změny se obtížně chápe. Ve skutečnosti je to ale oteplení gigantické a ovlivňuje chování celého zemského systému. Je potřeba si uvědomit, že se jedná o průměrnou hodnotu, a lokálně tedy mohou teploty růst až několikanásobně. Oteplení bude výrazně vyšší hlavně nad pevninou a ve vyšších zeměpisných šířkách. A jak se ukazuje, právě na Česko globální oteplování doléhá mimořádně silně. Minulý rok u nás bylo největší oteplení v Evropě a druhé největší na světě. Díky dlouhodobému podceňování těchto hrozeb jsme přitom na klimatickou krizi fatálně nepřipraveni.

Klimatická krize se v českých podmínkách zatím projevuje především katastrofálním suchem. S rostoucí teplotou se zvyšuje odpar vody a v našem prostředí také rapidní úbytek zimní nadílky v nížinách, která je stěžejní pro doplnění zásob spodní vody. Spodní voda se akumuluje dlouhou dobu a krátkodobé srážky v létě ji nedoplní, protože vodu při deštích „vysaje“ vegetace. Umírají tak i stromy jako borovice, které mají hlubší kořeny.

Budoucnost je teď!

Vědci zároveň pozorují masivní změnu hydrologického cyklu. Prší sice globálně více, ale převážně tak, že vlhké oblasti jsou ještě vlhčí, čímž se zvyšuje riziko bouří a povodní, zatímco suché oblasti jsou ještě sušší. To je zatím konzistentní s tím, co vychází z předpovědi klimatologických modelů.

Česká republika se tak nejen rekordně otepluje, ale také ji postihl nedostatek srážek. A ty, které spadly, se vinou vyššího odparu způsobeného vyšší teplotou rychleji vypařily. Teplejší zima neudržela dostatek sněhu, který by jinak pomalým odtáváním doplnil zásoby podzemní vody. K tomu se navíc přidává špatné hospodaření s půdou, kdy velké zemědělské celky tvoří obrovské chemizované lány s de facto mrtvou zeminou, která nedokáže pojmout přívalové srážky, protože v ní chybí živý ekosystém, jenž ji kypří a vytváří v ní porézní strukturu schopnou vodu zadržet. Voda tak odteče do řek a poté oceánů. Na vyprahlých lánech beze stínu je teplota leckdy vyšší než padesát stupňů. Úrodná půda, tvořená tisíce let, tak vysychá, a co nespláchne voda, odnáší větrná eroze. Doplňme, že naše území je z více než deseti procent zastavěné. Města, silnice a sklady přitom fungují jako akumulátory tepla a nepropouštějí vodu. Dláždíme si tak cestu k tomu, aby epizody katastrofického sucha pravidelně střídaly přívalové deště a záplavy.

Návěj prachu na cyklostezce nedaleko obce Dobré Pole. Foto Okrašlovací spolek Mikulov

Vysušené lesy

Globální oteplení je dnes na úrovni pouhého jednoho stupně Celsia, a už vidíme kolabující lesy – smrky, modříny, borovice, ale i ořešáky a duby. Situaci jsme si výrazně zhoršili tristním hospodařením ignorujícím poznatky vědců a ekologů, kteří dlouhá léta volají po větší pestrosti skladby lesa. Neděje se to však jen u nás. Kanadou postupuje epidemie kůrovce, vysušené lesy zachvacují obrovské požáry, které jsou snadno vidět i z vesmíru. Vysušené kanadské lesy už řadu let do atmosféry přidávají skleníkové plyny. Místo toho, aby z atmosféry „lapaly“ uhlík a ukládaly ho do dřeva, při hoření a tlení uhynulých stromů ho naopak do atmosféry vypouštějí. Podobný efekt byl pozorován i v sibiřské tundře. Arktické lesy jsou k poškození změnou klimatu obzvlášť náchylné, na pólech se totiž otepluje až dvakrát rychleji než jinde. Děje se tak díky takzvané polární amplifikaci, kde hraje velkou roli změněné albedo – bílá arktická plocha odrážející více než 90 procent sluneční energie do vesmíru se kvůli tání ledu mění v tmavou plochu oceánů, která sluneční energii naopak z 90 procent zachycuje.

Prudce se oteplující arktické klima způsobuje také tání věčně zmrzlé země, permafrostu. V něm jsou ovšem uloženy obrovské zásoby uhlíku, který se po roztání působením chemických a mikrobiálních reakcí uvolňuje do atmosféry především ve formě metanu – skleníkového plynu, který je násobně účinnější než oxid uhličitý. Vědci odhadují, že v permafrostu je dvojnásobné množství uhlíku než v současné atmosféře. Prudké oteplování zvyšuje riziko, že se rychle dostane do atmosféry.

https://www.advojka.cz/soutez

Přidejme k tomu, jakou rychlostí díky lidské činnosti mizí lesní plochy. Ročně jde zhruba o 30 milionů hektarů, a z toho se 15 milionů hektarů týká deštných pralesů, které jsou z hlediska vlivu na klimatický systém nejcennější. Jsou totiž schopné odčerpávat největší množství oxidu uhličitého. Brazílie si ovšem nyní za prezidenta zvolila popírače klimatických změn Jaira Bolsonara, který amazonský prales otevřel nekontrolované těžbě. Pouhých několik měsíců po uvedení Bolsonara do funkce mizí amazonský deštný prales rekordní rychlostí.

Ale nejde pouze o lesy, ale také o oceány. Teplejší voda totiž v sobě udrží méně oxidu uhličitého než chladná a intenzivní zemědělství do oceánů dostává obrovské množství hnojiv, na nichž se množí typy řas, jejichž rozklad připravuje vodu o kyslík. Vznikají tak obrovské mrtvé zóny o velikosti celých zemí.

Tím, že do ovzduší každý rok vypouštíme skoro 40 miliard tun plynů, které ohřívají atmosféru, zároveň doháníme k hranici kolapsu ekosystémy, které je zachytávají. Můžeme tak spustit globální dominový efekt, kdy kolaps jednoho ochranného mechanismu vede ke zhroucení dalšího. Jakmile tuto řetězovou reakci jednou odstartujeme, už ji nebude možné zastavit.

V Kanadě hoří 600 obrovských požárů, které donutily Kanadu vyhlásit stav národního klimatického ohrožení. Foto Darryl Dyck/Bloomberg/Getty Images

Nelineární změny

Měla by nás varovat už samotná podstata tak komplexního systému, jakým je Země. Naše civilizační historická zkušenost se formovala v době mimořádně klimaticky stabilního období holocénu. Globální průměrná teplota v něm oscilovala v pásmu jednoho stupně Celsia. Nyní ale stabilní klimatický režim holocénu opouštíme a vydáváme se směrem k „bodům zvratu“, které utvářejí existenci jiné Země. Takové, jakou jsme jako lidský druh možná ani nepoznali a kterou zcela jistě neznáme jako lidská civilizace. Mnozí vědci přitom tvrdí, že klimatická stabilita umožnila, abychom akumulovali dostatek zdrojů, vytvořili zemědělství a z vyprodukovaných nadbytků stvořili civilizaci samotnou. A že i mnohem mírnější klimatické změny než ta, kterou dnes zažíváme, civilizace ukončovaly.

Rok 2100 je v očích dnešních dospělých stále daleko, pro děti však už tak vzdálený není. Sociální kolaps ale může přijít mnohem dřív.

Klimatická krize je jen jednou tváří masivnější ekologické krize. A když přijde šok, narušený systém ho nebude tlumit, ale naopak ho začne zesilovat. Taková situace zesiluje rizika „efektu černé labutě“, tedy nepředvídatelných událostí, jež mění celou hru. Z těchto důvodu je oteplení o 1,5 až dva stupně řadou klimatologů označováno jako hranice katastrofy, jejíž překročení významně zvyšuje riziko destabilizace klimatického systému. Pacifické státy hranici oteplení o dva stupně označují přímo za „hranici genocidy“ – řada ostrovních zemí a pobřežních oblastí se potápí již dnes, růst hladiny oceánů se přitom zrychluje a vymaže z mapy celé státy. IPCC prozkoumává řadu možností dalšího vývoje a je přitom opakovaně zdrženlivý a konzervativní v informování o možných rizicích. Můžeme tedy očekávat, že situace je ještě horší než už tak alarmující zjištění. Nedávno zveřejněný výzkum například ukázal, že tání permafrostu v Kanadě již překračuje hodnoty, které byly očekávány pro rok 2090.

Většina klimatologů nevěří, že jsme schopni zůstat pod hranicí 1,5 stupně. Velká část nevěří ani v reálnost udržení oteplení o dva stupně. To je přitom hranice katastrofálních dopadů na lidské životy. Nyní směřujeme k oteplení o 4 až 5, možná i 8 stupňů Celsia do konce století. Taková úroveň oteplení ovšem přinese tak dalekosáhlé změny, že se fakticky nedá smysluplně předvídat rozsah škod. Většina vědců si myslí, že současná podoba organizované společnosti je v takových podmínkách prakticky vyloučená. Jinými slovy: míříme k rozsáhlému společenskému kolapsu. Rok 2100 je v očích dnešních dospělých stále daleko, pro děti však už tak vzdálený není. Sociální kolaps ale může přijít mnohem dřív.

Scénář 2050

Australský think-tank Breakthrough nedávno prozkoumal méně pravděpodobné, ale stále poměrně reálné scénáře. Ty ukazují, že bez radikálního omezení emisí můžeme katastrofické úrovně oteplení dosáhnout již během třiceti let. V takovém případě by v roce 2050 oteplení mohlo být až o tři stupně. To může odstartovat další zpětné vazby zemského systému. Rozpad arktických ledovců může nastat už pod hranicí oteplení o 1,5 stupně. A rozpad Grónského ledového štítu se může vyskytovat pod dvěma stupni oteplení. Masivní uvolňování skleníkových plynů z tajícího arktického permafrostu začne při 2,5 stupně. A stejné oteplení může způsobit kolaps vysychajícího Amazonského pralesa. V takovou chvíli by byla odstartována řetězová reakce, kterou už není v lidských silách zastavit. Viděli bychom hořící pralesy, metan unikající z permafrostu, kolabující život v oceánech. Potom už by nepomohlo, ani kdyby celý svět okamžitě přestal vypouštět emise nebo je dokonce z atmosféry odčerpával. Namísto toho ale lidstvo zřejmě bude svou činností nadále přidávat další uhlík do atmosféry. Nastoupí tak cestu divokých, nelineárních až skokových změn, které jsou zcela mimo lidskou kontrolu.

Takový svět by nebyl k žití. Až 35 procent zemské rozlohy, na níž dnes žije více než polovina populace, by po 20 dní v roce přinášelo smrtelné teplotní podmínky. Destabilizace tryskového proudění a polárního víru by mohla narušit asijské a západoafrické monzunové cykly a s táním Arktidy a Grónska rapidně zpomalit oceánské proudy včetně Golfského. Zatímco by se energie akumulovala v Jižním oceánu, západní a severní Evropa by trpěla dočasným ochlazením, které by zhoršilo úrodu. Severní Amerika by pak byla ničena hurikány, požáry, suchy a záplavami. Letní monzuny v Číně, zásadní pro její zemědělství, by mohly selhat. Více než 30 procentům zemské plochy by hrozilo vyschnutí. Z oblastí v jižní Africe, jižním Středomoří, západní Asii, na Středním východě, ve vnitrozemí Austrálie a na jihozápadu Spojených států by se patrně staly pouště.

Neobyvatelná Země

Další temné scénáře prozkoumal David Wallace-Wells v článku Neobyvatelná Země, na který navázala stejnojmenná kniha. Lidé, stejně jako všichni savci, životně potřebují chlazení. Nejsme schopni žít v prostředí s příliš vysokou teplotou. A právě oblasti s vysokou teplotou budou narůstat, a to navíc hlavně tam, kde je vysoká vlhkost, která problém jen zhoršuje. Na mnoha místech světa včetně Evropy bude brzy životně nebezpečné prostě jenom být v létě venku. V roce 2003 zabila vlna veder dva tisíce lidí za den. Taková vedra se mohou stát evropskou normou již kolem roku 2050.

A pak je tu riziko existence neznámých nemocí. Roztávající permafrost v sobě může po miliony let konzervovat viry a bakterie. Teoreticky je tak možné, že aktivuje nemoci, které lidstvo během své evoluční historie vůbec nepotkalo. Prudce měnící se klima také může rozšířit epidemie do oblastí, v nichž dříve nebyly. Ostatně borelióza bývá označována za jednu z prvních nemocí globálního oteplování. Komár přenášející viry zika a dengue se teď objevuje i na Moravě.

Určitá hladina oxidu uhličitého v atmosféře snižuje schopnost lidí soustředit se. Pokud budeme pokračovat v nastoupeném tempu a radikálně neproměníme ekonomiku, mohli bychom hranice takové koncentrace oxidu uhličitého dosáhnout ještě před rokem 2100. V takovém případě by se naše schopnost soustředění mohla snížit až o 20 procent. Co by to v dlouhodobém horizontu znamenalo pro lidské zdraví, je těžké odhadnout. Už dnešní koncentrace je vyšší, než jakou kdy lidský druh zažil. Naposledy byla takto vysoká koncentrace oxidu uhličitého před miliony let.

Odborník na udržitelný rozvoj Jem Bendell způsobil minulý rok poprask vydáním článku Deep Adaptation: A Map for Navigating Climate Tragedy. V podstatě v něm tvrdí, že udržitelný rozvoj – tedy obor, ve kterém byl aktivní po celý život – dnes již není možný. Po zevrubné analýze aktuálního vědeckého mainstreamu Bendell dochází k názoru, že zesilující zpětné vazby zemského systému jsou již v chodu a lidská civilizace je nemůže zastavit. Globální sociální kolaps je podle autora v blízké budoucnosti nevyhnutelný. Tato pozice sice mezi vědci představuje extrém, nicméně je bohužel celkem solidně podložená současnými vědeckými poznatky. Pokud si podle Bendella přicházející krizi nepřipustíme, nebudeme schopní podstatu aktuálního problému nahlédnout a adekvátně jednat.

40 tisíc let stará hlava vlka, která byla nalezena v sibiřském permafrostu. Dochovat se mohly i neznámé bakterie a viry. Foto Albert Protopopov

Uhlíková demokracie

David Wallace-Wells se ptá, co se stane s naší kolektivní imaginací založenou na neustálém růstu a pokroku při dalekosáhlém civilizačním a ekosystémovém kolapsu. Přijde dystopická forma fukuyamovského „konce historie“? Bendellův projekt Deep Adaptation se zase snaží opustit chápání lineárního jednosměrného pokroku a přeorientovat náš vztah k budoucnosti prostřednictvím triády „odolnost, opuštění, obnovení“. Obrací nás od představy „nekonečného“ času modernity zpět k cykličnosti života a uvědomění si možného konce. Podle Bendella musíme začít s přípravnými pracemi na přicházející šoky: zvyšovat svoji odolnost, diverzifikovat strategické funkce státu a hospodářství. Vzhledem k tomu, že při krizi můžeme očekávat rozpad globálních obchodních řetězců, musíme se zaměřit na soběstačnost ve strategických aspektech. Připravit se na to, že některé aspekty života budeme muset opustit. Stanovit si, co je pro nás důležité, a co naopak můžeme postrádat.

Jinými slovy, oba autoři rozpracovávají scénář šoku, který zpochybní základy, na nichž budujeme jak svoji identitu, tak politické a ekonomické teorie. Prudké a náhlé změny klimatického systému zpochybňují celý moderní koncept pokroku, který si se sebou západní civilizace nesou minimálně od dob osvícenství. Řada teoretiků detailně popsala, že projekt moderní západní demokracie umožnilo uvolnění obrovského množství energie uložené v zásobách fosilních paliv. Timothy Mitchell v jedné z nejpronikavějších analýz vztahu demokracie a fosilního průmyslu proto popsal naše uspořádání jako „uhlíkovou demokracii“. Akutní nutnost snižování spotřeby fosilních paliv nás tak uvrhá do politicko-ekonomické transformace, která nás zasahuje hlouběji, než si chceme připustit.

Dochází přitom ke „konvergenci krizí“ environmentálních, energetických a politických, jak ukazují i analýzy Nafeeze Ahmeda. Podle toho je boom těžby nekonvenčních paliv známkou probíhajícího „peak oilu“. Zásob fosilních paliv je totiž enormní množství, mění se však jejich kvalita a s ní související ekonomičnost provozu. Poměr množství energie, kterou musíte vložit do těžby, a získané energie setrvale klesá. Obtíže spojené s těžbou a zpracováním horších zásob ropy, má tak podle autora nečekané důsledky po celém světě – od růstu nacionalistických hnutí přes kolaps Venezuely až po brexit.

Chápání klimatu jako dynamického a potenciálně skokově se měnícího systému, který může dramaticky zesilovat i relativně malé změny, ale přináší i velmi praktické problémy. Jedním z nich je riziko pro jadernou energetiku, která bývá chápána jako jeden z důležitých spojenců proti klimatickému rozvratu. Problém je, že dopady klimatické krize s sebou nesou rizika, která byla v době projektování jaderných elektráren neznámá. Pouze v USA je například ohroženo 13 jaderných elektráren stoupáním hladin oceánů, mnoho dalších je pak ohroženo záplavami. Náhlé a dalekosáhlé změny hydroklimatu navíc mohou ovlivnit množství dostupné vody pro chlazení reaktorů a růst teploty navíc může zabránit využívání vody k chlazení, jako se to stalo minulý rok ve Francii, kdy vlna veder vyřadila tři gigawatty výkonu. Jaderná energetika navíc pro své fungování potřebuje rozsáhlý a stabilní socio-technologický systém. Oteplení, ke kterému směřujeme, je však podle mínění vědců se současnou formou organizované civilizace nekompatibilní.

Co se stane, pokud se tento systém zhroutí, třeba kvůli nedostatku potravin nebo pod náporem občanské války? Dnešní jaderné elektrárny se dají uzavřít poměrně rychle, potíže ovšem máme s vyhořelým palivem. Vyhořelé jaderné palivo se totiž ještě samo dlouho ohřívá a musí se chladit vodou po dobu několika let. Pokud by přestal fungovat chladicí systém, voda se z chladicích bazénů odpaří, vyhořelé palivo se roztaví, začne hořet a bude produkovat toxický, radioaktivní mrak po tisíce let.

Stroj na sklízení bavlny. Foto David Nance/USDA ARS

Armády

Ozbrojené síly po celém světě zajímá, co klimatická krize znamená pro bezpečnost, jaká budou nová ohniska konfliktů a jak lze přírodní katastrofy využít při plánování vojenských kampaní. Pentagon považuje klimatickou krizi za jednu z největších bezpečnostních hrozeb. Kvůli masivním demografickým přesunům z oblastí, kde se nebude dát žít, očekává narušení vnitřní soudržnosti bohatších zemí, do nichž budou lidé směřovat. O klimatické změny se ale armády zajímají i z prozaičtějších důvodů – rostoucí hladina moří a hurikány totiž vážně ohrožují americké vojenské základny, a to včetně největší základny amerického námořnictva v Norfolku, která spravuje jaderné ponorky a letadlové lodě.

V době, kdy je lidská společnost planetárním činitelem a kdy její činnost směřuje k civilizační krizi, se stává adekvátní tržní kalkulace nemožnou a nakonec odměňuje nejvíc ty, kteří způsobují největší škody.

Pentagon se dostává do poměrně bizarního střetu s prezidentem Donaldem Trumpem, protože více než dvě třetiny amerických vojenských základen jsou ohroženy nějakou formou rizik spojených s klimatickou krizí a potenciálně je ohrožena i schopnost včasné jaderné reakce, která je pro rozvržení geopolitických sil zásadní. Trump nicméně odmítá alokovat zdroje na zabezpečení základen, protože na klimatické změny nevěří.

Proměňuje se také geopolitická mapa. Otevírání severní arktické cesty a zpřístupnění polárních nalezišť ropy přináší riziko konfliktu mezi největšími světovými hráči: USA (potažmo NATO), Ruskem a Čínou. Svět, který není schopen vyrobit dostatek potravy pro své obyvatele, je náchylnější k riziku ozbrojených konfliktů. Koneckonců zmiňovanou analýzu Breakthrough Institute podpořil a předmluvou opatřil bývalý náčelník Australských ozbrojených sil, který varuje před riziky válečných konfliktů s potenciální eskalací k jadernému střetu.

Zatopená letecká základna Offutt po záplavách v Nebrasce, kde sídlí strategické velení americké armády. Foto US Air Force

Farma monster

Klimatická krize je ovšem pouze jednou z řady environmentálních krizí, které se protínají a v blízké budoucnosti budou eskalovat. Přední systémový ekolog Johan Rockström pracuje s kolegy na kvantifikaci „planetárních hranic“. Společně se snaží v planetárním systému určovat body zlomu, v nichž by se zvrhnul do nečekaného, pro lidi nebezpečného režimu fungování. Identifikuje přitom devět hlavních oblastí globálního ekosystému, které je třeba monitorovat. Ještě závažnější než samotná klimatická krize je podle něj rozpad biodiverzity a genetické rozmanitosti a také změna planetárních geochemických toků (především fosforu a dusíku, tedy prvků hojně používaných v zemědělství). V těchto případech jsme podle Rockströma hranici vysoce rizikového chování už překročili. Dva indikátory ovšem stále nejsou kvantifikované (a je otázka, zda někdy budou): znečištění chemickými látkami a působení atmosférických aerosolů. Lidstvo totiž vyrábí miliony nových sloučenin, které se předtím nikdy na Zemi nevyskytovaly. A řadu z nich používáme bez adekvátního prozkoumání jejich dopadů na ekosystémy.

Nejvíce alarmující je ale rozpad biodiverzity, tedy rozpad sítě bohatých ekosystémových vztahů. Ten dokládá třeba dramatický úbytek hmyzu, který je obecně indikátorem integrity a odolnosti ekosystému. Jeho populace přitom už pár dekád kolabují po celé Evropě, včetně České republiky. Problém úzce souvisí s naším vztahem k ekosystémům. Jednoduchá představa, že zemědělci zkrátka „pěstují jídlo“, neodpovídá skutečnému a mnohem složitějšímu vztahu mezi civilizací a ekosystémem. Průmyslové zemědělství ve velkém měřítku spotřebovává materiály akumulované zemským biosystémem. Centimetr půdy vzniká sta i tisíce let, fosilní paliva pak miliony let.

Jedním ze zdrojů emisí uhlíku je také postupné znehodnocování a destrukce živých, na organickou hmotu (a tedy uhlík) bohatých půdních ekosystémů. Ty fungují jako výkonná továrna, v níž půdní ekosystém mikrobů, hub a vyšších organismů přeměňuje sluneční energii, vodu, oxid uhličitý a dusík z atmosféry a mikrobiální aktivitou zpřístupněné minerální sloučeniny na potravu v podobě organické hmoty rostlin a živočichů. Praktiky intenzivního zemědělství ovšem tyto po tisíce let přirozeně budované ekosystémové vazby ničí. Samotný ekosystém je tak postupně spotřebováván a znehodnocován, což vede k jeho nízké produktivitě, nízké kapacitě shromažďovat a zachytávat vodu. Takovéto hospodaření můžeme však provozovat pouze po omezenou dobu. Narážíme totiž na ekosystémové limity, které nám to dále neumožní. Na takové limity jsme ostatně narazili už mnohokrát, ale revoluce v technologiích, v dopravě, v kolonizaci nových území, případně ve změně využití ekosystému nám je umožnily dočasně překonat.

Produkční ekosystémy můžeme dále zintenzivňovat a pomocí technologií je nadále odpojovat od jejich vztahu k celkovému zemskému ekosystému. Můžeme používat skleníky, závlahy, umělé osvětlení, topení a chlazení, umělou výživu, hydroponii, integrované akvaponické systémy a podobně. Přesto budeme na funkcích celkového, otevřeného zemského ekosystému nadále životně závislí. Můžeme sice kácet lesy, abychom vytvořili více pastvin či orné půdy, můžeme lovit hlouběji v mořích, můžeme efektivněji využívat vyprodukované potraviny a zlepšit jejich logistiku, často však tyto postupy nerespektují přirozenou schopnost sebeobnovy ekosystémů a nejsou založeny na vědeckých poznatcích o fungování biosystému. Degradují tak ekosystém samotný a nejsou slučitelné s naším dalším působením na Zemi.

Antropolog Bob Kuřík analyzuje ve své eseji Farma monster to, jak geneticky, ale i prostorově vytváříme homogenní velké celky, které jsou výhodné pro management a hierarchické struktury korporací. Tím ale vytváříme monolity náchylné k plošnému kolapsu. Genetické rezervy základních plodin jsou dnes extrémně jednotvárné. Pokud se však celý zemský systém rychle změní v důsledku prudké změny klimatu nebo rozšíření nového typu škůdce, nemoci, plísně či viru, je takový systém velmi náchylný k rozpadu, protože mu chybí vnitřní odolnost. Názorný příklad můžete vidět právě na kolapsu našich lesů, kde lesníci odhadují škody v blízké budoucnosti na 500 miliard. Prakticky ze dne na den nám po celé republice lesy kolabují. Co se stane, když něco podobného ve velkém postihne produkci potravin? Prozatím se kolapsy úrody v jedné části dařilo kompenzovat úrodou v jiné části světa. Ale i tak napomohly otřesy cen potravin ke kolapsu celých států, jako jsme to viděli během revolucí arabského jara. A co když se kolapsy úrody zkombinují? Plantáže intenzivního zemědělství vytvářejí z pohledu investované lidské práce vysoce výkonný systém, jeho jednotvárnost však vede ke vzniku specifických linií křehkosti. Talíř se nerozbíjí postupně. Rozlomí se najednou. A stejně tak naše lesy při nárazu klimatické krize.

Je zřejmě, že pokud rychle a radikálně nezměníme svůj styl života a globální ekonomiku, budou se věci rychle dostávat mimo oblast lidské kontroly, což bude mít devastující dopady na naše životy. V tom případě se dají očekávat i zoufalé pokusy zvrátit klimatický režim. V současnosti existuje řada teoretických přístupů, jak potenciálně měnit zemské klima. Jedná se především o rozptýlení síry v horních vrstvách atmosféry, kde zformuje kyselinu sírovou a odstíní část slunečního záření, a o umělé „hnojení“ oceánů. Dopady těchto metod jsou ale neznámé a potenciální nezamýšlené důsledky mohou být devastující. Zároveň jsou ale relativně technologicky a ekonomicky nenáročné a případně mohou být v zoufalé situaci použity jak státy, tak nestátními aktéry. Před několika lety byl například kalifornský byznysmen Russ George přichycen při svévolném vypouštění více než 110 tun síranu železnatého do oceánu v rámci ilegálního experimentu, který měl povzbudit růst planktonu a tím odčerpávat oxid uhličitý z atmosféry.

Automatická dojička pro kravíny s více než pěti sty krav. Foto DairyProQ

Poslední generace holocénu

Starý svět skončil. Je konec. Nyní jsme na neznámém teritoriu a dále určujeme budoucnost Země sami. Jsme poslední generací holocénu. Sociální systém se stává geologickou silou a probouzí doposud dřímající Zemi. Přední stratigraf Jan Zalasiewicz shrnuje, že Zemí je na jedné planetě víc a každá se chová trochu jinak. Lidská civilizace vyrostla v náručí klidné Země se stabilním klimatem, jemně oscilujícím v pásmu jednoho stupně. Tahle Země tu ale s námi už není. Během „velkého zrychlení“ se lidé stali geologickými činiteli schopnými definovat budoucnost planety na miliony let dopředu. Přední vědci jsou přesvědčeni, že lidská aktivita ukončila klimatickou dynamiku celých čtvrtohor, které definovalo střídání dob ledových a meziledových.

Varovným signálem by pro nás mělo být, že čtyři z pěti velkých vymírání života v historii Země nějakým způsobem souvisela se změnou klimatu. Před 252 miliony let následovalo silné oteplení po masivních sopečných erupcích, které spálily ložiska uhlí na dnešní Sibiři. Tehdy vyhynulo 96 procent mořského a 70 procent suchozemského života. I tak bylo ale tehdejší tempo oteplování nejspíš výrazně pomalejší než dnes, kdy se globální teplota klimatu může navýšit o jeden stupeň de facto během několika desítek let.

Stále však máme alespoň teoretickou možnost se katastrofickým dopadům vyhnout, případně je zmírnit. Máme ještě šanci udržet hranici oteplení někde kolem dvou stupňů, a nevstoupit tak do nejhoršího scénáře. Jistotu ale rozhodně nemáme, protože ani oteplení o pouhý 1,5 stupně nám nezajistí, že „neodpálíme“ zpětné vazby kolabujících lesů, umírajících oceánů, ale také třeba metanovou „bombu“ permafrostu a zatím zmrzlých metan-hydrátů v šelfových mořích Arktidy. V posledních letech prudce rostoucí koncentrace metanu v atmosféře posiluje obavy, že už je možná pozdě a jsme na cestě k rapidním změnám. Podle některých hlasů už první kostka planetárního domina padla. Ale možná se mýlí, možná máme štěstí a body zlomu jsou ve skutečnosti výše, než si řada vědců myslí. Výše než do dvou stupňů ale téměř jistě nejsou. Jinými slovy, kdyby byla civilizace dům, nikdo vám ho dnes už nepojistí.

Fosilní paliva musí zůstat pod zemí

Úrovně dvou stupňů ještě můžeme teoreticky dosáhnout. Ale vyžadovalo by to bezprecedentní globální transformaci v rozmezí několika málo let a masivní odčerpávání oxidu uhličitého z atmosféry prostřednictvím technologie, která ještě v potřebném rozsahu neexistuje. Jednalo by se patrně o nejambicióznější projekt v historii. Takovému řešení se ale budou zuby nehty bránit nejmocnější lidé světa. Stále totiž máme miliardy tun fosilních rezerv: v ropě, nasycených ropných píscích, uhlí, plynu a sedimentech různého druhu. Pouze ve známých ropných nalezištích je při aktuálních cenách 62 dolarů za barel ukryto bohatství v hodnotě 107 bilionů dolarů. To je více než kombinace HDP všech zemí světa, který činí zhruba 80 bilionů dolarů. Pokud mají mít naše děti šanci na snesitelný život, nesmíme tyto zásoby vytěžit. Ale přesně to chtějí fosilní korporace udělat, když plánují investovat 4,9 bilionu dolarů do ropné infrastruktury a průzkumu nových nalezišť. Jen od přijetí Pařížské dohody už hlavní ropní giganti investovali přes miliardu dolarů na lobbing za oddálení řešení klimatické krize.

O tom, že emise z lidské průmyslové civilizace oteplují atmosféru, se hovoří již více než sto let. Koncem šedesátých let oceánolog Roger Revelle varoval amerického prezidenta, že lidstvo provádí gigantický planetární experiment bez jakékoliv kontroly. Dopady byly již koncem osmdesátých let tak zřejmé, že se po svědectví klimatologa Jamesa Hansena z NASA v americkém Senátu ustanovil Mezivládní panel pro změnu klimatu. Ještě na začátku devadesátých let spojovala mobilizace proti existenční krizi pravici i levici. Margaret Thatcherová vyhlašovala boj proti globálnímu oteplování, George Bush starší vyhlásil, že proti skleníkovému efektu se postaví „White House effect“. Devadesátá léta přinesla začátek mezinárodního vyjednávání, přípravy na globální reakci lidstva. Byla to doba ještě stále poměrně stabilního klimatu, a byl tak ideální čas na provedení dalekosáhlé, ale v kontextu probíhajících změn moderní společnosti poměrně klidné ekonomické transformace. Tehdy možná stačilo zavést daň z emisí oxidu uhličitého, představit dlouhodobý plán na její postupné zvyšování a tržní síly by se o transformaci postaraly samy. Ale byl tu jeden hráč, kterému to zrovna nehrálo do karet.

Čím reálnější a aktuálnější ohrožení pro lidskou civilizaci oteplování znamenalo, tím jasnější bylo, že boj proti klimatické změně bude pro fosilní průmysl znamenat velké nepříjemnosti. Jaká je logická společenská odpověď na průmysl, který ničí naši kolektivní budoucnost? Regulace? Zdanění? Vyvlastnění? Všechno dohromady?

Počátek devadesátých let, nejvhodnější možný čas pro globální transformaci k bezemisní společnosti, přinesl jednu masovou mobilizaci. Mezinárodní společenství tehdy odsouhlasilo Montrealský protokol, který reguloval užívání chemikálií ničících ozónovou vrstvu. Ani v tomto případě nešlo o jednoduchý boj. Chemický průmysl se snažil lobbovat za cestu „individuální adaptace“, kdy se místo regulace výroby freonů budou lidé mazat krémy, nosit čepice a sluneční brýle. Podle této logiky by rakovina způsobená zvýšeným UV zářením znamenala projev individuální nezodpovědnosti. Podobné návrhy ale tehdy působily absurdně. Průmysl výroby freonů neměl dostatečnou sociální moc, aby ve svůj prospěch ovlivnil veřejné mínění a Montrealskému protokolu se mu nepodařilo zabránit.

Je důležité si uvědomit, že se nejedná o vědecký problém – zásadní aspekty klimatické krize jsou vědě jasné už desítky let. Jedná se o problém politický, o problém společenského uspořádání.

Uhelný a ropný průmysl je ale v jiné pozici. Rozvoj industriální civilizace totiž stojí na využívání enormního množství energie z fosilních zdrojů. Vytvoření nekontrolovatelných, oligarchických struktur tak dalo PR ofenzivě ropného průmyslu jiný rozměr. Do hry se zapojily nejvlivnější think tanky západního světa jako Heartland Institute nebo Cato Institute, financované ropnými konglomeráty typu Koch Brothers nebo ExxonMobile. V devadesátých letech se tak začaly formovat nátlakové skupiny fosilního průmyslu kryté názvy jako Global Climate Coalition nebo The Advancement of Sound Science Coalition. Vzniknul celý systém paralelních výzkumných center, vědeckých studií, odborníků a fake grass-roots kampaní. Ropný průmysl využil osvědčenou PR strategii tabákového průmyslu, který po padesát let zakrýval vědecké poznatky o souvislosti mezi kouřením a rakovinou plic s vynaložením obrovského a koordinovaného úsilí. Při vyšetřování dezinformační tabákové mašinérie procházeli vyšetřovatelé interní korespondenci tabákových koncernů a objevili zajímavé propojení mezi fosilním, chemickým a tabákovým průmyslem. Fosilní průmysl používal později nejen stejnou taktiku, ale i stejné lidi a stejné organizace k tomu, aby popíral změny klimatu. Kontroverze se vyostřila natolik, že řada akademických institucí včetně Royal Society otevřeně vyzvala ropné korporace, ať přestanou financovat dezinformační hnutí. Fungování dezinformačního hnutí napříč různými průmysly detailně popsala americká historička vědy Naomi Oreskes ve své knize Obchodníci s pochybnostmi.

Fosilní průmysl má ale na kontě i podstatně brutálnější formy nátlaku – od spolupráce s diktátorskými režimy po podporu paramilitárních jednotek vraždících a mučících environmentální aktivisty. Nejznámějším případem je zavraždění nigerijského spisovatele a aktivisty Kena Saro-Wiwy a osmi jeho přátel, kteří protestovali proti ničení životního prostředí a ekonomického plundrování země kmene Ogoni. Po úspěšné občanské kampani byla oblast dobyta západem podporovanou vojenskou juntou, která Saro-Wiwu ve vykonstruovaném procesu popravila. Naleziště ropy, potažmo dalších bohatých nerostných nalezišť, vystavuje státy tlaku kořistnické globální elity často. Máme pro to výstižný termín „prokletí zdrojů“. V případě nestabilních nebo slabých států může toto prokletí vést k explozi násilí, nástupu autoritářství a diktatur.

Příklad PR kampaně think tanku Heartland Institute, jehož „policy expertem“ je i Václav Klaus. Fotka amerického teroristy Teda „Unabombera“ Kaczynského s nápisem „Stále věřím v globální oteplování. A co ty?“ Foto The Video Catalyst Project

Politika ve vleku oligarchie

Klimatická krize není pouze problém geofyzikální, ale především politický a sociální. Právě sociální nerovnost a extrémní koncentrace ekonomické moci v rukou velmi úzké elity dává mocným potřebnou „páku“ k tomu blokovat nutná řešení. Jen extrémní koncentrace moci umožňuje uvést do pohybu koordinované dezinformační hnutí, které je celosvětově aktivní a podporuje stovky organizací a dezinformačních profesionálů.

Z uvedených katastrofických vyhlídek se přitom může zdát, že by krize měla mobilizovat všechny – dokonce i fosilní korporace. Známý teoretik Douglas Rushkoff minulý rok publikoval článek o své konverzaci s nejbohatšími lidmi světa. Na přednášce o budoucnosti technologií několik hodin odpovídal světovým elitám na otázky, které se točily kolem jediného tématu: jak si udržet kontrolu a bohatství po klimatickém kolapsu. Později si uvědomil, že právě tohle pro jeho publikum přednáška o budoucnosti technologie znamenala: jak díky ní utéct před osudem, který čeká zbytek lidstva. Miliardáři si staví své apokalyptické hrady v Kanadě a na Novém Zélandu, a vytvářejí si záchranné oblasti pro případ klimatického rozpadu. Koneckonců i u nás jsme mohli takový projekt vidět. Angažovala se v něm exmanželka uhlobarona a miliardáře Pavla Tykače.

Svět plný nebezpečí, v němž bude jeden klimatický extrém střídat druhý, bude zcela závislý na technologiích. Za vše, co bylo dříve zdarma, se bude muset platit – za klimatizaci, vakcíny proti nemocem, za závlahové systémy nebo velké skleníky, geneticky upravené potraviny, které vydrží nové podmínky, za vodu. Z určitého hlediska půjde o triumfální vítězství kapitalismu. Klimatická krize ale na druhou stranu představuje gigantické selhání trhu, obří externalitu, která není žádným relevantním způsobem zahrnutá do ceny.

Systém ohodnocení, který rozhýbává naši ekonomiku, nefunguje správně. Pro rozhodování nám nedává správné informace. „Tržní“ přístupy tak z hlediska celku zcela kolabují, přitom ale vytvářejí základnu pro nejziskovější průmysl dneška. Ludwig von Mises kdysi svou drtivou kritikou „nemožnosti kalkulace za socialismu“ přinesl principiální argument proti centrálnímu plánování socialistických ekonomik. Dnes je ovšem zřejmé, že podobný argument můžeme použít i proti kapitalismu, který do svých kalkulací nezahrnuje komplexitu dopadů na ekosystémy a náklady vyplývající z masivní ekologické destrukce. V době, kdy je lidská společnost planetárním činitelem a kdy její činnost směřuje k civilizační krizi, se stává adekvátní tržní kalkulace nemožnou a nakonec odměňuje nejvíc ty, kteří způsobují největší škody. Ropné korporace za náklady způsobené svou činností platit nemusí. Platíme je my – svým zdravím, majetky a na mnoha místech světa bohužel i životy. Spalování fosilních paliv nás dovedlo na hranici globální katastrofy.

A jaké jsou nejziskovější firmy roku 2018? Tři ze sedmi nejziskovějších firem jsou ropné korporace. Absolutní jedničkou je saúdský státní ropný gigant Saudi Aramco se ziskem 111 miliard dolarů.

Budoucnost? Velké skleníkové farmy s hydroponií vypěstují jídlo i v poušti. Foto PMCARRENO/Shutterstock

Popření, nebo odvaha

Většina scénářů předvídá, že se v roce 2050 protne celá řada jednotlivých environmentálních krizí. Moje dcera bude slavit 31 let. Podle některých předpovědí můžeme kolaps očekávat ještě dřív. Co v takové situaci znamená být člověkem? Jaká je naše zodpovědnost? Jak unést tíhu něčeho takového? Potkávám se s jedinci, kteří se posmívají lidem trpícím environmentální úzkostí. Jak může někdo z tak abstraktní věci, jako je životní prostředí, dělat takové drama? Je to snad nová forma zahálky, potřebují si vymýšlet nové problémy? Myslím, že podobným bolestivým procesem si musí projít každý, komu dojde, jak se věci mají. A myslím, že to dříve nebo později dojde skutečně všem.

Popravdě nevěřím, že někdo, komu se strachem nekroutí střeva, skutečně chápe rozsah celého problému. Existuje řada únikových strategií. Jednou z odpovědí je popření: vědci jsou zkorumpovaní, chtějí granty; oteplovalo se vždycky; je to propaganda výrobců solárních elektráren nebo zelených liberálů; kdyby byl problém tak obrovský, už by ho určitě spousta lidí řešila atd. Existuje celá škála argumentů, které sice nemíří k jádru problému, ale poskytují nám uklidnění a umožňují nám téma neřešit. Slyšel jsem takových výmluv už stovky a ještě jich určitě mnoho uslyším. Jsou mi důvěrně známé. Dlouho jsem takto získával klid taky. Jenže starý svět skončil a my jsme v situaci, kdy ještě můžeme zabránit nejhoršímu. Jedná se o téma, které definuje naší generaci a podle něhož nás bude hodnotit historie. Jednoho dne budeme muset skládat účty. A ne jen tak ledaskomu – budeme je skládat svým dětem, a příležitostí zajistit jim svět, v němž by se dalo žít, rychle ubývá.

Klimatická krize je jenom jednou z tváří globálního ekologického rozpadu způsobeného lidskou činností. Měli jsme dost vědění, technologií a času na to, abychom svět postupně přetvořili v dlouhodobém transformačním programu. Ale vhodný čas jednat jsme propásli – i vinou koordinované dezinformační kampaně globálních elit, které se nechtěly vzdát svých zisků a prostě nás hodily přes palubu. Za třicet let, od konce osmdesátých let, kdy byl svět připraven jednat, jsme místo snižování emisí přidali do ovzduší stejné množství škodlivin jako od samotného začátku industriální revoluce. Teď sedíme v rozjetém vlaku – s politickou reprezentací paralyzovanou ropnou oligarchií a s veřejností, která je demobilizovaná, masírovaná informační válkou a která se realizuje ve stále vzrůstající materiální spotřebě. Pokud chceme mít alespoň teoretickou šanci vyhnout se překročení hranice katastrofálního oteplování, musí nejpozději příští rok začít emise skleníkových plynů klesat. Letos přitom směřujeme k dalšímu rekordnímu růstu.

Je důležité si uvědomit, že se nejedná o vědecký problém. Důležité aspekty klimatické krize jsou vědě jasné už desítky let. Nejedná se o ekonomický problém. Je totiž celkem jasné, že civilizační kolaps podobného rozsahu by lidstvo vyšel mnohem dráž než sebevětší investice, která by mu mohla zabránit. Nejedná se ani o technologický problém. Máme alternativní technologie pro všechny činnosti způsobující emise skleníkových plynů.

Jedná se o problém politický, o problém společenského uspořádání. A problém imaginace. Představit si jiný svět než ten, který nás vede do záhuby, si ani nedokážeme. A je to problém odvahy podívat se zpříma na nebezpečí v celé jeho obludnosti. Až v sobě najdeme odvahu uvědomit si, že dnes neexistuje nikdo, kdo by měl řešení, potom v sobě možná najdeme to, co nás navzájem spojuje. A společně objevíme cestu ven.

P. S.

Tento článek můžete brát jako pozvánku na Klimakemp, který proběhne na přelomu června a července, ve snaze zahájit tolik potřebnou radikální transformaci české ekonomiky, a na přípravu globální klimatické stávky, kterou svolali přední světoví intelektuálové na 20. září 2019.

Autor je sociolog.

Text vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.

NFC / GooglePay on LineageOS A300

I need to enable / install Magisk root
1) on phone download one of "Magisk Manager" APK's – https://www.apkmirror.com/?post_type=app_release&searchtype=apk&s=magisk
2) in security settings enable installing apps from unkown sources and install it
3) run it, select to download Magisk (zip file), see where it is downloaded
4) reboot phone, hold Up + Button to get into TWRP
5) install zip file, clear cache, reboot, wait for longer time to boot
Then run Magisk, click Verify, confirm download proprietary SafeNetApi to do that
In menu / Magisk hide – hide for all Google apps.
if not working, then in Magisk Manager go to:
settings / modules downloads
Get "MagiskHide Props Config , Busybox, and reboot
Even if check of SafetyNet "ctsProfile" is false the GoogleWallet may run.

Pomůžu ti zažít slast | Peníze.cz

https://www.penize.cz/zdravotnictvi/334960-pomuzu-ti-zazit-slast

Pomůžu ti zažít slast

Vyrostli v ústavu, kde je za projevy sexuality trestali a tlumili léky. Nebo jsou na vozíku a nedaří se jim najít vztah. I lidé s postižením ale potřebují sexuální prožitky. Odemykáme text Petry Dlouhé, nominovaný na Novinářskou cenu 2018.

Zdroj: https://www.penize.cz/zdravotnictvi/334960-pomuzu-ti-zazit-slast

Petrovi je čtyřicet šest, žije na vesnici, kousek od Kroměříže. Na vozíku je od dětství. „Nebylo to vrozenou nemocí ani následkem úrazu, ale chybou lékařů při porodu. Netušili, že jsme v maminčině břichu dva. Napřed přišla na svět sestra a až po nějaké době zjistili, že tam jsem ještě já. Spěchali, aby mě dostali ven, kolem krku se mi zamotala pupeční šňůra a trochu mě přiškrtili. Tím se mi poškodil mozek, v celém těle mám svalové křeče, neudržím rovnováhu.“

Vždycky toužil po vztahu. „Chtěl jsem taky poznat, jaké to je, mít u sebe krásnou ženu, které bych se mohl dotýkat, hladit ji, konečně zažít trochu erotiky, jako to zažívají zdraví lidé.“ Partnerku si ale nikdy nenašel.

Když v Česku před třemi lety začalo pracovat pět sexuálních asistentek speciálně vyškolených pro práci s hendikepovanými, neváhal. Asistentka ho navštěvuje jednou měsíčně. „Umožňuje mi prožívat krásné chvíle a můžu si s ní taky o čemkoli popovídat. Přinesla mi aspoň trochu radosti. Nevěřil bych tomu, ale opravdu zlepšila kvalitu mého života. Cítím se fyzicky a hlavně psychicky mnohem líp.“

Boření hrází

O sexualitě lidí s hendikepem panuje spousta mýtů. „Buď že jsou úplně asexuální a sexuální prožitky nepotřebují, nebo že jsou naopak hypersexuální. Pravda není ani jedno,“ je přesvědčená terapeutka a spoluzakladatelka spolku Freya Lucie Šídová, která stála u zrodu sexuální asistence v Česku. Vedla organizaci Rozkoš bez rizika, která v roce 2015 v průlomovém projektu Právo na sex vyškolila prvních pět profesionálek. Zkušenosti čerpala hlavně z Německa a Švýcarska.

Každá z adeptek vyplnila dotazník a prošla podrobným pohovorem. „Podstatné bylo, aby je nemotivovaly jen peníze, aby pro ně ta práce měla přesah. A aby měly vyřešenou vlastní sexualitu. Vybírali jsme z žen, které jsme znali a věřili jim.“ Většina měla zkušenosti s poskytováním placeného sexu, další se věnovaly tantře a masážím. Všechny už někdy pracovaly s člověkem s hendikepem. Dnes v sexbyznysu nepůsobí ani jedna.

Začátky byly krušné. „Ta služba byla nová a kontroverzní. Čelili jsme tlaku společnosti, která čekala na každou chybu.“ Na podzim 2015 Ministerstvo vnitra konečně vydává posudek, že je projekt v souladu s trestním právem, sexuální asistentky můžou projít kurzem a pustit se do práce. Jen pozor na paragraf kuplířství.

Asistentky pracují samy na sebe, na živnosťák. Know-how a rady jim poskytuje spolek Freya. Některé nabízejí jen poradenství, masáže, nácvik masturbace a společné používání erotických pomůcek, jiné neodmítnou ani pohlavní styk. Etický kodex, při zachování vzájemného respektu, žádnou praktiku nevylučuje.

Uspokojit na maximum

„Jsem blondýnka plných tvarů, s velkými prsy,“ představuje se klientům osmatřicetiletá Diana Lovecká. Pracuje u klientů doma, v ústavech i hotelech. Nejprve si s každým sedne a popovídá o jeho představách. „Nabízím společnou koupel, masáž, vzájemné doteky, použití sexuálních pomůcek a další příjemné zážitky, na kterých se shodneme. Mým cílem je vždy odcházet tak, aby byl klient maximálně spokojený a uspokojený.“

Každý měsíc tráví týden ve Velké Británii, kde pečuje o klienta po mrtvici. V Česku učí angličtinu. Zbytek času věnuje sexuální asistenci.

Vždycky se snaží nastudovat diagnózu, připravit se na každé setkání zvlášť. „Je snadné zajít za hranici. To musíme hlídat, asistence vždycky musí klientovi prospívat.“ S tělesně hendikepovaným nebývá složité se domluvit. „Popíše mi svou situaci, vysvětlí, co očekává.“ Třeba u Dianina nevidomého klienta probíhá všechno v jeho režii. Když je problém s řečí, pomáhají piktogramy a obrázky. „U klientů s mentálním postižením vedu asistenci já, snažím se z reakcí vypozorovat, co je jim příjemné, musím postupovat velmi pomalu, intuitivně.“ Největší výzvou pro Dianu zatím bylo posloužit muži, který nebyl schopný žádným způsobem komunikovat.

Jeden zákazník jí během asistence vykládá, co měl k obědu a že byl včera u koní. Jako by se vůbec nesoustředil na to, co probíhá. „Od jeho pečovatelky ale vím, že díky asistenci přestal obtěžovat spolubydlící v chráněném bydlení.“

Nejsem dítě

Na mentálně postižené se někdy díváme jako na věčné děti, u kterých je sex cosi nepatřičného. „I když vypadají nebo se chovají jako děti, sexualita se nezastavuje, vyvíjí se. Jejich pečovatelé si to někdy neuvědomují nebo to nechtějí vidět,“ říká Lucie Šídová.

Někteří se proto ukájejí nevhodně, masturbují na skupinových sezeních, sexuálně napadají ostatní nebo upadají do depresí, začnou nenávidět vlastní tělo. Podle Lucie pořád existují zařízení, kde se projevy sexuality trestají a tlumí léky. „Když jim pečovatel řekne Fuj, nedělej to, měl by je zároveň učit, jak a kde můžou své potřeby naplnit v soukromí, protože jim nikdy nikdo neřekl, jak je to správně.“ Někteří za celý život neviděli jiné nahé tělo než vlastní.

O jiné pečují rodiče, kteří si sexuální potřeby svého dítěte odmítají připustit. Nebo mu nedokážou dát prostor ukojit, po čem touží. Jsou ale i výjimky. „Volal mi starší pán a do telefonu plakal. Děkoval, že jsme tu službu zavedli, prý si vůbec nedovedeme představit, jaké to bylo, když musel sexualitu u svého autistického syna řešit sám,“ vzpomíná Lucie.

U lidí s fyzickým postižením, kterým se nedaří najít vztah, bývá potíž i v tom, že někdy zkrátka není v jejich silách, aby se uspokojili sami – třeba proto, že mají ochrnuté nebo pokroucené ruce. Jistě, můžou si zaplatit prostitutku, alespoň muži. Noční kluby sice na bezbariérové vstupy nemyslí, ale pořád zbývá eskort… Jenže než objevíte společnici, která je ochotná vyhovět i muži s postižením, hodněkrát slyšíte ne. A frustrace roste.

Musí to jít jinak

Sexuální potřeby a projevy hendikepovaných mají samozřejmě řadu zvláštností. U těch, kteří své tělo necítí, bývají erotogenní zónou ušní lalůčky, krk a hlava. Víc se zaměřují na představy. „Pro některé jsou důležité sadomasochistické praktiky. Bičování, svazování a větší tlak jim pomáhají tělo aspoň trochu zacítit,“ zmiňuje Lucie.

Pro někoho jsou alfou a omegou naplnění sexuálního života správné erotické pomůcky. „Učíme v kurzech zaměstnance zařízení, jak je klientům vybírat. Není vibrátor jako vibrátor.“ Muži s těžkým mentálním postižením někdy preferují anální oblast a dávají si do konečníku nevhodné předměty. „Pak je důležité vědět, že existuje anální kolík, dobře ho zvolit a naučit klienta o něj správně pečovat.“ Lidem s fyzickým postižením zase při sexu pomáhají s přírazy speciální sedátka a houpačky. Nic není předem ztracené.

A co ženy

Sexuální asistenci si můžou objednat i ženy, jenže po ní není poptávka – celkem pochopitelně, protože vyškolení muži zatím chybí. „Vím o dvou ženách, které službu využily. Jedna nám psala, že pro ni bylo velmi bezpečné otevírat téma sexuality se ženou,“ říká Lucie. Asistentka jí pomáhala hledat erotogenní místa pomocí vibračních vajíček a kroužků. Když žena s postižením nemá dostatečný cit nebo hybnost v rukách, bere asistentka její ruku do své a pomalu ji přikládá na ženina prsa a pohlavní orgány – pomáhá jí uvědomit si vlastní tělo, poprvé v životě se dotýkat sama sebe.

Mužských asistentů se hendikepované dámy dočkají snad už brzy. Freya chystá nábor, noví zájemci obou pohlaví by měli projít výcvikem do konce roku. „Hlásí se uchazeči z řad masérů, masérek, ale i zdravotní sestry nebo sociální pracovnice. Z toho máme radost,“ pochvaluje si Lucie. Cílem je, aby byla služba dostupná ve všech regionech.

Pozor, křehké

Ptám se Diany Lovecké, co je na její práci nejtěžší. „Nepouštět si příběhy klientů k sobě. Naučit se, že když od nich odjíždím, mé poslání končí. Setkávám se s různými osudy, tragédiemi. Musím to umět vypustit.“ Radši ale mluví o tom, co ji těší: „Když je asistence jednorázová, stačí mi, když má klient na konci úsměv na tváři.“ To ostatně bývá jeden z nejčastějších efektů, které popisují zaměstnanci pečovatelských zařízení umožňujících klientům využívat asistenci – vrací se jim radost ze života, znovu se začínají smát. Ubývá agresivity. Někteří si pak dokonce v ústavu najdou partnerku. „U dlouhodobé spolupráce je úžasné vidět klientův progres,“ potvrzuje Diana.

Vzpomíná na hendikepovaný pár v několikaletém vztahu, kterému pomohla poprvé se fyzicky pomilovat. Na slepého muže, který s ní ve třiceti letech přišel o panictví a konečně odložil nesmělost – teď už ví, že je schopný najít si přítelkyni. I na muže po úraze, který už nevěřil, že by pro nějakou ženu mohl být atraktivní, že by vůbec byl schopný sexuálně žít. „Ověřil si, že dokáže fungovat jako chlap.“

Křehká bývá hranice sexuální asistence jako profesionální služby – etický kodex zakazuje, aby přerostla v citovou vazbu. Asistentky klientům připomínají, že nejsou partnerky a přítelkyně. Podle Lucie Šídové je ale docela přirozené, že se člověk, který dlouho neměl možnost navázat jiný vztah, zamiluje. „U lidí s mentálním postižením to může být vůbec poprvé, kdy takový cit poznají. Myslím, že si to zaslouží. I lidé s hendikepem mají právo prožívat smutek a radost, proč je odstřihávat od emocí? Každý z nás přece zažil zklamání v lásce.“ Na asistentce je, aby situaci ustála, pojmenovala a v krajním případě klienta předala kolegyni. „Jednou už se to stalo,“ připouští Lucie.

Na cestě

Česká společnost ušla v posledních letech v přístupu k sexualitě lidí s postižením velký kus cesty. Tabu se kousek po kousku drolí, i když hotovo ještě zdaleka není. Těžko se přít s Lucií: sexuální prožitky, intimita a blízkost druhého člověka patří k základním lidským potřebám, právo prožívat je by měl mít každý. „Bylo by mnohem lepší, kdyby ti lidé našli skutečného partnera, člověka, se kterým můžou žít. Sexuální asistence není řešení, jen možnost pro ty, kteří zatím tohle naplnit nemůžou. Takový odrazový můstek.“

Vallo: Prichádza katastrofa, tak musím zmeniť zvyky ľudí s autami – Denník N

https://dennikn.sk/1462679/vallo-prichadza-katastrofa-tak-musim-zmenit-zvyky-ludi-s-autami/?ref=tit

Primátor Matúš Vallo doteraz najpodrobnejšie vysvetľuje nové parkovanie v Bratislave a hovorí, čo si zobrali z iných miest Európy.

Za nové parkovanie to schytávam z každej strany, vraví Matúš Vallo a vysvetľuje, že nové pravidlá budú platiť najmä v noci a na začiatku iba v časti Bratislavy. Okrem parkovania hovorí aj o tom:

    ako synovi Juraja Širokého povedal, že ak hokejový Slovan nezaplatí, na štadióne skončí;
    o manažéroch z Penty a J&T a o Ivanovi Kmotríkovi vo vodárňach;
    akých významných manažérov pritiahol do konkurzov mesta;
    prečo chce od ministerky vnútra, aby boli občianske preukazy bez trvalého pobytu;
    ako sa pozerá na to, že nový mestský kontrolór s väzbami na Smer bude kontrolovať aj prácu vlastnej manželky;
    a že on so Smerom nikdy spolupracovať nebude.

 
Aké najväčšie nezmysly ste počuli o vašom návrhu nových pravidiel parkovania?

Počul som veľa vecí, ktoré vychádzali z toho, že ľudia mali zlé informácie. Napríklad vodiči dopravného podniku sa ma pýtali, ako zaparkujú, keď prídu do práce. Na Janíkovom dvore či na konci Vajnorskej ulice, kde sú vozovne, však nebude žiadna spoplatnená zóna, čiže budú parkovať ako doteraz. Regulované parkovanie nenastane v jednom momente v celej Bratislave, ako si ľudia myslia. Zóny budú najskôr vznikať – okrem pár pilotných projektov dohodnutých so starostami – po septembri 2020, presnejšie asi až v januári 2021.

A kde budú na začiatku tie spoplatnené zóny?

Zóny budú vznikať postupne v spolupráci s mestskými časťami a len na miestach, kde si to situácia vyžaduje. Už dnes evidujeme miesta, kde ľudia prosia starostov, aby sme tam okamžite začali regulovať parkovanie. Je to napríklad zóna 500 bytov v Ružinove, ktorá je zovretá medzi bizniscentrami. Obyvatelia trpia tým, že každé ráno a večer musia s autami krúžiť, aby zaparkovali pri svojom dome.

Hlúposťami možno nazvať, keď sa niekto tvári ako odborník a tvrdí, že Bratislavčania by mali parkovať všade zadarmo. Za takýmito tvrdeniami je veľká nezodpovednosť k nášmu mestu a neinformovanosť o tom, čo sa deje v európskych mestách.

Ako termín začiatku parkovania ste najskôr oznámili september 2020, teraz hovoríte o januári 2021. Kedy to teda bude?

Chceli by sme september 2020. Dávam však záväzok, že to nespustíme, pokiaľ na to mesto nebude pripravené. Teraz chceme urobiť zlepšenia v mestskej hromadnej doprave, pripravujeme v mestských častiach prieskumy, aby sme mohli urobiť dopravné projekty v rezidenčných zónach. Pokiaľ uvidíme, že v konkrétnej zóne chýbajú parkovacie miesta, rezidenčné parkovanie nespustíme, kým tie miesta nepripravíme.

Na akom veľkom území Bratislavy bude od začiatku fungovať nová parkovacia politika?

Odhadujeme, že rezidenčné parkovanie sa v začiatku dotkne jednej šestiny áut.

A na akej ploche?

To neviem povedať.

Budú tam zrejme najväčšie mestské časti s najväčšími parkovacími problémami, teda Petržalka, Ružinov, potom Staré Mesto…

V Petržalke už poznáme zóny, kde sú problémy a ľudia tam nevedia zaparkovať. Vieme, že v Novom Meste je problém okolo zimného a aj futbalového štadióna, o 500 bytoch v Ružinove som už hovoril… Dôležité je, že ide najmä o nočné parkovanie. Ľudia sa najviac obávajú denného parkovania, to však bude regulované len v zahustených miestach, kde je dnes problematické zaparkovať, lebo sú tam autá ľudí, ktorí v zóne pracujú, ale nebývajú.

Ako primátor musím myslieť na všetky mestské časti – ak niekto napríklad býva v Petržalke a chce parkovať v Ružinove zadarmo, robí presne to, čo nechce, aby mu iní vodiči robili v Petržalke. Parkuje totiž pred niečím domom. Musím vyvážiť potreby každej mestskej časti – napríklad aj Starého Mesta a Čunova s úplne odlišnými potrebami. Cieľom je mať lepšie, férové parkovanie pre Bratislavčanov a férovosť aj pre tých, ktorí nemajú auto. A najviac treba myslieť na životné prostredie, Bratislava má naozaj problém s ovzduším.
Infografika navrhovanej parkovacej politiky. Zdroj – hlavné mesto Bratislava
Prečítajte si tiež
Návod bratislavského parkovania: ako bude parkovať domáci a ako ten, čo sa každý deň privezie

V ktorom roku budú platiť nové pravidlá pre celé mesto?

To neviem povedať. Sú zóny, kde nie sú pravidlá na parkovanie nutné. Riadime sa príkladmi zo zahraničia, že platené parkovanie by malo byť zavedené v zóne, kde je počas kritického času 90-percentná obsadenosť miest. Je možné, že po zavedení parkovacej zóny vytlačíme všetkých, ktorí tam nebudú môcť parkovať, do susednej zóny. A jej obyvatelia budú žiadať, aby aj u nich vzniklo rezidenčné parkovanie. Bežne sa ten systém takto rozširuje mestom.

Náš návrh nie je experiment – bohužiaľ sme jedno z posledných hlavných miest v Európskej únii, kde nie je jasná mestom určená regulácia parkovania. Vyberáme si teda už „čerešničky“ z miest, kde parkovacia politika dobre funguje.

Na ktoré mestá sa Bratislava v parkovaní bude najviac podobať?

Je to taký mix – v Brne je napríklad auto viazané na osobu, za prvé obyvatelia Brna neplatia, druhé auto je však v prepočte už za viac ako 500 eur. V Prahe sú porovnateľné sumy, ale zas nemáte možnosť parkovať v inej rezidenčnej časti dve hodiny denne zadarmo, ako to navrhujeme v Bratislave. My ponúkame Bratislavčanom rezidenčnú kartu za 49 eur za jedno auto na rok. Keď ľudia budú musieť za parkovanie zaplatiť, stane sa to, čo v iných mestách – dajú autá do garáží, ktoré teraz slúžia ako sklady, zmiznú vraky z ulíc. Ľudia prestanú využívať ulicu ako parkovisko, kde parkujú auto pred domom po celý týždeň a využijú ho len raz za čas. Zmiznú aj autá tých, ktorí v Bratislave nemajú trvalý pobyt.

Napríklad v konkrétnych častiach Ružinova bude parkovanie zaregulované napríklad od 17:00 – po tomto čase tam zaparkuje len rezident alebo vodič, ktorý za to bude platiť hodinovú sadzbu. Cez víkend pravdepodobne nebude parkovacia politika platiť nikde.

Odpor proti parkovacej politike bol všade, kde ju zavádzali. Podľa prieskumov urobených po roku či po dvoch však ľudia už boli spokojní. Luxus parkovať zadarmo v najvyťaženejších zónach si Bratislava nemôže dovoliť.

V roku 2004 sme mali v Bratislave 160-tisíc registrovaných osobných áut, v roku 2018 308-tisíc. Som z toho zúfalý, vidíme z dát, že na nás ide katastrofa. Chcem, aby ľudia pochopili, že pokiaľ tento problém Bratislavy nevyliečime hneď teraz, extrémne nás zavalí. Naše cesty rozšíriť neviem, musíme teda zmeniť zvyky Bratislavčanov, ale aj ľudí mimo Bratislavy.

Koľko je tých ľudí prichádzajúcich každý deň do Bratislavy autom?

Podľa generelu dopravy prichádza do Bratislavy denne 33-tisíc áut. Títo ľudia budú platiť za parkovanie, no mesto im dá k dispozícii záchytné parkoviská a lepšiu MHD. Onedlho predstavíme systém opatrení, o ktorých vieme, že do roku 2020 až 2021 ich urobíme. Budú to nové buspruhy, autobusy či záchytné parkoviská.

Koľko záchytných parkovísk dovtedy vybudujete?

Záchytné parkovisko musí byť v každom smere, ktorým prichádzajú vodiči do mesta.

Do roku 2021?

Áno, no konkrétne lokality vám teraz nepoviem. Ide o kombináciu záchytných parkovísk a plôch, ktoré sa na tento účel budú dať využiť. Napríklad parkovisko pri Vrakunskom cintoríne má kapacitu 250 áut, nikto tam však neparkuje. Nebratislavčania okolo neho prefrčia, lebo vedia, že zaparkujú niekde v centre. Dvadsať minút budú krúžiť v uličkách, kým nenájdu flek. Keby vedeli, že za to miesto v centre budú platiť každý deň euro za hodinu, možno by sa im oplatilo zostať na záchytnom parkovisku.

Hovoríte, že v Bratislave je registrovaných 308-tisíc áut, ďalších 33-tisíc sem prichádza každý deň z iných miest. Máte prepočty, o koľko áut bude po zavedení parkovacej politiky v Bratislave menej?

Pevne verím, že to bude o jednu pätinu.

Jednu pätinu vytlačíte na záchytné parkoviská a von z mesta?

Poviem to presnejšie – dúfam, že sa urobí o jednu pätinu menej jázd v Bratislave. Počet najazdených kilometrov výrazne zvyšuje aj hľadanie parkovacieho miesta. Düsseldorf mal vypočítané, že 12 percent všetkých jázd v centre bolo pre hľadanie parkovacieho miesta. Parkovaciu politiku v Bratislave nechceme urobiť zbrklo, chceme legitimitu od zastupiteľstva, ktoré potvrdí aj dohodu, ktorú máme so starostami. Na jej zavedenie si dávame skoro dva roky. Dovtedy však mesto bude podporovať pilotné projekty mestských častí.

V ktorých mestských častiach to bude?

Starosta Nového Mesta Rudolf Kusý mi spomínal zónu okolo nového futbalového štadióna, starosta Petržalky Ján Hrčka taktiež chystá pilotné zóny. V Karlovej Vsi či v Starom Meste už tiež nejaké projekty fungujú a pokiaľ viem, v Starom Meste si to väčšina obyvateľov pochvaľuje. Ja tiež bývam na regulovanej ulici a všetci susedia si výrazne vydýchli.

Budú tie pilotné projekty spoplatnené?

Riešime to, každý starosta má svoju predstavu. Nie sme však v strese, máme na to čas. Kým to nebude dobre vymyslené, neudeje sa to.

Ako budete kontrolovať autá, či majú zaplatené parkovné? Budú po meste jazdiť autá snímajúce značky áut?

Áno, kontrolu parkovania bude mať na starosti mestská polícia a chceme, aby mala vozidlá so skenermi.

Ako budú ľudia platiť hodinové parkovné? Cez aplikáciu, papierovými lístkami z automatov alebo inak?

Možností je viac, aplikácia bude určite jednou z nich.

Zaplatím si rezidenčnú kartu za 49 eur na rok. Ako mi zaručíte, že v mojej rezidenčnej zóne zaparkujem?

Počet ľudí, ktorí budú môcť za 49 eur parkovať v jednej zóne, bude menší ako doteraz, a teda miest na parkovanie bude dostatok. Nie je to môj výmysel, je to výsledok dobre nastavenej parkovacej politiky v hociktorom meste, kde to funguje. Chcem však zdôrazniť, že parkovacia politika nebude niečo nemenné. V tom je rozdiel oproti architektúre: keď postavím dom, tak je postavený. Dobré politiky dokážu reagovať na to, čo sa deje. Ak to nebude fungovať tak, ako to bude nastavené, budeme to meniť a hľadať ideálny model. Ľudia parkovaciu politiku vnímajú ako strašiaka, ale v drvivej väčšine si jej zavedenie na začiatku nevšimnú.
Foto N – Vladimír Šimíček

Koľko ľudí sa po novom parkovaní podľa vašich odhadov prehlási na trvalý pobyt v Bratislave?

Očakávame, že sa radikálne otočí príbeh trvalých pobytov v hlavnom meste. Bratislava pre nenahlásené trvalé pobyty prichádza o extrémne veľa peňazí. Je to v podstate 600-tisícové mesto, no peniaze dostávame za 420-tisíc ľudí. Ďalších 170-tisíc tu počas týždňa žije, prespáva, no nahlásení sú inde. Nechcem to odhadovať, ale postupne sa prihlásia desaťtisíce ľudí. Alebo budú za parkovanie platiť jedno až dve eurá za hodinu počas noci.

Ako ich chcete okrem parkovania motivovať, aby si prehlásili trvalý pobyt? Mnohí žijú v podnájmoch a majitelia bytov sú proti.

Keď tu žijú, keď si vybrali toto mesto, ich motiváciou asi je, že sa im tu žije dobre alebo tu majú dobré zamestnanie. Bolo by férové, aby sa k tomuto mestu aj prihlásili a stali sa jeho obyvateľmi. Mesto za to získa ročne 300 eur a mestská časť 200 eur. Ako primátor sa budem usilovať o to, aby som pre nich a aj ostatných Bratislavčanov urobil kvalitné mesto. Riešime aj to, či by sa spoluprácou so štátom mohol zjednodušiť proces zmeny trvalého bydliska. Bol som aj s ministerkou vnútra Denisou Sakovou, či by sme podľa vzoru baltských krajín neprestali v občianskom preukaze písať trvalé bydlisko. Pri prehlásení trvalého pobytu by ste tak nemuseli meniť doklady.

Nebol by z toho chaos?

Prečo by mal byť? Polícia a aj všetky úrady majú túto informáciu v systéme a vedia, kde bývate. Myslím si tiež, že sa zmení trh s nájmami. Dnes majú majitelia bytov obavy z minulosti, že ak niekomu dovolia prihlásiť si trvalý pobyt, bude ťažké im ho odhlásiť. V skutočnosti sa to už dá urobiť pomerne jednoducho pomocou jednej A4. Som tiež presvedčený, že na trh nájmov vstúpi nová kvalita a v inzerátoch si budú majitelia dávať prípisok „trvalý pobyt možný“. Takisto ako keď prenajímate byt a zverejníte, že má balkón a môžete v ňom mať psa. Ľudia sa začnú orientovať aj podľa toho, či v byte bude možné mať trvalý pobyt.

V Pláne Bratislava ste operovali so sumou 299 eur za ročné parkovné aj s električenkou. To ste si rozmysleli?

Ideme na to inak. Keď som začal viesť toto mesto a zistil som, že so starostami sa dá hovoriť a všetci chápeme, že parkovaciu politiku treba urobiť, pochopil som, že máme na to, aby sme urobili radikálnejšiu zmenu – ktorá bude pre Bratislavčanov lepšia. Nepokračovali sme teda v parkovacej politike Iva Nesrovnala, ktorá je stále schválená ako všeobecne záväzné nariadenie, ale začali sme od nuly. Zásadnou zmenou je, že celú zodpovednosť za to ponesie mesto, aj politickú. Musím povedať, že to „schytávam“ z každej strany. Všetky peniaze z parkovacej politiky pripadnú mestu, ktoré ich rozdelí medzi mesto a mestské časti. Všetky peniaze mesta pôjdu do zlepšenia dopravy. Bude na to určený fond mobility, ktorý schváli zastupiteľstvo.

Rozprávame sa však s našimi odborníkmi, či pri zavedení parkovacej politiky nezlacníme celoročnú električenku. Z iných miest vieme, že pri zlacnení celoročného lístka sa zapojí množstvo nových ľudí a zisk vykryje zlacnenie lístkov.

Ako výrazne zlacníte lístok?

V desiatkach eur (ročná električenka stojí aktuálne 264,20 eura, pozn. red.).

Nie je to tak, že ste videli odpor ľudí pri sume 299 eur, ktorú ste uvádzali v Pláne Bratislava, a preto ste si to rozmysleli – a ponúkate tak ľuďom výrazne nižšiu sumu 49 eur? Zakaždým ste totiž museli dovysvetľovať, že je v tom aj ročná električenka…

Nie, myslím si, že niekto len zobral údaj z našej knihy a využil to na antikampaň, hoci to bolo v knihe úplne jasne napísané.

Ako ste dohodnutý s mestskými časťami na rozdeľovaní peňazí z parkovacej politiky?

Sú dva spôsoby výnosov – prvý je z rezidenčných kariet, pri ktorom pôjdeme 50:50. Potom je hodinové parkovné – 15 percent z výnosu pôjde mestskej časti a 85 percent mestu. Vo finále to bude približne 70 percent pre mesto a 30 percent pre mestskú časť. Z peňazí pre mesto približne 30 percent dáme na prevádzku parkovacej politiky, budeme platiť klientske miesta, prieskumy v mestských častiach a mestskú políciu, ktorá bude na parkovanie dohliadať. Ostane 40 percent, z ktorých desať investujeme späť do majetku mestskej časti na mobilitu. Mestu teda ostane 30 percent, ktoré sa mesto zaväzuje použiť len na projekty mobility, teda na cyklotrasy, parkovacie miesta, autobusy, električky… Parkovacia politika nemá byť spôsob, akým má prísť mesto k peniazom, ale má byť spôsobom, ako dobre parkovať a mať lepšie životné prostredie.

Už takmer pol roka ste primátorom, veľa vecí teda už vidíte inak ako počas kampane, reálnejšie. Je niečo z Plánu Bratislava, o čom už teraz viete, že sa vám nepodarí uskutočniť, a je vám to ľúto?

Nie. Plán Bratislava sme nerobili dva roky len tak. Všetky veci, ktoré sme mali v pláne za prvé mesiace, sme splnili.

Teda všetko z Plánu Bratislava zavediete?

Poviem to takto – som veľmi rád, že máme Plán Bratislava, lebo bez neho by som bol úplne stratený. Dva roky času, ktoré som so svojím tímom venoval príprave vízie pre Bratislavu, sa naozaj oplatili. Všetko, čo robíme, bolo zadefinované v Pláne Bratislava. Niektoré veci sú možno trošku inak, ale mestská polícia, transparentné výberové konania, doprava, zonácia mestských lesov… Už teraz máme v rozpočte sumu na zaplatenie projektov na 70 kilometrov segregovaných cyklochodníkov. Myslím, že na základe Plánu Bratislava som vyhral voľby, ideme teda podľa neho, a v prvých mesiacoch sa mi potvrdilo, že to nie je žiadny fiktívny dokument.
Kapitoly z Plánu Bratislava.
Prečítajte si tiež
Akú Bratislavu 2022 sľubuje Vallo: konečne sa dá zaparkovať, šetríme vodou, do Karpát sa vrátil vlk

Poďme k hokejovému Slovanu. Kto je ten jeho tajomný investor? Poznáte tú firmu?

Počul som v médiách, že to vraj je český investor.

A viete kto?

Nie.

Nie je nezvyčajné, že týždeň po podpise zmluvy, o ktorej hovorí pán Široký, stále nepoznáme meno sponzora?

Môžem zdvihnúť nad tým obočie, ale stále verím, že sa nám situáciu okolo Slovana podarí stabilizovať. Bol by som veľmi rád, keby Slovan, klub s bohatou tradíciou, ďalej v Bratislave fungoval. Ako primátor mám však na starosti to, aby nám nekrachoval mestský podnik STaRZ a aby Bratislava dostala peniaze dohodnuté v zmluve za prenájom štadióna. Hovoril som to vždy a zopakoval som to aj minulý týždeň zástupcovi Slovana, pánovi Širokému mladšiemu: do 1. júla musia peniaze vyrovnať. Ak nezaplatia, vypovieme zmluvu.

Takže to nie je uzavreté.

Pre nás áno. Pokiaľ zaplatia, budem veľmi rád, pokiaľ nie, budeme musieť vypovedať zmluvu.

Stále pripúšťate, že nezaplatia, hoci oni tvrdia, že majú investora.

Nešpekulujem.

Stretli ste sa v tejto veci aj s Jurajom Širokým starším?

Nie, myslím, že to ani nemá na starosti.

Dôležitou témou, ktorá ukáže, aké transparentné je nové vedenie mesta, je výber nových vedení v mestských podnikoch. Sľubujete transparentné výberové konania.

Áno.

To hovoril aj Ivo Nesrovnal…

Cool.

… dopadlo to tak, že Transparency International potom neodporúčala poslancom navrhnutých ľudí voliť. V čom budú vaše výberové konania iné?

Na druhom zasadnutí zastupiteľstva, ktoré som viedol, sme prijali zásady transparentného výberového konania. Som rád, že nám dali poslanci dôveru. V každej výberovej komisii bude jeden zástupca zastupiteľstva, ktorý má právo voliť. Do neverejnej časti môže každý klub zo zastupiteľstva nominovať svojho pozorovateľa, aby videli, že je všetko, ako má byť. Proces je komplexnejší a dôveryhodnejší než za bývalého vedenia. V komisiách budú aj ľudia, ktorí sú garantmi kvalitného výberu. Nebudú ničím ovplyvňovaní – Peter Gažík z O2, Peter Škodný, ktorý pôsobil v konzultačnej spoločnosti Accenture a dnes je vysokopostaveným manažérom v slovenskom Telekome. Ďalej v komisii bude daňová poradkyňa Renáta Blahová či spolumajiteľka Profesie.sk, Ivana Molnárová… Nemám nikoho a neexistuje nikto, s kým by som bol dohodnutý, že ho vyberieme.

Máte svojich kandidátov, ktorých na výberové konanie pošlete?

Mojou úlohou je, aby sme volali ľudí a prosili ich, aby išli na magistrát robiť.

Koho ste volali?

Nepoviem, no ide o kvalitných ľudí. Nepredstavujte si to však tak, že niekomu doslova vyvolávam – dám facebookový post, máme reklamu a voláme ľudí, že poďte robiť pre mesto. Mojou úlohou je pripraviť kvalitný konkurz. Zistil som, že veľa ľudí sa o miesta v minulosti neuchádzalo, lebo si mysleli, že je to dopredu vybrané. Je veľmi smutné, že to tak bolo.

Budú za šéfov dopravného podniku či OLO kandidovať ľudia z Teamu Bratislava?

Jedinou podmienkou je, že nebudú kandidovať tí, ktorých sme teraz nominovali do predstavenstiev. Mali jasnú úlohu zastabilizovať firmy v kríze a pripraviť ich na nové vedenie. To sa teraz aj deje vo veľkom štýle. Takže ľudia, ktorých sme tam už teraz dosadili a sú tam dočasne, nebudú môcť kandidovať. Inak nebudeme nikoho obmedzovať.

Budú teda kandidovať do vedenia podnikov ľudia z Teamu Vallo?

Môžu, samozrejme. Bol by som šťastný, keby sa to niekomu z odborníkov, ktorí písali Plán Bratislava, aj podarilo.
Foto N – Vladimír Šimíček

Nehovoríme, že to je zlé. Pýtame sa preto, že okamžite budete počúvať, že ľudia z vášho tímu majú vopred jasné víťazstvo. Ako presvedčíte verejnosť, že to tak nie je?

Myslím si, že prichádza čas, aby do politiky vstúpil nejaký druh dôvery. Ak bude každý len podozrievaný z klamstva, nikam sa nedostaneme. Máme kontrolné mechanizmy – akýkoľvek nominovaný člen z poslaneckých klubov bude môcť byť pri všetkých vypočutiach, pri verejnej aj neverejnej časti. Aj pri poradách komisie budú môcť byť zástupcovia klubov.

Predstavme si, že do tých konkurzov sa prihlásia skúsení manažéri z Penty či z J&T. Ako sa k nim postavíte?

Bude to na výberovej komisii. Ja do toho zasahovať nebudem.

Bol by pre vás osobne problém, keby uspel nejaký manažér Penty a J&T a išiel by pracovať pre mesto?

Poznám mnoho kvalitných odborníkov, ktorí pracujú pre jedného z týchto gigantov. Sú to podľa mňa morálne čistí ľudia a sú dobrí odborníci. Či to pre komisiu bude problém alebo nie, nechcem predpovedať. Určite by to však bolo veľmi ťažké vysvetľovať verejnosti.

Ako to je naozaj s Bratislavskou vodárenskou spoločnosťou? Spoluvlastní ju cez Infra Services Ivan Kmotrík?

Viem o tom toľko isto ako vy.

Čo si myslíte z tých informácií, ktoré máte?

Asi áno. Nevidel som dokument, ani nič, čo by hovorilo, že na 100 percent je spoluvlastníkom.

Ako sa vám ako primátorovi rokuje s firmou, ktorá má skrývaného vlastníka?

Poviem to otvorene – čo sa týka Infra Services, všetci čakáme, ako sa skončí súd v Žiline. Chystáme scenáre, ako a čo budeme robiť s Infrou a jej silou, ktorú dnes v BVS má.

Infra Services je dcérskou firmou BVS, väčšinu vlastní súkromník, oficiálne štátny tajomník za SNS Ďurček a podpredseda ÚVO Juraj Bugala. A milióny idú tejto dcérskej firme. Je súčasťou tohto plánu vytlačiť Infra Services a miliónové zmluvy?

Chceme zmeniť majetkové pomery v Infra Services.

Ako?

Chceme získať väčšinu.

Čiže zvrátiť privatizáciu?

Dá sa to tak pomenovať.

Prvú väčšiu kritiku ste si vyslúžili za zvolenie Mariána Miškanina za hlavného kontrolóra, ten napríklad kandidoval aj za Smer za starostu Petržalky. Bolo jeho zvolenie súčasťou politickej dohody v zastupiteľstve?

Myslím, že už podľa kritiky zo zastupiteľstva je jasné, že nie. Už len z podstaty veci je to kontrolór, ktorý má kontrolovať to, čo robí mesto, teda aj čo robím ja. Chcem sa miešať do všetkého, čo sa v meste deje, je to moja úloha. No do tohto sa miešať ozaj nechcem. Keď sme u nás v tíme o tomto debatovali, snažil som sa nebyť v miestnosti.

Vybral si ho váš tím.

Jasné. Neovládam náš tím na gombík. Uznávam ľudí v Teame Vallo za to, že majú každý iný názor. Bojujem za podporu našich návrhov u nich rovnako ako s inými poslancami. Rozdiel je v tom, že Team Vallo vychádza z Plánu Bratislava.

Pán Miškanin ako nový kontrolór bude v konflikte záujmov – jeho manželka Vlasta Miškaninová pracuje na magistráte ako vedúca oddelenia sociálnych vecí. Ako sa na to pozeráte?

Nijako. Je ošetrené v zákone, ako sa v týchto situáciách správa kontrolór.

Ako?

Zodpovedá sa mu najmä vedúci sekcie.

Čiže manželkin nadriadený. Neprídu do kontaktu? Bude kontrolovať aj jej prácu?

Bude kontrolovať prácu sekcie. Bola o tom debata, pri ktorej som bol uistený vedením magistrátu, že je to v rámci zákona. Nášmu tímu verím.

Vysvetlili ste verejnosti, že je to naozaj odborník, ktorý má byť mestským kontrolórom?

V tomto prípade uvidíme, čo sa bude diať. Myslím si, že nás čaká veľká debata o tom, čo s ľuďmi, ktorí nejakým spôsobom v minulosti boli prepojení so Smerom. Táto debata čaká celú spoločnosť. Keby PS a Spolu neboli percentuálne tam, kde teraz sú, tak si nemyslím, že by to bola taká veľká otázka.

Po voľbách v roku 2020, keď bude debata, či spolupracovať so Smerom, k čomu by ste sa priklonili? Čo by ste radili svojim kolegom z PS a Spolu?

Nespolupracovať so Smerom. So Smerom nikdy.

Nikdy?

Nikdy.

Ani so Smerom bez Roberta Fica?

Našťastie túto dilemu nemám. Čo sa mňa týka, môj postoj k Smeru je jasný, výrazne vyhrotený po februárovej vražde spred roka a pol. Myslím si, že to bol bod zlomu.

Robert Fico vyzval nové vedenie mesta, aby ste spoločne zavesili originálnu tabuľu z pôvodného Mosta Červenej armády na dnešný Starý most. Pôjdete?

Nie.

Prečo? Nemala by tam tá tabuľa byť?

Ruská tabuľa na Starom moste mi neprekáža, no celý ten kontext okolo áno.

Tým kontextom myslíte Roberta Fica?

Viem, kde žijeme, poznám kontext toho, čo sa tu deje, a v tom kontexte vám hovorím, že nepôjdem s Robertom Ficom vešať tabuľu na Starý most.

Čo dobré by ste preniesli z Košíc do Bratislavy?

V Košiciach je neuveriteľne silný lokálpatriotizmus, klasicky sa vyhraňujú voči staršiemu bratovi – Bratislave, ale v mnohých veciach sú aj ďalej. Napríklad aj v tom, ako vyzerá hlavná stanica.

Preniesli by ste ten lokálpatriotizmus aj na stanicu?

Neviem, či by som niečo doslova preniesol, to, že Košice boli hlavné mesto kultúry, im veľmi pomohlo. Majú klub Tabačka, zrekonštruované a unikátne Kasárne, ktoré sú dôležitým kultúrnym priestorom, potom Kunsthalle… Cítiť veľkú investíciu do mesta. Bodaj by Bratislava mala takú možnosť investovať do kultúrnych zariadení.

Môj manžel písal rasistické posty na sociálne siete, známi sa už od nás odťahovali – Denník N

https://dennikn.sk/1439039/moj-manzel-pisal-rasisticke-posty-na-socialne-siete-znami-sa-uz-od-nas-odtahovali/?utm_source=follow_authors&utm_medium=email&utm_campaign=mnt-email.author.article.new-16.04.2019-6&utm_content=28783

Cítila som sa ako žena, ktorej zahýba manžel a všetci okolo nej to vedia, len ona nič netuší a nikto jej z nejakej falošnej ohľaduplnosti nič nepovie, opisuje Soňa svoju nepríjemnú skúsenosť s vlastným manželom.

Skutočná pravda o štátnej podpore pre Rómov, ktorú vám virálne články zatajujú! – Denník N

https://dennikn.sk/1437406/skutocna-pravda-o-statnej-podpore-pre-romov-ktoru-vam-viralne-clanky-zatajuju/

V máloktorej oblasti existuje taký výrazný rozkol medzi ľudovým vnímaním a realitou, ako je to v prístupe štátu k marginalizovaným komunitám, čo sú väčšinou Rómovia v osadách.

Porovnal som to, čo ľudia bežne čítajú v najvirálnejších článkoch o Rómoch, s tým, čo o podpore pre marginalizované rómske komunity píšu v novej analýze štátni analytici z Útvaru hodnoty za peniaze. Objavil som dva paralelné svety.

V jednom svete sa Rómom rozdávajú byty, lieky, alebo dokonca drevené brikety zadarmo, Rómovia dostavajú špeciálne a veľmi štedré sociálne dávky a jediné, čo sa im uprostred štátom sponzorovaného rozmaznávania a opatery oplatí robiť, je plodiť deti. Je to svet internetu, virálnych článkov, facebookových obrázkov a hoaxov.

V druhom, reálnom svete sa nedeje nič z toho. Naopak, štát na zdravotnú starostlivosť na Rómov v osadách míňa relatívne málo peňazí oproti zvyšku populácie, nezvyčajne často ich označuje za mentálne postihnutých a segreguje do špeciálnych škôl. V tomto svete má Slovensko jeden z najmenej štedrých sociálnych systémov v EÚ a žiadne dávky sa neprideľujú na základe etnicity. Je to svet, v ktorom žijeme.

Pozrime sa podrobnejšie na kontrast medzi internetovým vnímaním a realitou:

Internetové vnímanie štátnej podpory pre Rómov

Vo februári tohto roka sa veľmi dobre darilo článku „Rómovia na Luníku IX zrejme dostanú zadarmo byty za 2,5 milióna eur. Ako náhradu za tie, ktoré sami zničili“. Takto podaná správa je zjavne komerčne zaujímavá: 12. februára sa objavila na portáli mysmezeny.sk, o deň neskôr na webe baby-rady.sk, o dva dni neskôr to isté odpublikoval web onlineslecna.sk a potom to ešte 27. februára zrecyklovali na babky-rady.sk.

Dokopy tento článok, publikovaný na štyroch miestach, získal vyše 44-tisíc facebookových interakcií (lajky + komentáre + zdieľania). Na porovnanie: virálne najúspešnejší článok z Denníka N za posledný rok mal vyše 23-tisíc interakcií (o odstúpení Mistríka vo voľbách).

V skutočnosti nejde o žiadne byty zadarmo, ale o prestupné bývanie, ktoré, samozrejme, nie je určené len pre Rómov. Ide o systém, v ktorom sa klienti sťahujú najprv do nižšieho štandardu, kde musia prejsť určitým tréningom, platiť načas nájom a až potom sa môžu sťahovať do nových bytov bežného štandardu.

Teda žiadne rozdávanie bytov, ale práveže systematickejší prístup k nájomnému bývaniu.

Portál My sme ženy prevzal tento článok z Refreshera, ktorý ho prevzal z webu dnes24.sk. Tieto weby článok spracovali korektnejšie, bez slov „zadarmo“ a „náhrada“ v nadpise a s použitím iných fotiek. Pravdepodobne aj preto sa ich články virálne nešírili.

V tomto prípade teda nie sú na vine žiadne typické dezinformačné weby alebo ruská propaganda, iba pseudožurnalistika a hon za klikmi.

Jeden z historicky najpopulárnejších hoaxov na slovenskom Facebooku bol ten o liekoch pre Rómov zadarmo. Vyskakoval opakovane a dokopy nazbieral vyše 60-tisíc zdieľaní.

Nedávno bol na webe magazin1.sk, ktorý je prepojený s kotlebovcami, publikovaný článok o briketách a dreve pre Rómov zadarmo. Písal o tom Vlado Šnídl v Denníku N a táto dezinformácia sa zaradila medzi najúspešnejšie za posledný rok (vyše 33-tisíc interakcií na Facebooku).

 

Porovnanie úspešnosti na Facebooku (počet lajkov + zdieľaní + komentárov) vyššie spomínaných článkov s najvirálnejším článkom z Denníka N za posledný rok (o odstúpení Mistríka) vyzerá takto:

Opakovane sa objavuje starý virálny obrázok o tom, že nezamestnaní Rómovia s deťmi majú vyššie príjmy ako pracujúca žena s deťmi. Tu treba pochváliť políciu, ktorá na to nedávno upozornila cez svoju facebookovú stránku Hoaxy a podvody – Polícia SR:

Okrem viacerých faktických nepresností toto porovnanie manipulatívne podsúva, že dávky sú určené špecificky pre Rómov, a zavádzajúco porovnáva rodinu s dvomi rodičmi s rodinou s jedným rodičom.

Korektnejšie porovnanie situácie nezamestnanej ženy s deťmi so zamestnanou ženou s deťmi pri čistej mzde 542 eur by vyzeralo takto:

Zdroj: Tomáš Hellebrandt

Ako predplatiteľský bonus získavate rýchly manuál na tvorbu úspešných hoaxov, ktorý, dúfam, nikdy nepoužijete:

„Rómovia“ + „dostávajú zadarmo“ + pridaj podľa fantázie

Teraz sa pozrime na to, ako to naozaj je so štátnou podporou pre Rómov.

Realita štátnej podpory (nielen) pre Rómov

Tomáš Hellebrandt, analytik s titulmi z London School of Economics a Oxfordu, ktorý pracuje v Útvare hodnoty za peniaze, niekoľko mesiacov študoval, ako to naozaj vyzerá s aktuálnou štátnou podporou pre chudobné a sociálne vylúčené komunity.

Spolu s kolegami zbierali dáta, rozprávali sa s ľuďmi, ktorí sa téme venujú, analyzovali, počítali a prišli, okrem iného, s týmto:

– Sociálnu pomoc máme relatívne malú, nie veľkú. Úroveň sociálnej pomoci u nás patrí medzi najnižšie v Európskej únii. Inými slovami, náš sociálny systém nielen z pohľadu absolútnych čísel, ale aj relatívne voči priemerným príjmom patrí medzi tie najmenej štedré v Európe.

Zdroj: Revízia výdavkov na skupiny ohrozené chudobou, ÚHP

– Dávky odrádzajú od práce len veľmi málo. Aj vďaka nízkej úrovni sociálnych dávok náš sociálny systém nie je nastavený tak, že by v nezvyklej miere demotivoval pracovať. Daň z participácie, teda zjednodušene, o koľko človek príde na dávkach, ak začne pracovať, je u nás pod priemerom EÚ aj V3.

– Rodiť deti pre peniaze sa neoplatí. Pomoc v hmotnej núdzi a podpora rodín s deťmi nie sú nastavené spôsobom, ktorý by chudobné rodiny s deťmi motivoval k pasivite. S väčším počtom detí síce rastie podpora pre tieto rodiny, ale je to relatívne málo, nedá sa z toho príliš vyskakovať a nie sú to peniaze, kvôli ktorým sa oplatí rodiť deti. Rodina s viacerými deťmi odkázaná na štát je chudobnejšia v prepočte na jedného člena rodiny ako rodina s jedným dieťaťom odkázaná na štát.

– Na zdravotníctvo pre ľudí v osadách dávame málo peňazí. Výdavky na zdravotnú starostlivosť medzi obyvateľmi rómskych osád sú podstatne nižšie ako v celkovej populácii. To naznačuje nižšie využívanie preventívnej zdravotnej starostlivosti a prekážky v dostupnosti zdravotnej starostlivosti. K tým patria priame platby pacientov, predovšetkým doplatky za lieky. Na rozdiel od väčšiny ostatných vyspelých krajín na Slovensku úplne chýbajú opatrenia na zmiernenie finančnej záťaže pre ľudí s nízkym príjmom.

– Sociálne bývanie je málo dostupné. Slovensko patrí medzi krajiny s horšou dostupnosťou bývania pre chudobných, ako je priemer EÚ aj okolitých krajín. Navyše, tento trend sa posledné roky zhoršuje.

V skratke, je to presne naopak, ako si mnohí ľudia myslia. Rómovia nedostávajú lieky zadarmo, na ich zdravotnú starostlivosť dávame relatívne málo peňazí oproti zvyšku populácie. Veľa detí pre nich nie je cestou z chudoby, ale dôsledkom chudoby. Rómov si nerozmaznávame, ale zanedbávame. Neušetrí nám to peniaze, ale naopak, môže nás to v budúcnosti veľa stáť.

Čo s tým robiť: štát sa musí naučiť komunikovať

Mýtus o tom, že Rómovia majú na základe svojej etnicity špeciálne výhody alebo dávky, tu existuje dlhodobo. Z času na čas sa objavujú snahy na to reagovať; v minulosti to bola napríklad kampaň INESS-u, projekt argumentuj.sk alebo články v médiách. Sú to výborné aktivity, ale sú sporadické a pravdepodobne s limitovaným dosahom.

Táto téma je dobrým príkladom toho, ako roky staré mýty a legendy premiešané s dlhodobými predsudkami vytvárajú podhubie pre ešte extrémnejšie variácie hoaxov a dezinformácií, ktoré ďalej eskalujú hnev a pocit nespravodlivosti v ľuďoch.

Problém je  zacyklený a má tendenciu sa stupňovať: čím horší bude obraz majority o Rómoch, tým ťažšie bude pre politikov urobiť systematicky niečo preto, aby im pomohli. Čím dlhšie sa bude odkladať systematická pomoc pre Rómov, tým horšia bude ich reálna situácia. Čím horšia bude ich reálna situácia, tým lepšie podhubie pre vznik ďalších hoaxov, ktoré ešte viac zhoršia obraz o Rómoch.

Mnohé štáty nečakajú, kým ich občanov pohltia hoaxy, ale bojujú s nimi. Krajiny, ktoré sú v tomto najďalej (pobaltské štáty, škandinávske štáty alebo UK), zdôrazňujú, že štátne inštitúcie musia proaktívnejšie a cielenejšie komunikovať svoje dlhodobé posolstvá a zároveň byť schopné promptne reagovať na nové informačné hrozby.

Napríklad v Británii bola zriadená tzv. Rapid Response Unit, v ktorej majú na starosti monitorovanie a identifikovanie dezinformácií na internete a sociálnych sieťach a potom konzultujú prípadnú reakciu s ďalšími štátnymi inštitúciami.

Minulý rok sa začal virálne šíriť alarmujúci článok o tom, že Londýn prvýkrát predbehol New York v počte vrážd, ktorý bol postavený na selektívnej práci s dátami. V Rapid Response Unit to identifikovali, zanalyzovali, ako rýchlo sa to šíri, videli masívny dosah, paniku a rozhorčenie, ktoré to spôsobovalo. Začali teda aktívne vyvažovať diskusiu a produkovať obsah, ktorý upokojoval tých, ktorí uverili, že v Londýne sa rozmáha epidémia zločinu.

Vo svete sa v súčasnosti veľmi veľa hovorí o tom, že na zmenu informačného prostredia musí aj štát reagovať zmenou toho, ako komunikuje s ľuďmi. Nestačí sa už spoliehať len na tlačový odbor, klasické tlačové správy a ťažkopádny úradný jazyk.

Štát, ministerstvá a dôležité štátne inštitúcie musia byť významným komunikačným hráčom, mali by k tomu pristupovať ako firmy – v tejto jednej veci to prirovnanie sedí. Mali by mať premyslenú a dlhodobú stratégiu toho, čo chcú komunikovať a ako. Nestačí už len reagovať na novinárske otázky, treba tlačiť vlastnú agendu a vlastné ciele. Treba to robiť premyslene a proaktívne s využitím sociálnych sietí a moderných formátov.

Britská armáda má napríklad takzvanú 77. brigádu, v ktorej vojaci editujú videá, nahrávajú podcasty a vymýšľajú virálne posty na sociálne siete – pretože aj takto dnes vyzerá obrana krajiny.

V poslednom čase sa veľa hovorí o tom, že pri reagovaní na dezinformácie sa treba sústrediť ani nie tak na jednotlivé články, ale skôr na vyvracanie širších naratívov.

Špecializovaný odbor na strategickú komunikáciu má v súčasnosti iba ministerstvo zahraničných vecí, ostatné rezorty v tomto zaostávajú.

Ak je napríklad na Slovensku rozšírená predstava o štedrom sociálnom systéme, ktorý zvýhodňuje jednu skupinu obyvateľstva pred druhou na základe etnicity, tak je životným záujmom inštitúcie, ktorá za takýto systém zodpovedá, hľadať spôsoby, ako toto nedorozumenie aspoň do určitej miery vysvetliť a tlmiť jeho dôsledky.

European Union: Hungary Is Lost | ZEIT ONLINE

https://www.zeit.de/politik/ausland/2019-04/european-union-hungary-democracy-viktor-orban-english

Viktor Orbán ist destroying Hungary's democracy. The institutions, the legal system and the social fabric are nothing but a pile of rubble. And the EU let it happen.
Page 1:

The author is a Hungarian academic, formerly with Central European University (CEU) in Budapest. At the end of 2018 pressure from the government of Viktor Orbán forced the CEU to move to Vienna, Austria, at least partially. Beda Magyar is a pseudonym, ZEIT ONLINE is aware of his real identity.

Lesen Sie diesen Text auf Deutsch

Hungary has committed suicide in plain sight, and it has done so with the inept assistance of the European Union – while the rest of the member states stand by and watch helplessly. The death dance of democracy has begun again, just like in the 20th century, by painting human rights, freedom of the press, judicial independence, science and art to be political questions. By portraying facts and reality as a matter of threatened identity. And by depicting hate and violations of the law as moral obligations. This is not just taking place within the EU, this is the EU itself, living up to the delirious nightmares of the far right. What right-wing nationalists call "bureaucrats taking away national identities" means, in practice, that Brussels continues to provide full financial support even as mentally ill rulers dictate the destruction of entire countries – their art, literature and science – in the name of resisting interference in domestic affairs, and by keeping borders open for those chased away. The mass moral hysteria of Hungarian political conservativism is the driving force of the cold civil war that has been battering Hungary since 2002. Is there a way out for Europe from the mess it has created?

1 The Current State of Hungary

Hungary would not even be in a position to start accession talks to the EU with its current legal system and state structures. Luckily for Prime Minister Viktor Orbán, the EU contracts have proved easy to breach without serious consequences in the past decade. There is a façade of press freedom, but there has been no broadly distributed independent press since the passing of the media law of 2011. State propaganda allows a few showcase media outlets with minimal reach to continue functioning, but most independent press outlets have, by now, been acquired and shut down by the ruling party, Fidesz. There is an appearance of human rights, but the constitution of 2012 makes them contingent on yet unspecified obligations toward the state, and laws are bendable in the extreme by loyal judges. Elections are free on paper, but they are clearly not fair. Government propaganda depicts Hungary, a country with practically zero immigration, as the last fortress standing in the way of "invasion" by "subhuman migrant herds," an allusion to Ottoman times, while being attacked for resisting migration by the decadent liberal elites of the EU, an allusion to the Habsburg era. Meanwhile, refugees are being systematically starved in distant internment camps.

The economy is in a dire state, sustained by the artificial life support of EU funds and four to five huge German companies, and even then, the numbers are heavily doctored. Because Orbán has never had any real plan for the country apart from siphoning money off from wherever it is still possible, Hungary has been in a complete deadlock since he took power eight years ago.

Four million people live below the poverty line and one million are in extreme poverty – in a country of fewer than 10 million. Doctors and nurses have been leaving hospitals in droves and the most recent cancer treatment medications are officially denied to people above the age of 75. The economy has been in steady decline since 2008, unemployment is masked by community work programs that pay about half the minimal wage – and which are compulsory for job seekers or those seeking unemployment benefits – and homelessness has been made a crime. Poverty is as palpable on the streets of Budapest as it was in the early 1990s, and the €87 million provided weekly by the EU is channeled with no monitoring almost directly into the pockets of four or five oligarchs loyal to Orbán.

And then there are the three cherries on top. First, on Oct. 1, 2018, Fidesz changed the law regulating demonstrations such that a meeting of two individuals counts as a political gathering, just as it did under communism. Second, several opposition politicians are under investigation after they attempted to exercise their right to enter public TV premises in December to demand extra airtime for five political demands – beyond the five minutes they got during the 2018 election campaign. Third, the government is silently preparing to establish a set of courts under its direct control for cases concerning the state, a move that would essentially mean the end of the separation of powers.

The brutalization of press and society has reached levels seen in the 1930s. There are, to be sure, no systematic political murders or incarcerations of opposition figures or journalists. But there is a complete lack of organized left-wing mass-movements. And it does not mean that there would not be inexplicable deaths from time to time, with a dubious role of the state, for example, an opposition candidate being hit by a car just the day before the elections, or a shady businessman in a police car, or the owner of the source code of the software administering EU funds, right after he sold it to the government, by heart attack.

Orbán’s main focus is that of creating wedge issues to distract from his conduct and maintain the social divide, usually by identifying scapegoats that make it easy for his followers to express their loyalty and identity. The government has carried out the most comprehensive, fascist-style nationwide hate campaigns since World War II. The first one targeted Syrian refugees in summer 2015, with sayings like: "If you come to Hungary you must obey our laws" or "If you come to Hungary you cannot take away the jobs of the Hungarians." In summer 2016, another campaign accused the United Nations and the EU of intending to forcibly relocate millions of migrants to Hungary. Now, in preparation for upcoming European Parliament elections, a third campaign is targeting EU leadership itself.

By now, Hungarians have become one of the most hateful peoples in Europe, if not the most hateful. Officially, these crusades are "information campaigns" from the government, a designation that essentially allows for the diversion of unlimited funds to support Fidesz, even during election campaigns – so far this year the government has spent over €300,000 a day for this purpose. The opposition, meanwhile, is practically banned from the public eye. The campaigns also pave the way for Orbán to leave the EU altogether, should his personal costs outweigh his personal benefits.

One of the most important issues of Orbán’s identity politics, raised in preparation for the 2018 elections, was another hate campaign, this time targeting an old/new enemy: George Soros. Soros is an ideal target, as he simultaneously represents the Jewish banker, the "communist" philanthrope and the values of open society and liberalism. The "Soros-plan," in Orbán's telling, calls for the forceful planting of illegal economic migrants in Hungary by paying each of them €2,000 to €3,000, a plan that has already allegedly poisoned and corrupted the EU. This narrative is a potent mixture of elements from Hungary's history, including Hungary's defense of Europe and Christianity from the Ottoman empire since the 15th century (represented today by Muslim, mostly Syrian war-refugees framed as "economic migrants"), the freedom fight against Austria in 1848 (with the emphasis now on raw nationalism and "Hungarian-ness"), the revolution against the USSR in 1956 (outsmarting the greatest powers of Europe), and the defeat of invisible evil forces (the Jews), who destroy everything that is dear: the sacred values of nationalism embodied by the slogan "Isten, haza, család" or "God, homeland, family."

Page 2:

George Soros is the face of the conspiracy tormenting Hungary, the manifestation of the legend of left-liberal Jews being responsible for the losses and failures of World War I. And according to Orbán, the tools Soros is using to dismantle Hungary, Europe and Christianity are NGOs, such as the Open Society Foundation, which was forced to move to Berlin, and the Central European University, which has been forced partially to Vienna and used as bargaining chip in the EU.

2 The Trenches Within Hungary

Hungarian society has become sharply divided into two separate, parallel cultures. Supporters of Fidesz and the party's far-right ideology perceive the diverse, fragmented and disorganized opposition, broadly framed as "left-liberals," as an existential threat. Indeed, even the formerly neo-Nazi party Jobbik has started to show a more centrist and cooperative face recently , after realizing that there is no air left to the right of Fidesz. Though the divide has grown considerably deeper after every election, it has deep historical roots. Hungary was occupied by foreign powers from 1526 until 1920 and again from 1945 to 1989, national traumas that created an atmosphere of us against them, and more specifically, those with them (the traitors) and those against them (the rebels). To the surprise of many, the schism not only reemerged after the fall of the Iron Curtain in 1989, but it was no longer between those who fought for democracy and the former communist rulers, but between liberals and conservatives. Even moderate right-wing elements did not raise their voices when a conservative government in 1993 gave an honorary military funeral to Miklós Horthy, the fascist governor of Hungary during the interwar period. He was the first leader to introduce racial Jewish laws in post-Enlightenment Europe in 1920 and was later a faithful ally to Adolf Hitler, ultimately responsible for the deportation of 437,685 Jewish Hungarian citizens to Auschwitz, among other crimes against humanity. What the Holocaust is for the left, the Treaty of Trianon, the World War I peace deal, is for the right.

This divide cuts across contemporary Hungarian society. On the one hand, there are the "true Hungarians," who consider themselves to be the heirs of Horthy, and anyone who holds different views to be "anti-Hungarian," including, but not limited to, those who oppose Fidesz, "left-liberals," members of the LMBTQ community, Jews, Roma, foreigners and any "alien hearted" elements. Until 2010, the attitude that only the political right and Fidesz represented true Hungarians was more or less accepted as a skewed but legitimate worldview, a necessary compromise to establish enough of a consensus to run the country. The divide has also been kept alive by elements of the political left who, for example, honor János Kádár, Hungary’s Cold War dictator who was responsible for executing hundreds and destroying the lives of thousands.

3 The Value Context of Hungarian Society

Hungary is one of the most individualistic countries of the EU, second only to the United Kingdom and on par with the Netherlands. But in sharp contrast, personal responsibility is low and distrust is high. In such an environment, one of the few things you can count on is being tricked. As such, the most reasonable behavioral strategy is to be the first to trick others. This kind of unique social pressure contributed to the rise of two prominent cultural ideals of the Hungarians: the betyár and the gentrified hussar, both of whom team up to dominate others but yet value loyalty to each other above all else. They follow their own moral code, yet put themselves above the law.

The betyár is the Robin Hood of the Hungarian puszta, or steppe: he robs from the rich and distributes the bounty among the poor. Betyárs have become folk heroes; they fought the powerful by outsmarting them and brought justice in opposition to the unjust laws of the rulers. It is important to note that one of the most extreme neo-Nazi groups in Hungary calls itself the Betyár Army. Hussars, the famous cavalry squads of Hungary, are nobility without estate who managed to keep their aristocratic privileges, even if not their wealth, thus enabling them to climb the ranks in the military easily. Blue blood is their greatness, irrespective of merit.

Page 3

These two cultural ideals embody dominant Hungarian attitudes, such as the idea that disobeying the law is a clever and righteous deed and, conversely, that rules are for the inept and the underclasses. Outsmarting authorities (as a betyár) is not a disgrace, especially if it leads to personal advantage, while individual privileges (of a hussar) in turn become indicators of success in the eyes of the general public. The core of Fidesz's and Orbán’s aristocratic stance is the feeling of superiority due to being born Hungarian, of standing above the law, of being celebrated and honored not for work or merit. It is feeling like a hussar, living like a betyár. Individualism and distrust could be a result of these strong cultural identities, which reinforce the drive to outsmart even allies.

4 The Language, Symbolism and Values of Fidesz

Viktor Orbán and Fidesz have skillfully played on the identities of betyár and hussar by using "national-conservative" language to reignite the conflict surrounding national grievances, thus deepening the schism within society and generating the unwavering support of 2 million voters within the Hungarian electorate. Orbán and his advisers transformed political communication by reviving archaic words and expressions, issues and mannerisms from the 1930s. It is a rhetoric that revolves around Hungarian greatness, Trianon, the revolutions and fights for independence (from Vienna, from Moscow, and, these days, from Brussels). And it is a rhetoric that often implies the destruction of anti-Hungarians, generally without being explicit – and without transgressing the boundaries of legality.

Since the 2010 elections, conservativism has fully merged with Orbánism. He declared his victory to be a "revolution in the polling booth," he introduced the "System of National Collaboration," he began referring to the country as an illiberal state and he idealizes Putin, Erdogan, and Xi Jinping. He explains illiberalism as like pornography: "Nobody knows what it is like, but when you see it, you know that is probably it." Meanwhile, the opposition has been sidelined by the narrative of being anti-Hungarian traitors, who deserve no fair treatment and who eventually must be "dealt with." The freedom-fighter hussar attitude justifies victory by any means necessary – no rule, moral code or law can be an obstacle. In a curious entanglement with the betyár attitude of tricking the authorities – in this case, Brussels – stealing becomes an honorary, revolutionary expression of resistance and proof of superiority. Regulations and laws can be broken at any time when they are not in the "interest of the Hungarian people."

Because Orbán has not been ostracized by the EU, the U.S., or any international bodies, his hateful nationalistic "illiberal" rhetoric is spreading fast, even as he tries either to pull the EU to the far right or create a Putin-style frozen conflict on the EU political stage. The European People's Party – the center-right political group in European Parliament, to which Fidesz belongs – stumbled blindly into his trap. Prior to EPP's recent debate whether to expel Orbán from the group, he threatened that if Fidesz were to be suspended, it would leave the EPP. Yet after the vote, he boasted that "we" asked for the suspension "ourselves." As the joke goes: "The EPP has almost left Fidesz." The EPP handed him a perfect delay to see if he needs to jump ship to lead the strengthened far-right disruptors after the elections, or if he can rise up as the savior of conservativism from within.Now he is destabilizing the EPP from the inside by collecting signatures for a popular vote against migration using the EPP logo, and by framing the President of the European Commission Jean-Claude Juncker and his deputy Frans Timmermans as leftist agents forcing migration, who intend to destroy Christian-conservative values: if he can split the EPP to traitors and the faithful, he transforms the playing field. He strives to stir sufficient chaos to cover up his embezzlement and his thirst for power – and to posture as the last hope and savior.

5 Connecting the Dots

It is important to see the pattern here: It is not a random sequence of unfortunate or unforeseen circumstances. The most recent victim was Central European University, but now, it is the turn of the Hungarian Academy of Sciences. Orbán's attacks usually start with a hateful press campaign against un-Hungarianness; in the case of the Academy, the prelude was an attack on "degenerate" gender studies as a representation of lazy humanities and therefore superfluous. It is followed by an extremely rapid legal and/or financial trick, rendering the victim dysfunctional – withholding the budget of the Academy, for example. Next, prominent Fidesz politicians reinforce the fabricated narrative by focusing on complex, incomprehensible and meaningless technical details. It is enough to confuse outsiders, but for those familiar with the matter, it is based on blatant lies to such a degree that it precludes any discussion.

page 4

Then, under the pretext of negotiations (which never actually took place in the case of the CEU), the whole matter is stalled until what's left of the opposition press loses interest and the public gets used to the underlying arguments of the government narrative (basic research is unnecessary, humanities are for liberals on the leftist fringe, gender studies spread homosexuality and the government's intervention isn't really much of a shift at all). After a few months, the original plan is carried out under the guise of a compromise solution: Every conciliatory step from the victim is used against her, the noise from the tired press and the confused public grows ever quieter and the government presents itself as being the solution to the conflict it generated in the first place. The fate of the Hungarian Academy of Sciences, the country's beholder of intellectual capital, appears to be sealed, because in the coming EU fiscal period support will primarily be available for innovation and research, and a directly controlled structure is necessary for Orbán to appropriate the funds.

The method was first tested in 2011 with Orbán’s media law, which practically ended freedom of the press in Hungary – not to mention the Hungarian press itself. A loud choir of independent media outlets immediately pointed out the legal subtleties, the purposefully underregulating rules, up for interpretation for loyal courts, which crippled press freedoms. The government accused the media of leftist malice and of unfounded accusations, cried for fair treatment and postured as the victim. The EU raised a long list of concerns, in response to which Hungary's leaders further hollowed out regulations and referred to a corresponding passage for each critical passage from the media laws of other EU member states. Eventually, the EU decided that it could do no more and became a silent onlooker to the perverse freakshow of the destruction of the Hungarian press, the silencing of dissent, the monopolization of public opinion and the dissemination of state-sponsored fake news.

The latest and one of the most cunning deployments of this so called "peacock dance," as Orbán likes to call it, began under the smoke screen of the CEU scandal in late 2018: the destruction of what was left of judicial independence in Hungary. Orbán is currently negotiating with the Council of Europe's Venice Commission about the wording of a law that would create a separate court for all legal cases pertaining to the government or the state. The Commission’s requirements will be met soon, just as they were in the case of the media law, resulting in a sufficiently hollow set of rules that allow for broad interpretation, combined with a few loyal appointees. The result will be the technical merger of two branches of government, essentially granting Orbán immunity for decades to come, even if not on paper. It is ironic that the European People’s Party – which has long acted as an Orbán enabler – along with its lead candidate Manfred Weber, are demanding that Central European University remain in a country that was able to destroy its legal status in just a single week in 2017 and which is now destroying judicial independence. Many want the CEU to stay, but the new legal construct is no guarantee, particularly given that Orbán has repeatedly insisted that it is the CEU itself that wants to leave. He continually stirs hatred and says the CEU should have obeyed the law retroactively. Instead of being governed by laws, Hungary is now ruled by a raw authoritative force under the guise of fake state institutions, puppet courts, a puppet parliament and legal-sounding gibberish.

page 5

Domestically, Orbán not only won the 2018 elections and demonstrated his power and the efficiency of his propaganda machine, but he also elevated fear, hatred and verbal aggression to a rather threatening level. Although neither he nor his Soros campaign billboards ever said anything explicitly anti-Semitic, the underlying message was clear enough in the Hungarian cultural context. Although Orbán maintains a showcase friendship with Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu and with a tiny Hasidic community inside Hungary, he makes sure his followers can identify the real enemy behind the supposedly extremist liberals and the CEU, all of whom "serve foreign interests" or are carrying out the "Soros-plan." Just to be clear: Even though Fidesz officially follows a "zero tolerance" policy when it comes to anti-Semitism, the scourge has inexplicably tripled since 2002, when Fidesz begun to swallow up far-right parties. And it jumped sharply in the 2010 election year, when Fidesz won the super-majority to change the constitution – before they started to fulfill most of the promises made by Jobbik. Anti-Semitism stands at around 30 percent today, even if only 20 percent hate Jews openly. Orbán is not only spreading the anti-Semitic narrative, but he is, in fact, broadening it to include refugees, liberals and any political opponents. Whenever the issue is addressed, the same anti-Semitic tropes are evoked against Orbán's critics. And most EU and international bodies prefer to look the other way, which serves to strengthen Orbán's position and message domestically.

6 A Way Out for Europe

Under the sexy surface of seemingly cosmopolitan Budapest, there lies the disfigured carcass of a democracy, bled to death. Hungary, as my generation once knew it, is gone and is not likely to return for at least another two or three generations, even if Orbán disappears tomorrow. The damage to state institutions, education, healthcare, Hungarian culture, theater, literature, fine arts, science and research might be possible to repair eventually, but the racist, hateful mindset, the torn social fabric and the self-aggrandizing, cheater attitude is here to stay for our lifetimes. My message is this: Hungary is lost, but the EU and most of its member states could still save themselves.

Is the current situation to be blamed on the Hungarian electorate? Surely it is. Orbán was elected legally in 2010 (even if the 2014 and 2018 elections were clearly and blatantly manipulated). Would Hungary have fallen into this pit had it not been a member of the EU? Hardly. The state is built around EU funds, a few German companies and open borders that make it easy for anyone with dissenting views to leave.

The EU would have done a great service to Hungarian constitutional democracy, culture and society had it cut off funding in time, perhaps when press freedoms were blown away in 2011 and fair elections became an impossibility – or, at the latest, when inalienable human rights disappeared from the constitution in 2012. The counter-argument has been that such a move would represent an unacceptable interference in domestic affairs, that it would unnecessarily hurt the Hungarian population and stir up anti-EU sentiment. After all, Orbán was elected legally; he represents the will of the electorate.

And yet, it is Orbán himself who is hurting the population and stirring up anti-EU sentiment, all while implying that the EU is a puppet organization of the global Jewish conspiracy. Falling for Orbán's narrative – that the interests of the Hungarian people are identical with his own – has cost Hungary a lot more than money. He may have discarded his anti-EU song and dance within two weeks had he been ostracized – and even though economic collapse is extremely painful, state institutions would have remained in place and allowed for a restart. But now, even though the economy is wobbling forward, the country needs to be rebuilt from scratch. The institutions, the legal system, the social fabric, the structures of cooperation and communication: They are nothing but a pile of rubble, with the know-how either chased away overseas or in forced into retirement.

At this point, not even cutting off EU funds would help much, as Orbán has consolidated an oppressive system that he can run with much fewer resources if need be – especially if he can strike a deal with German industry outside of the EU. With no legal means to change course, with no communication channels to change opinion, the country is slowly disintegrating. It is currently ahead of only Bulgaria in terms of EU living standards.

Nevertheless, with this option on the table as a threat, the EU could at least exert control of the flow of the money by establishing local offices and a bureaucracy with direct responsibility for providing and accounting for funds. It could establish local EU courts to uphold EU laws and an independent TV and radio broadcaster with national coverage to help Hungarians start mitigating the damage that the EU has helped to inflict.

Instead of simply believing that Hungary is a democracy, the time has come to look for evidence to prove that it is not a dictatorship. Instead of the EU or its member states believing that democracy defends itself, the time has come to realize that it is the most fragile of all forms of government, since anybody can make a bid for power. Yet it is exactly this feature that gives democracy its greatest strength: that of relatively quick self-correction. But the tipping point toward self-destruction is visible only in hindsight.

The time has come to follow positive examples of resistance and fight with all available means for Enlightenment values, human rights, self-determination, parliamentary debate and cooperation – and to start taking seriously the power-hungry, blood-thirsty and authoritarian figures instead of insisting on diplomatic conversations about human rights or mere existence framed as political questions. The far right has already seized the narrative in large swaths of the EU. But the majority still wants a united, tolerant and cooperative system. For now.

Fico s Dankom, Kollárom a Kotlebom vám práve ukradli dôchodky – Denník N

https://dennikn.sk/1425405/fico-s-dankom-kollarom-a-kotlebom-vam-prave-ukradli-dochodky/?ref=tit

Smer, SNS, traja poslanci Mosta, Sme rodina, ĽSNS a nezávislí poslanci okolo Petra Marčeka zahlasovali za ústavný zákon, ktorý stanovuje dôchodkový strop na 64 rokov. Smer zrušil najdôležitejšiu reformu, ktorú zaviedol v čase svojej samostatnej vlády. Ide o brutálny zásah do verejných financií, ktorý svojím dlhodobým vplyvom nemá obdobu. Zabudnite na predstavu dôchodcov…
dochodok,dane,financie