jaderné zbraně a americké základny (15.4.2022)
V posední době stále poslouchám věty jako:
Putin hodí atomovku na Ukrajinu.
Putin hodí atomovku na nás.
Americká základna u nás zvyšuje riziko jaderného útoku na ČR.
K čemu nám tady bude pár amerických vojáků, ti nás stejně neochrání.

Všechny tyto věty svědčí o velkém nepochopení jaderného zastrašování a nevedou ke správnému uvažování o problému. Zkusím nadhodit pár stručných myšlenek, které to osvětlí (přičemž se omlouvám za přílišnou stručnost, která jistě způsobí jisté nepřesnosti, ale on by to delší nikdo nečetl).

Důležitá věc, kterou musím zdůraznit – jaderné odstrašení a jaderný konflikt má svá pravidla. Já jsem je nevymyslel, používají je mocnosti a ta pravidla jsou osvědčená časem. Samozřejmě se najdou lidé, kteří tento článek nedočtou do konce nebo jsou funkčně negramotní, nechápu psaný text a začnou psát věty typu „takže ty chceš přivolat jadernou válku“ a podobné nesmysly. Pro vás ostatní je tento text. Připomínám, že jsem se nažil problematiku zestručnit na maximum, aby článek vůbec někdo četl.
TL/DR – americká základna riziko nezvyšuje, riziko jaderného útoku na Ukrajině se zvyšuje, jasná diplomacie Západu by ho mohla zase odvrátit.

1. Jaderná zbraň a proč více je někdy více
Jaderná zbraň je jistě velmi účinná, ale jedna jaderná zbraň je k ničemu, pokud se zrovna nesnažíte zastrašit zemi, jako je například Lucembursko. Představte si, že by měl Hitler v roce 44 jednu jadernou bombu. Kam by ji hodil? Na Londýn? Ale vždyť se na Německo valí Rudá armáda! Tak na Moskvu? Ale tam ona není, je už v Polsku! Tak na nějaké místo v Polsku? Ale vždyť Američané a Britové se vylodili ve Francii a Sověti postupují i tak. Ve skutečnosti by nezměnila vůbec nic, jakkoliv by byla nová a hrozivá.
Tohoto paradoxu si byly jaderné velmoci vědomy a uvědomovaly si, že v jaderném konfliktu je více vždycky více. Chcete-li, aby vaše jaderné zastrašení na nepřítele fungovalo, musíte být schopni zasáhnout jeho zemi tak strašlivě, že nebude schopna dalšího vedení války. A protože nepřítel má tendenci strategická místa dobře schovávat a opevňovat, (třeba i raketová sila), a technika někdy selže, tak je jistější na jedno místo těch jaderných bomb či raket poslat víc.
Jenže co když si to uvědomily obě hlavní jaderné velmoci?

2. MAD
Uvědomily. USA i SSSR měly takový arzenál, že by dokázaly vymazat protivníka jediným úderem. Takže logicky to musely okamžitě udělat, dřív, než to napadne protivníka – a to se nestalo. Jak to? Anglické slovo „mad“ znamená „šílený“, zkratka „MAD“ znamená „mutually assured destruction“, čili oboustranně zaručené zničení.
Samozřejmě můžete vyslat bombardéry a rakety na protivníka, jenže ono zabere docela dost času, než doletí. Pokud je protivník ve střehu (nápověda – je), tak má dost času vyslat své bombardéry dřív, než dopadnou první bomby a rakety. Tím je zaručeno oboustranné zničení.
Podstata takového jaderného konfliktu je, že se nedá vyhrát. Logicky nemá cenu ho vůbec začínat.
Samozřejmě obě strany napadlo, že by bylo dobré vymyslet řešení, které by dokázalo zaútočit tak rychle, že by protivník neměl čas reagovat. Povedlo se. A okamžitě je napadlo, jak to zvrátit. K tomu přispělo i technologické vylepšení zbraní odplaty o zbraně druhého úderu, což jsou protiatomové bunkry nebo například atomové ponorky, které se poflakují po oceánech po zuby naložené nukleárními zbraněmi, a jejich úkol je v případě jaderného útoku na domovskou zemi nepozorovaně se dostat do palebného postavení a dorazit to, co zbylo z nepřítele. Zase patová situace. Válka mezi jadernými mocnostmi se nedá vyhrát, takže ji nemá cenu začínat. Kupodivu to tak zůstalo celou studenou válku.

3. Percepce
Proto, aby žádná ze stran nevystřelila první, ale potřebujete jednu věc – aby si obě strany byly vědomy následků. Představte si, že vyvinete jadernou zbraň a nikomu to neřeknete. Protivník pak bude reálně zvažovat jaderný útok, protože si není vědom odplaty. Vy proto musíte říct, že je máte, a musíte protivníka přesvědčit, že je použijete a kdy. Toto není žádné váleční štváčství, to je absolutní požadavek nutný pro přežití. Kdyby v dobách studené války například USA odhlasovaly zákon, že použití jaderných zbraní musí předem schválit kongres, už by možná žádné USA nebyly, protože SSSR by si byl vědom, že by to nestihli.
Je to jednoduché pravidlo – jestliže se chcete vyhnout jadernému duelu, protivník si musí být vědom, že máte jaderné zbraně, že jste ochoten je použít a za jakých okolností jste ochotni je použít. Toto musí být absolutně jasné. Odchylka od tohoto pravidla zvyšuje riziko jaderného konfliktu.

4. Mít a nemít
Zvláštní situace nastává v situaci, kdy má jaderné zbraně jen jedna strana konfliktu. Útočník, který jimi disponuje, se totiž nemusí obávat, že v případě neúspěchu se válka přelije na jeho území. I v případě neúspěchu útoku si může zkusit vynutit ústupky hrozbou jaderných zbraní.
Jiná situace nastane, když teoretický slabší obránce má jaderné zbraně. Může tak sáhnout k Samsonově volbě (každý ví, kdo byl Samson a jak skončil, že ano). Izrael podle všeho má jaderné zbraně (je zde jaderná nejednoznačnost, ale jestli jste dávali pozor – podstatná je percepce). Jestliže je všeobecně bráno jako fakt, že je použije v případě bytostného ohrožení existence státu, pak je lepší tuto existenci neohrozit vojenským útokem, ale třeba zkoušet nahlodat nějak jinak (politicky, např.).

5. Paradox stability a nestability
Protože jaderné mocnosti znají limity MAD, tak se snižuje i riziko konvenční války mezi nimi. Proč? Protože kdyby konvenční válka hrozila porážkou jednoho z nich, neměl by co ztratit, kdyby sáhl po nukleárních zbraních, následovala by odplata a zničení světa. To je značně nežádoucí výsledek zprvu konvenční války. Paradox stability.

Jenže to vede k jiné situaci – jestliže se jaderná mocnost pustí do konvenční války (SSSR v Afghánistánu, USA ve Vietnamu), je paradoxně nižší šance, že se přímo zapojí i druhá strana (viz výše). No ale jestliže jaderná velmoc ví, že když napadne jinou zemi, co jaderné zbraně nemá, tak má vlastně svým způsobe volné ruce, tak se zvyšuje riziko proxy válek mezi jadernou velmocí a nějakou nejadernou zemí. Paradox nestability.
Paradox stability a nestability tedy znamená, že díky jaderným zbraním se snižuje riziko války mezi jadernými mocnostmi a zvyšuje riziko menších nejaderných válek.

6. Salámová taktika a jasná pravidla
Jak historie ukázala, tyto malé konflikty rády přerostou v asymetrickou válku, kdy jedna mocnost se účastní přímo, druhá poskytuje pasivní podporu (což je přesně to, co jsem předpokládal, že nastane na Ukrajině, v prvním díle této série).
Samozřejmě zejména SSSR začalo přemýšlet, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Dovtípili se, že teoreticky by šlo naplánovat a provést útok tak rychle, že než by vůbec hrozilo přímé zapojení druhé mocnosti, nebo nějaká pasivní pomoc, bude po všem. Takto vypadala okupace Československa v roce 1968 nebo Krymu v roce 2014. Než se někdo na západě vzpamatoval, bylo po všem – a nebylo co plánovat, čemu se bránit. Pro ty, co neviděli seriál Jistě, pane premiére, doporučuji scénu o salámové metodě. Dám ji do komentářů.
A stejně samozřejmě se USA zamyslely, co by se s tím dalo dělat (alespoň vůči těm nejbližším spojencům), a vymyslely NATO, článek pět a jasná pravidla. Za prvé, každé napadení členského státu NATO bezvýjimečně MUSÍ vést k obraně. To opět není válečné štváčství, to je jediná diplomatická a vojenská možnost, jak válce zabránit, ne ji rozšířit. Útočník musí vědět, že napadení státu NATO je napadení celého NATO. Za druhé jaderné napadení člena NATO musí vést k obraně USA. Kdyby USA prohlásily, že např. jaderný útok na Estonsko nepovede k odplatě, nezvýšily by šanci na mír, ale šanci na útok na Estonsko. Za třetí – tato pravidla musejí být jasně formulovaná a potenciálním útočníkem jasně vnímána. Za čtvrté – tato pravidla se nevztahují na země, které členy NATO nejsou – jako jím není Ukrajina. Proč? Protože závazek k bezvýjimečné obraně každé jen trochu spřátelené země by k bezpečnosti nepřispěl, ale zcela jistě by vedl k vyvolání globálního konfliktu. Linie musí být zřejmá obránci i útočníkovi.

7. Americká základna
K čemu tedy jsou v těch nárazníkových zemích americké základny? Těch vojáků tam není přece tolik, aby reálně zastavili postup ruské armády. Inu, jednak ho mají brzdit, to zcela jistě svedou ve spolupráci s domácími. Mají být americké nohy na zemi, aby podávala zprávy, zajištovaly komunikace, speciální operace, zázemí rozvědce atd. Ale jejich hlavní důvod je jiný.

V případě napadení hostitelské země mají ti američtí vojáci umřít.

Jakkoliv to vypadá hrozně, válka je hrozná, tak se s tím smiřte. Americká veřejnost samozřejmě nevnímá dobře, když někde v Evropě zemře nějaký Estonec, Polák atd. ale vlastně jim to je v dlouhodobém důsledku jedno. Ale když si někdo dovolí zabíjet americké vojáky, to si žádá odplatu, že ano? Aby se z toho náhodou nestal zvyk. Takže až zase uslyšíte někoho vykládat, že americká základna zvyšuje šanci jaderného útoku – obecně ji naopak snižuje. Zvyšovala by ji pouze v případě, že by tato konkrétní základna byla tak konkrétní hrozbou pro Rusko, a ještě navíc tak velkou, že by stála za riziko jaderné války s USA, což je velice nepravděpodobné.

Takže si to shrneme:
a) jaderná velmoc potřebuje hodně jaderných zbraní, pak
b) jaderné velmoci spolu přímo nebojují, protože by se zničily,
c) ale tím spíše začínají drobnější proxy války s nejadernými státy.
d) jaderné velmoci potřebují jasný závazek zbraně v odplatě použít a jasná pravidla,
e) a to platí i pro aliance, jako je NATO.
f) je třeba zavázat se členy bránit bezvýjimečně, ale na druhou stranu
g) k obraně nečlenů je velmi nevhodné se zavazovat.
i) základna NATO (zejm. USA) snižuje riziko napadení dané země.

8. princip deeskalace
Poslední věc, kterou potřebujeme zopakovat, jsem napsal už ve svém druhém dílu. Abyste to nemuseli hledat, kousek vám vykopíruju: „Máme zde ale princip limitovaného nukleárního útoku jako prostředku deeskalace konvenčního konfliktu. S něčím podobným (kombinací jaderného a konvenčního útoku) přišli už v SSSR, kdy před postupujícími jednotkami měly být odpáleny jaderné střely na Německo (např.). A v šedesátých letech taky Američané. Představa valící se masy ruských tanků byla natolik hrozivá, že se předpokládalo nasazení taktických jaderných zbraní na tato vojska. V zásadě se mohlo jednat o střely krátkého dosahu, dokonce i o jaderné miny, které by se odpálily, pokud by nepřítel (v tomto případě československé tanky) dosáhl určitého území.
Ruská armáda v dobách největší slávy své konvenční armády tento problém nemusela do detailu řešit, ovšem po rozpadu SSSR už ano. V době jugoslávské krize bylo zřejmé, že USA má schopné konvenční síly, zasáhnout přesně na dlouhé vzdálenosti, kterým Rusko nemůže konkurovat. Proto přišlo Rusko s principem „deeskalace“ jadernými zbraněmi. Zde ovšem nebylo smyslem zasáhnout na krátkou vzdálenost valící se americké tanky, ale zasáhnout na dlouhou vzdálenost specifický vojenský cíl NATO (například letadlovou loď, leteckou základnu atd.). Cílem této doktríny nebyl zásah velkých měst (jako za studené války), ale limitované vojenské škody. Smysl byl defenzivní, tj. zabránit státu NATO v nějakém zapojení do konfliktu, na němž mělo Rusko zájem, ale nemohlo jej prosadit konvenčními silami. Nicméně jejich použití by se mělo vztahovat na ostatní jaderné velmoci a stav ohrožení Ruska (ve smyslu jeho existence). Tuto podmínku by Ukrajina nesplňovala, neboť existenci Ruska neohrožuje a jaderné zbraně nemá. NATO by tuto podmínku splnit mohlo, ale chybí zde jiný faktor – faktor předvídatelnosti. Jestliže má hrozba jaderného útoku někoho odradit, musí o ní vědět a musí být adresná, tedy musí být zřejmé, co Rusko chce, aby kdo přestal dělat. Zatím jsem z médií přesnou adresnou hrozbu neslyšel. Zná Vladimír Putin tuto doktrínu? Jako svoje boty. Pomáhal ji osobně vytvářet a jako prezident ji podepsal.
Takže můj odhad – zatím je hrozba jaderného útoku součást vyjednávací pozice pro jednání s Ukrajinou a není to přímé a bezprostřední nebezpečí.“ Konec citátu z druhého dílu.

9. Použití nukleárních zbraní proti Ukrajině v současné fázi
Článek 2 jsem psal v prvních dnech války, kdy se o jaderném konfliktu velmi mluvilo, avšak byl nepravděpodobný. Nyní riziko omezeného taktického jaderného útoku vzrostlo. Proč?
A) Rusko utrpělo strašlivé ztráty, které nezvládá nahrazovat. Rusko zjevně nevyhrává.
B) V důsledku korupce a neschopnosti je jeho armáda v rozkladu a je nepravděpodobné, že by dokázala dobýt Ukrajinu, natož ohrožovat jiné země.
C) Rusko utrpělo neuvěřitelnou ztrátu prestiže. Před válkou jeho armádu brali jako silného hráče. Nyní? Ruská vlajková loď nebyla potopená od Rusko-japonské války (ano, té, co skončila roku 1905). Ruské tanky odtahují traktoristi, ruská armáda dostává výprask a stahuje se, ruští vojáci kradou a páchají všechny ohavné válečné zločiny, a co je nejhorší – celý svět se směje neschopnosti Ruska. Rusko zoufale chce, aby ho svět bral vážně, touží po velmocenském postavení, přitom má druhou nejsilnější armádu – na Ukrajině.
D) I neutrální země si uvědomily pravidla, co popisuji výše (a nutnost vybrat si stranu), a chtějí vstoupit do NATO, a to Finsko a Švédsko. To je už teď obrovská strategická prohra Ruska (bude mít o mnoho delší hranice s NATO a z Finska do Petrohradu není daleko, pro Ruský pocit ohrožení je to cosi jako předzahrádka před domem).
Rusko se nyní může zkusit dohodnout; to je paradoxně problém, jak jsem popsal již dříve, protože bude muset kreativně popsat svůj výsledek jako výhru. Navíc po celou dobu považuje Ukrajinu za loutku USA a chce si sednout ke stolu s někým, koho považuje za sobě rovného (USA). Putin si chce sednout s americkým prezidentem a jednat o rozdělení evropské země, nechce si sednout s prezidentem Ukrajiny, země, o níž tvrdil, že neexistuje a nemá na existenci právo.
Předpokládám, že se pokusí (pokud je toho schopno) o zvýšení tlaku na východě a o zisky co největšího území, aby mělo dobrou pozici pro vyjednávání. Stáhnout se zřejmě nechce, protože nyní hovoří o tom, že vyhlásí Ukrajině otevřenou válku (taky proto, aby mohlo provádět mobilizaci; nemylte se, on to doma prodá tak, že jeho mírová operace na ochranu ruské menšiny byla zmařena velkou pomocí západních nacistů ukrajinským nacistům, konflikt se přelil a je ohroženo samo území Ruska. Narativu o ohrožení Ruska věří Rusové už před 150 let, proto ohrožují své okolí a rozšiřují své území; není důvod, proč by tomu neuvěřili zase).
Rusku v opačném případě reálně hrozí, že bude z Ukrajiny vytlačeno. Na tuto hrozbu může reagovat dvěma způsoby:
A) situaci akceptovat, prohlásit vojenské cíle za splněné, hrozit opakováním v případě, že se Ukrajina bude chovat nežádoucím způsobem. Nevýhody pro Rusko – hospodářské a lidské ztráty, žádný zisk. Výhoda – čas na přestavbu armády, zastropování ztrát. (Tato situace by byla pravděpodobnější, kdyby došlo k odstranění Putina elitami, nebo naopak odstranění části elit Putinem a svedení neúspěchu na ně).
B) vést i tak dlouhodobý přeshraniční konflikt na Donbase, kdy západ po pár měsících ztratí zájem, Ukrajinu to bude stát lidi a prostředky, pořád bude hrozit opakování vpádu (třeba po nějaké konsolidaci armády) atd. Nevýhody pro Rusko – dlouhodobost, mezinárodní sankce, neschopnost vysvětlit to domácímu publiku. Výhoda – čas na přestavbu armády, na obnovu země, omezení ztrát.
C) provést taktický jaderný úder (rozuměj malý úder, což i tak znamená cosi nepředstavitelného), ale ne na země NATO (tím nic nezíská, jen bude riskovat protiúder nebo jiné zapojení jednotek NATO), ale na ukrajinské cíle. Mohl by to být třeba Kyjev, ale spíše to bude nějaké postavení ukrajinské armády, jako jakési varování, že se mají dohodnout podle ruských podmínek, jinak se bude pokračovat.

10. Co by pro takový případ mělo NATO a Západ udělat?
Měli by odpovědět jaderným úderem? I když by to bylo lidsky pochopitelné, ne. Ukrajina není členem NATO, takový úder by byl nepředvídatelný a vedl by k jadernému konfliktu.
Měli by odpovědět vojenským úderem? Ani to ne. Protože co by bránilo situaci opakovat.
Měli by zapojit konvenční armádu na místě, v zázemí? Opět se dostáváme k Jistě, pane premiére. Přijíždějí mobilní nemocnice a jednotky na odstraňování radiace. S nimi vojáci k jejich ochraně, a protiletecké jednotky. Transportní vrtulníky a obrněné transportéry atd. V zásadě by to ničemu neuškodilo, ale ani výrazně nepomohlo (z hlediska vyřešení do budoucna).

Ve skutečnosti jediné řešení je diplomatické a proaktivní. Pamatujete, percepce a jasná pravidla. Rusko musí pochopit jasný signál, že:
A) jestli zaútočí na země NATO, dostaneme ho bez ohledu na cokoliv do doby kamenné. Nesmí mít stín pochybnosti o tom, že útok na NATO je konečná stanice, kde se nevystupuje. (To opět není štvaní do války, to je skutečnost, která má válce zabránit). Tady předpokládám, že zejména postoj USA je jednoznačný.
B) jestli použije jaderné zbraně na Ukrajině, bude vyloučeno z lidského společenství a budou proti němu uplatněny sankce nejvyššího kalibru. A nejen proti němu, ale proti každému, kdo se k sankcím nepřidá a kdo bude s Ruskem obchodovat. (V tomto směru mám pochybnosti o ruské páté koloně v EU, totiž Německu, Maďarsku a Francii). Takovéto jednoznačné stanovisko by však bylo schopno Rusko odradit od užití jaderné zbraně, protože ani země, které s ním obchodují teď, si nemohou úplně dovolit ztratit západní trhy, technologie a peníze.

Slovo závěrem. Riziko omezeného taktického jaderného úderu zde je, je asi i vyšší, než na začátku války. Zatím spíš předpokládám konvenční snahu získat a stabilizovat území na východě Ukrajiny a vynutit si jednání a ústupky (třeba i opakovanou hrozbou jadernými zbraněmi). Pokud západ nepřijme rychle jasné stanovisko ohledně použití jaderných zbraní na Ukrajině, rizik